30. 9. 2018 – O tajfunu

Předchozí den hlásili, že by měl být dnešní den věnovaný tajfunu, a tak jsem hned po probuzení udělala kuk z okna, abych zjistila, jak takový tajfun vypadá. Upřímně, byla jsem docela v šoku, protože jsem si myslela, že předpověď počasí je v Japonsku přesná – nic zvláštního totiž vidět nebylo. Jen foukal vítr a pršelo. Prostě takové normální deštivíčko. Sbalili jsme své sakypaky, nasnídali se, rozloučili se s pěkným kagošimským hotelem, roztáhli, ale fuj, na co to myslíš, deštníky a vydali se na vlakové nádraží. Čekala nás cesta do Beppu!

Zpoza okna déšť nevypadal nijak zvlášť hustě a měli jsme deštníky, takže jsme usoudili, že stačí kopnout do vrtule a brzy se dostaneme pod střechu, aniž bychom během cesty zásadně promokli. Nebo jsme se snad mýlili?! Jakmile se vyšlo na hlavní třídu, tak se do nás opřel takový vítr, že bylo úplně zbytečné mít v ruce deštník. Já jsem do něj sice i přesto vkládala vysoké naděje, ale ty nakonec skončily v podobě „V“. Tady musím poznamenat, že jsem ráda, že v Japonsku dělají kvalitní deštníky, protože z „V“ jsem ho pak mohla v klidu vrátit do standardní deštníkové „O“ podoby a používat až do konce výletu.

29. 9. 2018 – O pohodě

Už jen podle toho, jak byla většina z nás ráno nepoužitelná, bylo jasné, že tenhle den si prožijeme hezky pomalu, nikam se nepoženeme a rozhodně nepůjdeme na žádné vzrušující výlety. Naštěstí jsme měli v plánu se sejít s Ředitelovou rodinou, takže se nejednalo o zabitý den.

Já jsem byla docela živá, a tak jsem se vydala pro snídani všem mrtvolám a nepřizpůsobivým. Nějak jsem je už podělila, ačkoliv většina byla stále mimo. Naštěstí to některé přestalo po chvíli bavit, došlo ke zmrtvýchvstání a vydali jsme se ven. Já, fish, Tom jedna a Bára jsme šli hledat kešku. Pokud to ještě nevíte, tak Bára po Japonsku naháněla právě je a ne chlapy. Pokaždé jsme se někde zastavili a Bára tam lezla po zemi, ošahávala sloupy, Krista protáčela oči v sloup. Já jsem se nakonec rozhodla, že není zábava na Báru jen koukat, jak se po zemi plazí sama, a tak jsem se k ní občas přidala a také hledala.

28. 9. 2018 – O sopce a jídle

Ráno jsem se probouzela dost obtížně; chyba nebyla ve mně, ale v těch těžkých černých závěsech, přes které neprošel ani mikropaprsek světla, a tak jsem měla neustále pocit, že jsou tak dvě hodiny ráno. Nebyly. Přesto mi to nezabránilo v tom, abych vstala jako první a jako milosrdná sestra ostatním došla pro snídani. Protože nejblíž byl Family Mart, koupila jsem si tam jejich skvělé sladké cosi se zeleným potahem nahoře, holkám meronpan a zbytku něco sladkého a pár onigiri.

Jakmile byly snídaně rozdány, dorazil k nám ředitel (náš kagošimský kamarád z ČR, pozn. pro ty, kteří si ho nepamatují z předchozího deníčku), aby nás odvedl na dnešní dobrodružství. Ne, nevyšli jsme hned, protože – jako tolikrát ještě potom – Bára a Krista zdržovaly. Přesto jsme v dobré náladě vyrazili směr Sengan'en, krásné kagošimské zahrady obklopené horami a mořem.

26. - 27. 9. 2018 – Zase tam [Aktualizováno]

Po roce a půl jsme se zase dočkali. Rozbili podvyživená prasátka a vydali se do naší země zaslíbené, ze které se nám nebude chtít odjíždět. Setkali jsme se na letišti, na Terminálu 2, kde samozřejmě někteří už vytahovali přístroje, kterými by naše setkání zvěčnili, jenom fish vytáhl chleba, který jsme baštili až do Kagošimy. Staří známí opět pohromadě – Zíza, fish, Tom jedna, Tom dva, Krista – a k nim dva a půl nováčka – Bára a morag s kolem. 

Z Prahy jsme letěli do Frankfurtu, takže první let trval chvilenku, což se o druhém říct nedá, protože, ač je to zvláštní, Nagoja je od Německa dál než Praha. Upřímně si tenhle let moc nepamatuju, ale Tom dva určitě jo, protože schytal rozbité sedadlo. Opět. V Nagoji nastalo trochu terno, protože jsme měli zhruba dvě hodiny na přestup do menšího letadýlka, které nás mělo přepravit do naší cílové destinace, do Kagošimy.

Co navštívit? (2018)

Rok se s rokem sešel a my zase začínáme plánovat cestu do Japonska. Tentokrát nepoletíme na jaře, ale na podzim. Zrovna tento víkend jsme si na 99,9 % dohodli termín: 27. září - 19. října včetně cesty tam a zase zpět. Je sice pravda, že se nám trochu proměnily řady, ale opět by nás mělo jet osm, možná sedm. Naše prozatímní složení jsme Zíza, fish, Tom jedna, Tom dva, Krista (staří známí) a Morag, Bára, Kája (nové tváře). Žlůťa, meni a Květa se letos pravděpodobně výletu neúčastní.

Kromě termínu a předběžného složení máme také naplánovanou trasu. Oproti loňskému roku máme v plánu více spacích míst, ačkoliv délka pobytu tři týdny zůstává. Letos chceme doletět přímo do Kagošimy a vzít do z jihu severovýchodně až do Tokia, ze kterého bychom se vrátili domů. Spací místa jsou tedy Kagošima, Beppu, Fukuoka, Okajama, Ósaka, Nagano a Tokio v tomto pořadí.

12.4.2017 – Kalpis

Sbalili jsme si svých pět švestek a za slunečného počasí jsme se vydali na nádraží. Po všech těch propršených dnech bylo najednou skoro vedro. A my zrovna máme prosedět spoustu hodin ve vlaku do Ósaky. Ale co se dá dělat. 

Cestu jsme v podstatě prospali. Dorazili jsme na zastávku Šin-Ósaka, ze které jsme přejeli na zastávku Ósaka, naskočili na trasu s názvem Ósaka Loop a dojeli na stanici jménem Imamija. Už bylo opravdu dost hodin, takže na nějakou větší procházku po Ósace jsme to neviděli. Taky cesta trvala nějakých pět hodin.

11.4.2017 – Suda Masaki [Aktualizováno]

Ráno se kluci –  Tom jedna, dva a Žlůťa – vydali na Jakušimu, a tak budeme doufat, že jejich zážitky dodají v nějaké čitelné verzi, protože tam podle fotek bylo nádherně. Jak by taky ne, když je to místo, které inspirovalo Mijazakiho Princeznu Mononoke. Já, fish a meni jsme zůstali v Kagošimě. Nejprve jsme si mysleli, že pojedeme do Beppu, ale bohužel z toho sešlo kvůli počasí. 70 % srážek je prostě moc vysoké číslo na to, abyste se někde, kam jeden přes tři hodiny, ploužili ve slejváku. Rozhodli jsme se tedy využít dnešní den na nákupy a potulku po Kagošimě.

Vydali jsme se do největšího nákupního střediska, které bylo hned u nádraží. Došli jsme tam pěšky, protože v Kagošimě už moc nepršelo. Obloha sice byla zatažená, ale bylo příjemně na procházku. Došli jsme a začali jsme to odspoda nahoru, odshora dolů prolézat. Prošli jsme všemožné obchody, ale mně se nejvíce vybavují dva: Pokeshop a knihkupectví. Asi to nevíte, ale já prostě knihy zbožňuju, a tak když jsem měla tu možnost si projít velmi rozlehlé knihkupectví, ani jsem chvíli nezaváhala a kluci to museli snést. Proto si mohli kdykoliv kamkoliv odskočit, protože jim bylo jasné, že se odtud nikam nehnu.

10.4.2017 – Wasabi suši a kasutera

Přiznávám se bez mučení, že tenhle den jsme přímo pro...flákali. Když jsme se ráno probudili, tak lilo jako z konve a naše motivace se někam vydat byla opravdu dost mizivá. Ale jak už to tak bylo i během předchozích dnů, tak po hraní Undergroundů prostě vyhládne, a tak se vymyslelo, že by se konečně mělo zajít na suši. Byli jsme v Japonsku třetím týdnem a nikdo z nás ještě na této podle mnoha „tradiční“ japonské pochutině nebyl. Nebylo zbytí. Vytáhli jsme deštníky, kdo měl nepromokavé bundy, tak použil i je a šlo se.

9.4.2017 – Prostopášná kappa a kočka sviňatá

Dnes už nepršelo, což byla paráda, protože jsme se vydali do samurajské vesničky Čiran, kam nás vzal Ředitel. Nejprve jsme se vydali kagošimskými ulicemi, tedy spíše pasážemi, abychom se s Ředitelem potkali na autobusové zastávce, ze které jsme měli jet skoro hodinu autobusem do naší cílové zastávky. 

Pro Ředitele to nebyla první návštěva této vesničky. Zavedl nás rovnou ke kase, kde se platilo za vstup. Kdybychom sem přijeli bez něj, tak bychom si ani nevšimnuli, že se něco platí, protože pokladna vypadala spíš jako starobylý obchůdek se suvenýry, který obsluhovala stařenka. Jí jsme tedy za vstup zaplatili a ona se nás ještě optala odkud jsme. Svou pozornost zaměřila hlavně na Ředitele, protože ten jí řekl, že v Japonsku žije, a tak se ho babča hned ptala, kde pracuje. Protože kdo nepracuje, toho Japonci rádi nemají. Je to tedy základní otázka.

8.4.2017 – Veřejné WC v japonském stylu [Aktualizováno]

Probudili jsme se do deštivého rána. A bylo to právě kvůli němu, že se to v Kagošimě zvrtlo. Čtrnáct dní v Japonsku vás vyčerpá, obzvlášť pokud jste nemocní, pořád někde lezete, něco objevujete, v noci paříte, tak prostě pak v některých ohledech zpomalíte. Byl to náš druhý den v Kagošimě a místo toho, abychom přemohli déšť, tak jsme celé dopoledne zůstali zalezlí v obývacím pokoji našeho ubytování. Ale asi neuhodnete, u čeho kluci strávili nejvíc času… kdo hádal Need for Speed: Underground, hádal správně. Majitel bytu, ve kterém jsme bydleli, nám tu nechal playstation a s ním i pár her, mezi kterými byly i závody aut. Je jedno, že už ji většina osazenstva měla několikrát dohranou, prostě se jelo znovu a těch pár dní, které jsme strávili v Kagošimě, k tomu bohatě stačilo… aby se meni stal králem pirátů silnic.

7.4.2017 – Mrk

Ráno jsme vstali, některým to šlo lépe, některým hůře (protože je meni budil chrápáním). Nahodili jsme na sebe oblečení a vydali se na snídani, která byla opět v japonském stylu. Někteří z nás litovali, že jsme si nedali tu v západním stylu, protože po včerejší večeři už neměli moc chuť na ryze japonské vaření. Ačkoliv se to nedalo jíst všechno (tedy dalo, ale chuťově nám to neštymovalo), tak jsme se najedli. Klasicky byla miso polévka se škeblema, rýže, osmahlá lososovitá rybička, pak dvě mističky s černýma asi mini rybičkama a s něčím světle hnědým, co trochu vypadalo jako červíci. Nakládaná zeleninka, pomeranče, řasy, salát a tófú – vybírat prostě bylo z čeho.

Pak jsme plni dojmů balili a Krista pro nás šla objednat odvoz na trajekt, protože pořád hodně lilo. To se jí povedlo, a tak jsme se naskládali do dvou úzkých dodávek a již nás zběsile úzkými a klikatými cestičkami vezli. Dojeli jsme vcelku, jen trochu vyklepaní, ale moc spokojení. Ještě jsme se naposledy rozloučili a poděkovali za příjemný zážitek v rjokanu a mířili si to do dlouhé řady čekající na odvoz na „pevninu“. 

Co navštívit?

Jak to tak bývá, i my měli velké oči, když jsme se rozhodli, že do toho Japonska tedy fakt pojedeme! Chtěli jsme vidět všechno a procestovat ho od shora až dolů. Což se záhy ukázalo jako nemožné, a tak přišel na řadu rozum, který rychle omezil „perimetr pohybu“. Rozhodla jsem totiž, v jakých městech budeme nocovat, tedy z jakých měst se bude vyjíždět za dobrodružstvím a tím bylo rozhodnuto, že Hokkaidó či prefektura Mijagi nebudou zrovna naše cílové destinace.

Naše spací města jsou Nagoja, Okajama, Kagošima a Ósaka. Kromě nich také jednu noc přespáváme v rjokanu na krásném ostrůvku Mijadžima poblíž Hirošimy, ze kterého máme výhled na moře a můžeme zde navštívit svatyni Icukušimu, jež nechal vybudovat Taira no Kijomori.

Ale vrátím se o čtrnáct dní dopředu, do doby, kdy přilétáme na letiště Kansai, odkud pokračujeme do Ósaky, kde přespíme jednu noc v kapslovém hotelu, abychom ráno rychle vše pobalili a přemístili do Nagoji, kde strávíme krásný týden. Jak to tak ovšem podle prozatímních plánů vypadá, Nagoju samotnou si zase tolik neužijeme, ačkoliv máme z pokoje výhled na nagojský hrad, protože na každý den mají téměř všichni jiné plány – plány v jiných městech.

V rychlém sledu vyjmenuji, kam všichni či jen někdo z naší party z Nagoji plánuje zajet: Tokio, Kjóto, Nara, Širakawa-go, Jošino, Ise s tím, že první dvě města se plánují navštívit i několikrát. Z Okajamy plánujeme navštívit Sakaiminato, Kóbe, Himedži, Hirošimu, Takamacu, Ósaku, Okucu a jeskyně Ikura a Maki. Z Kagošimy máme v plánu zajet do Beppu a na ostrov Jakušima. Nakonec máme ještě jeden den volna v Ósace, který chceme využít k návštěvě hory Kója.