29. 9. 2018 – O pohodě

Už jen podle toho, jak byla většina z nás ráno nepoužitelná, bylo jasné, že tenhle den si prožijeme hezky pomalu, nikam se nepoženeme a rozhodně nepůjdeme na žádné vzrušující výlety. Naštěstí jsme měli v plánu se sejít s Ředitelovou rodinou, takže se nejednalo o zabitý den.

Já jsem byla docela živá, a tak jsem se vydala pro snídani všem mrtvolám a nepřizpůsobivým. Nějak jsem je už podělila, ačkoliv většina byla stále mimo. Naštěstí to některé přestalo po chvíli bavit, došlo ke zmrtvýchvstání a vydali jsme se ven. Já, fish, Tom jedna a Bára jsme šli hledat kešku. Pokud to ještě nevíte, tak Bára po Japonsku naháněla právě je a ne chlapy. Pokaždé jsme se někde zastavili a Bára tam lezla po zemi, ošahávala sloupy, Krista protáčela oči v sloup. Já jsem se nakonec rozhodla, že není zábava na Báru jen koukat, jak se po zemi plazí sama, a tak jsem se k ní občas přidala a také hledala.

Ovšem tahle keška v Kagošimě nám dala docela zabrat. Nakonec jsme však slavily úspěch. Tom jedna také, protože kousek od místa, kde jsem hledaly, měly svou filiálku donuty, takže si i pochutnal a vlastně se nad nimi rozplynul. Jakmile byla keška nalezena a Tom jedna měl svou dávku cukru, nálada byla hned lepší, a tak jsme se ve čtyřech ještě vydali do Aeonu, kde jsme koupili „po-opicové“ vyprošťovače a kartáč na vlasy (který doporučuju, protože skvěle češe!).

Zpět na hotelu jsme rozdali vyprošťovače a každý si šel po svém. Já třeba psala pohledy, abych si mohla odškrtnout tuhle povinnost. V rámci tohoto flákání jsme se domluvili s Ředitelem kde a kdy se sejdeme. Nemohli jsme se dočkat. Už to byl rok a půl, co jsme naposledy viděli malého Rjúnosukeho a Nacuko. Navíc jsme šli na suši!

Sešli jsme před karaoke barem a vydali se na suši, kde jsme byli loni. Povídala jsem si s Nacuko a Rjú-kun se na nás všechny hezky ksichtil. Za ten rok a půl, co jsme se neviděli, opravdu vyrostl. Už hezky sám ťapkal, poslouchal a vůbec z něj roste príma kluk. Na suši jsme se rozdělili na dvě party; na kluky a holky (a Rjú-kun). Chlapi se bavili po svém a dámy taktéž. 

Byl to příjemný a kvalitně strávený čas, nemluvě o všech těch dobrotách, které jsme si mohli dát. Jenom jeden člověk byl nešťastný a to, prosím, Bára. Měla to na suši opravdu těžké, protože ryby jsou fuj, řasy jsou fuj, potvory z moře ještě větší fujky fuj. Takže spíš jen seděla a koukala, jak se my ostatní ládujeme a notujeme si, jak je to suši dobré a jak nám chutná a jak nebudeme mít hlad, na rozdíl od někoho… 

Ten někdo měl ale štěstí, protože i na tyhle podivíny jsou v restauraci, kde dělají suši, připravení. Bára si mohla objednat kara'age, smažené kuřecí kousky, což také udělala. My ostatní jsme si užívaly čerstvosti surovin a nechávaly si od Nacuko doporučit různé druhy suši. Pro Rjúnosukeho pak objednala speciální suši pro děti – hamburger suši! Což je vlastně obdoba malinkého karbanátku na kopičce rýže svázané řasou. Když už pro něj objednávala tradiční suši, tak ho vždy dostal se zapíchnutou vlaječkou, aby bylo vidět, že je jeho a že je bez wasabi.

Po – jak pro koho – vydatném obědě jsme se šli projít po městě a přemýšleli co dál dělat. Nakonec nás Nacuko vzala do oblíbené japonské cukrárny, kde jsme si všichni dali to samé: anmicu kurému, což je vlastně zmrzlinový pohár, se sladkými červenými fazolkami a ovocem. Hutná dobrota, že by i jako oběd stačila. Přestože jsme byli napchaní až k prasknutí, bavili jsme se a blbli s Rjúnosukem. 

Pak přišla SMS, že se blíží tajfun. Raději jsme se tedy rozloučili, udělali vzpomínkovou fotografii a rozešli se každý směr své bydlení. Než jsme však došli na hotel, rozhodli jsme se, že si nakoupíme ještě nějaké zásoby, kdyby náhodou tajfun mocně zaútočil a my pak neumřeli hlady. Umřeli bychom, protože téměř veškeré zásoby jsme sežrali už za ten večer.

Jak vidno, není třeba v Japonsku prožít každý den vzrušujícím výletem. Udělali jsme si pěkný den v Kagošimě se známými, užili si to, přejedli se. Večer jsme se pak sešli u holek na pokoji, pokecali o všem možném a plánovali další výlety. Je sice pravda, že Tom jedna chtěl spát, a tak nám asi dvacetkrát vynadal, že děláme moc rámus, že se v tom našem klábosení nedá spát, ale nikoho to asi moc netrápilo. Až na něj. Domluvili jsme se na dalších výletech, několikrát výbuchy smíchu probudili Toma jedna a dali si rozchod. Sbohem poslední dne flákání. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.