10.4.2017 – Wasabi suši a kasutera

Přiznávám se bez mučení, že tenhle den jsme přímo pro...flákali. Když jsme se ráno probudili, tak lilo jako z konve a naše motivace se někam vydat byla opravdu dost mizivá. Ale jak už to tak bylo i během předchozích dnů, tak po hraní Undergroundů prostě vyhládne, a tak se vymyslelo, že by se konečně mělo zajít na suši. Byli jsme v Japonsku třetím týdnem a nikdo z nás ještě na této podle mnoha „tradiční“ japonské pochutině nebyl. Nebylo zbytí. Vytáhli jsme deštníky, kdo měl nepromokavé bundy, tak použil i je a šlo se.

Přes internet jsme našli, kde je nejbližší kaitenzuši, tj. running suši, a vydali jsme se tam. Tato restaurace se nacházela necelé dva kilometry chůzí od nás. To je přeci kousek. Za chvilku tam budeme. Jenomže ten déšť! A vítr! I ti, co měli deštníky či nepromokavé bundy, skončili promočení na durch. Kdybychom skočili do bazénu, tak jsme promočení míň.

Když jsme došli do restaurace, tak jsme měli smůlu, protože pás nejezdil. Bylo moc brzy? Moc pozdě? Naštěstí nás i tak usadili ke stolu, rozdali menu a my jsme si suši mohli objednávat. Zdarma nám k tomu ještě dali práškový zelený čaj. Ten si každý mohl namíchat podle libosti. Fungovalo to totiž tak, že jsme na stole měli krabičku s práškem a ke stolu vedenou horkou vodu. Mohli jsme do sebe nalít tolik horkých čajů, kolik se nám zlíbilo. Což se nám rozhodně líbilo vzhledem k tomu, jak promočení jsme byli.

Ale co si budeme povídat. Suši v Japonsku je prostě něco jiného než v Česku. Není třeba mluvit o rozdílných ingrediencích, nejde jen o jejich kvalitu, ale i rozličnost. Přece jen Japonci si mohou jít chytit kousek od baráku spoustu mořských potvůrek, kdežto mi chytíme leda tak chřipku. Rozdíl je ovšem také ve velikosti suši. U nás například druh maki je vždycky takový maličký. Dáte si šest kousků a hlad máte dál. To v Japonsku vám nasázejí tři špalky větší než těch našich šest prďolů. Poslední rozdíl je samozřejmě také v ceně. V Japonsku je kaitenzuši považováno spíše za takový fastfood, takže jsme se tam najedli v přepočtu asi za 150-200 korun. To se u nás nestane ani s kupónem ze slevomatu.

Co si budeme povídat, to stravování v Japonsku je prostě paráda. Když jsme dojedli, přicupitala Japonka, přejela naše různobarevné talířky skenem a hned věděla, kolik kdo bude platit. Cesta zpátky byla stejně veselá, ne-li veselejší jako cesta na suši. Pršet nepřestalo. Vítr foukal snad o kilometr v hodině víc. A před námi se tyčil ještě jeden úkol. Večer totiž měl přijít Ředitel s celou svojí rodinou. Měla nám být představena Nacuko spolu s Rjúnosukem. A jako správní hostitelé jsme jim měli připravit občerstvení.

Když jsme opět došli k pasážím, tak jsem se zde rozdělili. Já jsem šla s fishem se po něčem podívat pro hosty a ještě obhlédnout obchody, jestli někde nenarazím na nový batoh (nezapomínejte, prosím, že ten můj zbrusu nový se rozpadl ještě před příjezdem do Japonska!). Kluci si mezitím šli po svém a také se mrknout, jestli nenarazí na něco dobrého pro hosty. Nikdo jsme neuspěl, a tak když jsme se opět sešli, dohodnuli jsme se, že to všechno nakoupíme v konbini kousek od nás. Nic spešl se tedy nekonalo.

Vše bylo připraveno. Večer už nepršelo, ale udělalo se velmi dusno. Kluci hopsli do trenek, a tak očekávali naši vzácnou návštěvu, která dorazila na čas. Byli jsme obdarováni; každý dostal balíček s dobrotami. My jsme pro naše hosty připravili jen malé občerstvení s jablečným a pomerančovým džusem a pšeničným čajem (který nakonec nikdo nepil). Vše probíhalo bez jediného problému. Krásně jsme se seznámili, pokecali, já jsem si pochovala Rjúnosukeho. Byl to moc příjemně strávený večer. Když odešli, hladově jsme se vrhli na jídlo, které si návštěva nedala. Tím skončilo naše dobrodružství s Ředitelem. Druhý den, náš poslední celý v Kagošimě, již musel šlapat do práce a my měli naplánovanou Jakušimu a Beppu. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.