Předchozí den hlásili, že by měl být dnešní den věnovaný tajfunu, a tak
jsem hned po probuzení udělala kuk z okna, abych zjistila, jak takový
tajfun vypadá. Upřímně, byla jsem docela v šoku, protože jsem si myslela,
že předpověď počasí je v Japonsku přesná – nic zvláštního totiž vidět nebylo.
Jen foukal vítr a pršelo. Prostě takové normální deštivíčko. Sbalili
jsme své sakypaky, nasnídali se, rozloučili se s pěkným kagošimským
hotelem, roztáhli, ale fuj, na co to myslíš, deštníky a vydali se na
vlakové nádraží. Čekala nás cesta do Beppu!
Zpoza
okna déšť nevypadal nijak zvlášť hustě a měli jsme deštníky, takže jsme usoudili, že stačí kopnout do vrtule a brzy se dostaneme pod střechu, aniž bychom během cesty
zásadně promokli. Nebo jsme se snad mýlili?! Jakmile se vyšlo na hlavní
třídu, tak se do nás opřel takový vítr, že bylo úplně zbytečné mít
v ruce deštník. Já jsem do něj sice i přesto vkládala vysoké naděje, ale ty
nakonec skončily v podobě „V“. Tady musím poznamenat, že jsem ráda, že
v Japonsku dělají kvalitní deštníky, protože z „V“ jsem ho pak mohla
v klidu vrátit do standardní deštníkové „O“ podoby a používat až do konce
výletu.
Naše promočené kosti dorazily na nádraží, co nejrychleji
to šlo, aby se zde dozvěděly, že vlastně spěchat nemusely, protože
kvůli silnému větru byly všechny spoje dočasně přerušeny. Nezbylo nám
nic jiného, než si své sakypaky rozložit na nádraží a čekat. Courali
jsme se po malém kagošimském nádraží a čekali na hlášení, že vlaky opět mohou přepravovat cestující. Kdybychom věděli, kdy se vlaky rozjedou, asi bychom se
přemístili na sympatičtější místo, ale jelikož doba byla nejistá, seděli
jsme na lavičce, případně si protáhli kosti cestou k obchůdku se
suvenýry, automatu na pití, malému kiosku či ke stojanu s letáky.
Po nespecifikovatelné době v rozmezí tří hodin až nekonečno jsme konečně nasedli na
Cubasu, která nás vzala do Hakaty. Stále pršelo a foukal silný vítr,
takže vlak některé úseky projížděl se sníženou rychlostí. V Hakatě jsme
přestoupili na Sonica, který k fishově smutku nebyl modrý jako na
fotkách, které obdivoval ještě v Čechách, ale bílý, a byli jsme zavezeni do Beppu. Cesta to
nebyla nijak zvlášť dlouhá, vyšli jsme ráno v deset z hotelu a v sedm
večer už jsme byli v Beppu. Vůbec to netrvalo víc jak dvojnásobek času,
než mělo.
Po příjezdu do Beppu jsme si začali užívat krásné
přímořské městečko skrývající spoustu kouzelných míst. Nejvíce si to
užívala Bára, protože stále neutuchající silný vítr jí odfoukl brýle.
Někteří z nás si toho v první chvíli ani nevšimli, a tak jsme
pokračovali dál v cestě na hotel. Po asi třiceti metrech jsme si uvědomili, že s
námi Bára a Tom 2 nejsou. Pořád byli na začátku ulice a něco hledali.
V té době jsme byli značně podráždění, chtěli jsme být ubytovaní a měli jsme hlad.
S nechutí jsme se k nim vraceli a doufali, že nehledají kešku, jinak
bychom je zabili. Naštěstí to byly jen brýle, takže jejich životy
byly ušetřeny.
Ubytovali jsme se v krásné hotelu v tradiční
místnosti, takže jsme opět spali ve futonech na tatami. Ale
krásu tradičního pokoje jsme si dlouho neužívali, protože jak už bylo
řečeno, měli jsme hlad. Nebyl to obyčejný hlad, byl začarovaný.
Vydali jsme se hledat nějakou restauraci, ale protože jsme hledali tak
dlouho, zatímco nás osvěžoval dešťo-vichr, skončili jsme v něčem,
kde jsme si tedy jídlo moc neužili. Zřejmě to byla restaurace zaměřená
spíše na chlastání, ale my měli ten začarovaný hlad.
Každý si
tedy něco málo objednal. Puding, smažené onigiri, jakitori z vnitřností,
polívka z kůžiček nebo z jiného hnusu. S vypětím poslední sil jsme se
přesvědčili, že jsme najedení a vydali se do ulic. Nyní se Bára doopravdy
vydala hledat kešku. Ti, které to nezajímalo, se vydali do konbini, aby
se dojedli. Přestalo pršet, ani vítr už nefoukal tak zběsile, a proto
jsme si udělali krátkou noční procházku po Beppu. Když jsme se blížili k
hotelu, zaskočili jsme ještě do konbini, abychom měli co mlsat a hurá
do onsenu!
Já jsem měla s Bárou celé lázně pro sebe, takže jsme
se příjemně zrelaxovaly. Jakmile už jsme měly horka dost, vydaly jsme
se zpět na pokoj, kde jsme se všichni navlékli do jukat a samozřejmě v
nich vyfotili pár milionů fotek ve všech možných i nemožných polohách.
Jakmile jsme se vyblbnuli, dali jsme se na předčítání kvalitního cestopisu, u
kterého jsme se hodně nasmáli. Z toho se pak stal náš každovečerní rituál před spaním. Naprali jsme se sladkostmi a čipsy z
konbini a spokojeně ulehli. Zítra je taky den. Dobrou noc.
Předchozí den.
Následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat