11.4.2017 – Suda Masaki [Aktualizováno]

Ráno se kluci –  Tom jedna, dva a Žlůťa – vydali na Jakušimu, a tak budeme doufat, že jejich zážitky dodají v nějaké čitelné verzi, protože tam podle fotek bylo nádherně. Jak by taky ne, když je to místo, které inspirovalo Mijazakiho Princeznu Mononoke. Já, fish a meni jsme zůstali v Kagošimě. Nejprve jsme si mysleli, že pojedeme do Beppu, ale bohužel z toho sešlo kvůli počasí. 70 % srážek je prostě moc vysoké číslo na to, abyste se někde, kam jeden přes tři hodiny, ploužili ve slejváku. Rozhodli jsme se tedy využít dnešní den na nákupy a potulku po Kagošimě.

Vydali jsme se do největšího nákupního střediska, které bylo hned u nádraží. Došli jsme tam pěšky, protože v Kagošimě už moc nepršelo. Obloha sice byla zatažená, ale bylo příjemně na procházku. Došli jsme a začali jsme to odspoda nahoru, odshora dolů prolézat. Prošli jsme všemožné obchody, ale mně se nejvíce vybavují dva: Pokeshop a knihkupectví. Asi to nevíte, ale já prostě knihy zbožňuju, a tak když jsem měla tu možnost si projít velmi rozlehlé knihkupectví, ani jsem chvíli nezaváhala a kluci to museli snést. Proto si mohli kdykoliv kamkoliv odskočit, protože jim bylo jasné, že se odtud nikam nehnu.

Bože, jak já si to tam užívala! Prošla jsem si knihy o historii, různé životopisy, obšírné oddělení beletrie, mangy všeho druhu, ale nakonec jsem zacílila na učebnice. Hledala jsem nějakou zajímavou, kterou bych si pořídila do své sbírky. Něco, co ještě nemám, ale třeba by se mi mohlo hodit. Asi třicet čtyřicet minut jsem hledala v regálech něco, co by mě zaujalo, a já si řekla: „To je ono!“ A víte co? Poštěstilo se. Objevila jsem 500stránkovou učebnici japonské gramatiky za tři tisíce jenů. I když spíše než učebnice je to souhrn všemožných gramatických jevů. Donna toki dó cukau nihongo hjógen bunkei džiten je psaná v japonštině, angličtině, čínštině a korejštině, takže se člověk klidně pak může dát na učení dalšího asijského jazyka.

Po dlouhém výběru učebnice, během něhož to meni nevydržel a odporoučel se obhlídnout i jiná místa, jsme s fishem ještě prohlédli sekci časopisů a poté se vydali úplně nahoru. Na střeše obchodního centra totiž postavili skvělou atrakci: ruské kolo! Když jsme k němu dorazili, tak zřejmě protože byl všední den, dopoledne a počasí nebylo zrovna nejideálnější, vůbec jsme nemuseli čekat v řadě; okamžitě jsme mohli nasedat a nechat se povozit. Ale obsluha nám doporučila, abychom chvíli vytrvali a počkali si na speciální kabinku. Specialita této kabinky spočívá v tom, že je celá průhledná, takže člověk může až nabít dojmu, že jen sedí a pod nohami nemá nic, co by zachránilo před pádem.

Výhled z ruského kola byl skvělý. Vzhledem k tomu, že nesvítilo sluníčko, nemuseli jsme mhouřit oči a jen si zvesela užívali okolí. Viděli jsme malou tramvaj, jak jezdí kolem, maličké Japončíky, budovy, hory a mraky, ve kterých stále byla Sakuradžima zahalená. Co si budeme nalhávat, bylo to fajn. Určitě doporučuju návštěvu ruských kol v Japonsku – podíváte se z výšky na navštívené místo, můžete mít intimčo a ani na vás nefouká. Blbý by bylo, jestliže máte strach z výšek.

Po pěkné projížďce jsme se potkali s menim a vydali se na oběd, protože už nám vyhládlo. Chvíli jsme bloudili po centru a přemýšleli, co si dáme. Nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme v tom Japonsku, dáme si oběd u McDonalds. Nebojte, je to stejný hnus jako kdekoliv jinde na světě. Jen třeba měli navíc zajímavý burger s krevetami, který kupodivu ani nebyl špatný. Po ozdravném papání jsme se vydali ještě v rychlosti obhlédnout obchody v 0. a nižším patře, kde jsem si koupila sušenky s příchutí ovoce juzu. To vám byla taková dobrota, že jsem litovala, že jsem si těch balení nekoupila víc. Když jsem se je pak snažila ještě někde sehnat, tak jsem bohužel neuspěla.

Když jsme poměrně spokojení opět dorazili zpět na byt, tak meni sedl k Playstationu a dodělal si kariéru – bylo na čase, protože další den jsme odjížděli směr Ósaka. Dali jsme si ještě nějaké dobroty a já si párkrát došla do blízkého konbini koupit zmrzlinu, protože mi děsně zachutnala. Poté se vrátili i kluci z Jakušimy a hned nám vyprávěli, jak se jim dařilo, co viděli, zažili, jak se málem nevrátili letadlem zpátky…

No a jak že to vlastně měli kluci (Tom jedna vypráví)? Pár dní předem jsme měli zjištěné, že počasí bude jedině deštivé, což se stalo rozhodujícím v meniho verdiktu, jehož název byl: „Nikam nejedu!“ Tím navíc přišel o cca 3500 Kč za letenku. Ráno osudného dne jsme tedy vstali poměrně brzo, protože nejpozději v 7:00 jsme chtěli vycházet. Ve složení Tom jedna, Tom dva a Žlůťa jsme se nakonec vydali na autobus, který nás dopravil na Kagošimské letiště. Cesta trvala kolem 45 minut a Žlůťa při ní obdivoval mlhu linoucí se z hor. Beztak také obdivoval malé holčičky, které chodily hojně do školy/školky.

Na letišti jsme si uložili některé věci do skříněk, abychom neměli případný problém při odbavování a Žlůťa ještě skočil navštívit místní hajzlíky. Poté jsme si stoupli do nějaké fronty, jenže špatné. To jsme naštěstí zjistili tak, že jsme se zeptali nějaké místní pracovnice. Při odbavení musel Žlůťa dopít zbytek vody, co měl u sebe, a pak už nás pustili k autobusu, který nás dovezl k letadlu. Na palubě menšího letadla s dvěmi vrtulemi nám letušky vysvětlily, jak na dýchací masky a nafukovací vesty, kdyby náhodou nastala nějaká nežádoucí situace střemhlav dolů.

Let uběhl poměrně rychle a přitom, když jsme přilétávali k Jakušimě, se nám naskytl pohled jako z Jurského parku. Po dalším odbavení jsme byli natěšeni na výlet za přenádhernými jakušimskými lesy. Vydali se proto z komplexu, kterému se nedalo snad ani říkat letiště, a šli studovat tabuli, v kolik nám jede autobus. Ten jel bohužel až za nějakých čtyřicet minut, proto jsme se vydali na krátkou obhlídku kolem maličkého letiště. Tom dva a Žlůťa se po krátké procházce po okolí vydali zpět k autobusové zastávce a mě nenapadlo nic jiného, než se vydat směrem k dalším zastávkám, jelikož se mi nechtělo čekat tak dlouho.

Štrádoval jsem si to směr Mijano‘ura, což je přístavní městečko a hlavní lodní spojka s Kagošimou a okolními ostrovy, jenomže autobus jedoucí do zmíněného městečka odbočil někde jinde, než jsem šel, a tak mi nezbývalo nic jiného než jít 13,2 km pěšky. Autobusy po této trase totiž jezdily s velkými časovými rozestupy, a my na projití nějaké z tras měli něco kolem 6 hodin, protože jsme se ještě ten samý den vraceli zpět. Tato neočekávaná cesta mi ubíhala celkem rychle, přičemž jsem místy vstupoval do okolních lesů a vytvářel si tak vlastní turistické stezky.

Jednou jsem potkal jednu starší domorodkyni, která nevěřila vlastním očím, že se nějaký blbec vydal zrovna tudy, daleko od hlavních turistických tras a cestou, kde nic zajímavého k vidění není. Většinu své cesty jsem šel podél pobřeží, přičemž ne zrovna mírný vítr rozfoukával mořskou vodu do okolí, což mě donutilo se ošatit pláštěnkou, kterou jsem chytře pořídil ještě v kagošimském konbini.

Vůbec netuším, po jaké době jsem došel do onoho přístavního městečka, nicméně jsem se poté rozhodl jít dalších deset km k začátku jedné z tras, kam se vydali kluci. Autobusy samozřejmě žádné nejely, jelikož navazovaly na ty z letiště. Když jsem ušel zhruba dva kilometry, opět jsem odbočil do útrob okolních lesů a procházel různými místy, až jsem se dostal do bodu, kde jsem mohl jít jen zpět. Vrátil jsem se proto na cestu, ze které jsem do lesa odbočil, a po krátké úvaze také rovnou do Mijano‘ury.

Po dlouhé procházce mi vyhládlo, což byl jasný signál pro hledání restaurace a nelehký úkol. Nějakou otevřenou se mi podařilo najít až po druhém projití Mijano‘ury skrz na skrz. Hospůdka to byla maličká, nicméně solidní. Uvnitř seděla jedna japonská rodinka s malou holčičkou a o obsluhu se starali Japonec s Japonkou ve středním věku, kteří také byli nejspíš majiteli. Slušně jsem se tu najedl. Před odchodem jsem s majiteli prohodil pár vět v angličtině a poté jsem se vydal zpět po stejné trase k letišti s vidinou dalších třináct kilometrů. Odskočil jsem si ještě do obchodu nakoupit svačinu s pitím, a už mě čekala pouze cesta v pláštěnce a silném dešti s větrem na letiště.

Když jsem se dostal zhruba do poloviny, tak mi zastavil nějaký místní domorodec, jestli nechci někam hodit, jehož nabídku jsem samozřejmě s radostí přijal. Při společném putování jsem se od něj dozvěděl, že žije na Jakušimě celý život, jeho manželka je kreslířka mangy a má dvě děti. Z toho jeden jeho prcek spal rozvalený přes obě zadní sedačky, a kdyby mi ho neukázal, tak si jej ani nevšimnu. Po příjezdu jsme se rozloučili a mě už čekala pouze hodina čekání do odletu. Když chybělo zhruba patnáct minut do odletu, začal jsem si říkat, kde jsou kluci a jestli vůbec stihnou let.

Po příchodu do haly mi řekli, že Toma dva málem nepustili, protože u něj našli nůž (součást multifunkční sestavy nářadí). Zajímavé je, že se s tím dostal na Jakušimu. Zaměstnanci letiště se ho ptali, jestli u sebe nemá nůž, ten samozřejmě s úsměvným podivem říkal, že ne, protože v tom domnění také žil. Načež se chtěli podívat do jeho batohu, což jim Tom dva umožnil. Ti však šli na jistotu a vytáhli onu multifunkční sestavičku. Nějak se jim podařilo vykomunikovat, že mu jí pošlou obálkou v zavazadlovém prostoru a dostane jí v Kagošimě a že nůž na palubu nepatří. Tom dva se jim snažil vysvětlit, že v tom nebyl žádný úmysl a že ví, že se nůž na palubu brát nesmí. Naštěstí ho potom pustili a s touto příhodičkou jsme se vydali zpět do Kagošimy. V letadle se nám ještě od krásné letušky podařilo získat bonbóny (bohužel ne číslo či něco podobného).

Po příletu jsme se na informacích zeptali, kterým autobusem zpět do města, bohužel jsme nečekali, že nákup lístků bude jinačí, takže jsme byli vyhozeni s tím, že potřebujeme lístek z automatu a na jehož koupi máme asi minutu. Naštěstí tam stála jedna paní, která nám ukázala jak na to. Vše jsme naštěstí stihli a hnali si to směr město. Po Skypu ještě se zbytkem proběhla domluva, co podnikneme, a to bylo vše. (Zase Zíza) Vyrazili jsme po domluvě za zpívánkami. Dali jsme si na krásno dvě hodiny karaoke, protože nám to před dvěma dny absolutně nestačilo.

Tak jsme se zase chvilku ztrapňovali, ale náležitě jsme si to užili. Po pročištění našich zlatých hrdel jsme se vydali poslat poslední pohledy našim známým a milovaným a stavili jsme se v konbini Lawson. Tady jsem si ke všeobecnému údivu dala další zmrzlinu. Prostě Häagen-Dazsu není nikdy dost. S fishem jsme si řekli, že se projdeme po okolí, kdežto Tomové se vydali zase na noční toulku. Přece jenom jsme si tu Kagošimu tolik neužili, jak jsme byli spíše někde zavření a koukali, jak venku prší. Byl příjemný večer, měsíc svítil na plné pecky a my si prošli naše sousedství, ve kterém se lehounce ze strany na stranu přehupoval klid. Prošli jsme si park, kde byly sochy vojenských velikánů, vyplašili kočky a dostatečně unaveni jsme se uložili na kutě. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.

Většina fotek je z Jakušimy, protože kdo si fotí, jak se prochází po obchodním centru?