7.4.2017 – Mrk

Ráno jsme vstali, některým to šlo lépe, některým hůře (protože je meni budil chrápáním). Nahodili jsme na sebe oblečení a vydali se na snídani, která byla opět v japonském stylu. Někteří z nás litovali, že jsme si nedali tu v západním stylu, protože po včerejší večeři už neměli moc chuť na ryze japonské vaření. Ačkoliv se to nedalo jíst všechno (tedy dalo, ale chuťově nám to neštymovalo), tak jsme se najedli. Klasicky byla miso polévka se škeblema, rýže, osmahlá lososovitá rybička, pak dvě mističky s černýma asi mini rybičkama a s něčím světle hnědým, co trochu vypadalo jako červíci. Nakládaná zeleninka, pomeranče, řasy, salát a tófú – vybírat prostě bylo z čeho.

Pak jsme plni dojmů balili a Krista pro nás šla objednat odvoz na trajekt, protože pořád hodně lilo. To se jí povedlo, a tak jsme se naskládali do dvou úzkých dodávek a již nás zběsile úzkými a klikatými cestičkami vezli. Dojeli jsme vcelku, jen trochu vyklepaní, ale moc spokojení. Ještě jsme se naposledy rozloučili a poděkovali za příjemný zážitek v rjokanu a mířili si to do dlouhé řady čekající na odvoz na „pevninu“. 

Cesta do Hirošimy byla stejná jako ta z ní; lokálkou na hlavní nádraží, kde jsme se dobelhali k šinkansenům. Ale tentokrát se naše cesty rozdělily. Krista a Květa zamířily šinkansenem směr Ósaka, odkud měly ten den ve večerních hodinách odlétat zpět domů a zbytek se vydal směr Kagošima, kde měla cesta nás zbylých šesti pokračovat. Po pořádném rozloučení se každá skupinka vydala na svůj perón a vyšlo to tak, že jsme v podstatě stáli naproti sobě, a tak jsme si ještě dojatě mávali. Ačkoliv si někteří japonští pasažéři mysleli, že máváme na ně. Tak snad holky napíšou, jak se měly v Ósace, protože nám říkaly, že se jim tam ještě celý ten den, co měly k dispozici, líbilo.

Cesta krásným šinkansem jménem Sakura z jedné konečné zastávka až na tu druhou byla překvapivě rychlá. Uteklo to mnohem rychleji, než jsme si mysleli, že to uteče. Dokonce jsme ani nezaznamenali, že přejíždíme z jednoho ostrova na druhý, z Honšú na Kjúšú. Cesta byla i z části tunely, takže jsme neměli moc dobrý výhled. Dobré na tom ale bylo to, že se člověk mohl prospat, případně protřídit, co je třeba. Přestože jsme nastupovali do plně naplněného vagónu, když jsme vystupovali v Kagošimě-čúó, tak už nás tam bylo pomálu. A samozřejmě nás uvítal déšť.

Chvilku jsme nevěděli kudy kam, ale nakonec někdo zavelel, že se pojede tramvají pár zastávek, abychom to do našeho příbytku měli blíž. Roztáhli jsme naše kradené deštníky a šli. Ubytování jsme našli poměrně rychle, opět jsme kousek od domu měli konbini, takže když byla nouze a hlad, mělo se kam jít. Kromě konbini jsme kousek od ubytování měli krásnou svatyni Terakuni, vysoký kopec nad ní a na druhé straně obchodní pasáž, kam jsme ještě tentýž den zamířili, abychom se zde najedli. 

Našli jsme tu zapadlou malou restauraci, kterou obhospodařovala stará babička. U nás by ji možná zavřely (tu restauraci), ale my se ničeho nebáli, posadili se, objednali a dobře se najedli. Rámen byl fajn, takový dobrý průměr, ale naprosto překvapila gjózou, ty její plněné taštičky byly tak výborné, že jsme se tam stavovali ještě několikrát. Po slané dobrotě jsme samozřejmě dostali chuť na nějakou sladkou tečku, a tak jsme si dali zmrzlinku. Sice bylo mokro, pršelo, ale bylo dusno, takže takové osvěžení bodlo.

Na večer jsme byli domluveni, že pro nás přijde Ředitel – náš český kamarád, který se oženil s Japonkou a stal se tátou malého Rjúnosukeho (a to se musím pochlubit, kloučka jsem pojmenovala já). Chvilku u nás na ubytování poseděl, pokecali jsme, dostali jsme omijage moči se sakurou od jeho ženy Nacuko a poté se vydali deštivou nocí do Ředitelova oblíbeného baru. Ten se jmenoval Tereza, takže jsem pak místní obsluze musela říct, že se tak jmenuju. Následně mi byla nabídnuta práce, že se do baru v tom případě hodím.

Večer to byl skvělý: bavili jsme se, kecali jsme o všem možném, hlavně o věcech, které se na blog nehodí, ale také o tom, jaká je japonská společnost a jaké jsou japonské ženy z pohledu českého anarchisty. Dozvěděli jsme se také, že těsně před naším příjezdem chrlila Sakuradžima popel, takže ještě pár dní pršet bude. Bez okolků jsme se také domluvili na příštím večeru, že zajdeme na karaoke. Prostě to byl báječný večer. Dokonce v baru i vařili, a tak jsme si dali kuřecí a pizzu a různě se o to dělili. Když už bylo k půlnoci, část se rozhodla jít spát, část se rozhodla ještě zůstat, neboť noc je přece ještě mladá! Cesta domů byla rychlá, protože byl takový slejvák, že se nemám nikde nechtělo očumovat, ačkoliv Kagošima docela žila. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.