26. - 27. 9. 2018 – Zase tam [Aktualizováno]

Po roce a půl jsme se zase dočkali. Rozbili podvyživená prasátka a vydali se do naší země zaslíbené, ze které se nám nebude chtít odjíždět. Setkali jsme se na letišti, na Terminálu 2, kde samozřejmě někteří už vytahovali přístroje, kterými by naše setkání zvěčnili, jenom fish vytáhl chleba, který jsme baštili až do Kagošimy. Staří známí opět pohromadě – Zíza, fish, Tom jedna, Tom dva, Krista – a k nim dva a půl nováčka – Bára a morag s kolem. 

Z Prahy jsme letěli do Frankfurtu, takže první let trval chvilenku, což se o druhém říct nedá, protože, ač je to zvláštní, Nagoja je od Německa dál než Praha. Upřímně si tenhle let moc nepamatuju, ale Tom dva určitě jo, protože schytal rozbité sedadlo. Opět. V Nagoji nastalo trochu terno, protože jsme měli zhruba dvě hodiny na přestup do menšího letadýlka, které nás mělo přepravit do naší cílové destinace, do Kagošimy.

Takže jsme vystoupili a stáli v řadě. Došli jsme šouravým krokem, kdy se pohybujete 5 centimetrů za minutu až k celníkům, kde jsme jim řekli, že spěcháme na další let do Kagošimy. A to jste měli vidět ten fofr! Rychle nás odbavili na VIP přepážce, upozornili nás, že si musíme převézt naše kufry sami, rychle nás navedli, dovedli, převedli, protože přece nenecháme našim ctěným návštěvníkům uletět letadlo. V podstatě jsme předbíhali všechny kolem a náležitě si to užili. 

Jakmile jsme se za zářivých úsměvů Japonců a Japonek v krásných uniformách dostali do naší odletové haly, udělali jsme si konečně společnou fotografii. Mám takový pocit, že to byla poslední, kde jsem všichni a tváříme se jako lidé. A pak jsme čekali na naše miniletadlo, ve kterém se po vzletu dávali bonbóny a džus, co chutnal jako teplý vývar, případně vývar, co vypadal jako jablečný džus. Mnoho z nás se nechalo nachytat...

Přilétli jsme za krásného počasí, a tak jsme se mohli kochat blankytným nebem a nechat po sobě stékat první čůrky potu – toto se týkalo především kluků, protože pomáhali moragovi přenést zavazadla-kolo do hotelu, který byl poblíž letiště. Z naší sedmičlenné party se najednou stala šestičlenná podrážděná nevyspalá banda hladových vrčilů. Všichni jsme se modlili, abychom se co nejrychleji dostali z letiště vzdáleném 40 kilometrů od Kagošimy do hotelu.

Systém kupování lístků na autobus je vlastně snadný, prostě se zoufale rukama nohama zeptáte Japonce, kteří mají na starost odbavování autobusů, kde je sehnat. Samozřejmě hned na zastávce v automatech. Tohle bylo snadné. Navíc autobusy jezdily snad každých deset minut. Tady se nám ovšem začala zašmodrchávat logistika, protože Tom jedna se nalodil, hned za ním se zavřely dveře a autobus se rozjel na vteřinu přesně. S Tomem jedna. Jen s Tomem jedna. Nečekáme, měli bychom zpoždění. No co, zamávali jsme mu. Snad se sejdeme na zastávce v Kagošimě... 

Cesta autobusem byla velmi příjemná, mohlo za to pěkné počasí za okny, sundané boty a oslint, který jsme si každý z nás udělali na pečlivě vybraném místě; něčí rameno, vlastní rameno, sedačka, ... Tom jedna na nás opravdu čekal na výstupní stanici spolu s prvním bentóem, které si v Japonsku ukořistil. Měli jsme systematicky vymyšleno, kam budou směřovat naše další kroky. Prý nejlépe za nějakýma pěknýma nohama, o které nebyla nouze, protože středoškolačky byly na každém rohu.

Ale chlapi utřeli. Kroky směřovaly samozřejmě za railpassem, který jsem vyřizovala já s Tomem jedna hned poté, co jsme si vystáli špatnou řadu a ostatní se nám za sklem smáli. Následně jsme se po dlouhé diskuzi uprostřed rušného chodníku, kdy nás všichni obíhali či probíhali, domluvili, že spíš než check-in nás láká jídlo. Obaleni zavazadly s nasupenými výrazy jsme šli lehce zaplnit naše plačící žaludky. Odcházeli jsme s úsměvy a rýsujícími se kruhy pod očima a lehkým odérem, takže bylo na čase se jít ubytovat. 

Když jsme se jakž takž zbavili vůně, kterou jsme si dovezli z Čech, tak to pro některé znamenalo dobití energie. A tak začali otravovat ostatní. Těm se to z nějakého záhadného důvodu nelíbilo, a tak se Zíza, Tom jedna a fish vydali na místní poštu, aby nakoupili pohledy, které byly důležité ke splnění jednoho z důležitých úkolů, jenž byly zadány na jakémsi vzdáleném kontinentu Evropa.

Následně jsme se sešli, abychom opět zkusili, jak chutná místní kuchyně, jak vypadají místní knihkupectví a zda tam prodávají knihy jako u nás. Poté jsme dělali něco skvělého, ale bohužel to nemohu rozluštit v deníčku, nenacházím stopy na fotografiích, ani to nemohu vylovit z paměti. Ale byla to skvělá činnost, kvůli které stojí zato jet do Kagošimy.*

Následně jsme si udělali již potmě okružní jízdu po známých koutech pro Zízu, fishe a Tomy, neznámých pro Báru a Kristu. Natáhli po letu pokřivené končetiny na cestě kolem řeky protékající skrze Kagošimu, kde se muselo zastavovat na každém metru, protože zrovna to bylo skvělé místo na další dvě tři fotky. Prošli jsme se po areálu krásně osvícené svatyně Terakuni, provedli očistu, zakoupily si omikudži, prozkoumali parčík poblíž, usmáli se na sochy vojevůdců, udělali tisíce fotek špatně osvětlené Kagošimy a vydali se zase zpět na hotel.

My s fishem jsme byli už dost utahaní, a tak jsme se rozloučili a šli do hajan. Ostatní zůstali poblíž hotelu, protože při cestě zpět jsme potkali úzkou uličku plnu pouličních stánků, kde samozřejmě Tomové s Bárou a Kristou zakotvili, čímž se otevírá prostor pro jejich vyprávění. Cesta chlastu započata. 

 

(Vypráví Tom dva) První večer ve staré známé Kagošimě, ubytování malebné, ale proč dřepět na cimře, když je volný celý večer? A tak klasicky vyrážíme na jedno „futacu nama bíru“. Fuu, nakonec jich bylo osm, taky padla slivovice od Báry, kterou si chtěla špořit na turistický vláček směr Fudži a domů jsme se domotali kolem půl třetí.

 

Seděli jsme v „Hospůdkové“ uličce, kterou známe z mnoha filmů, kde je 156 barů a hospod napráskaných na jeden malý prostor a člověk si tam připadá jako motající se Lumíci s pytlem cihel pro stavbu schodů. Místa méně než křeček v kolečku, ale zase to bylo útulné a člověk tak slyšel debatu i tři stoly vedle. Hlasitou, pač, jsme v hospodě a navíc multikulti „šprechtěnou“. Aby mohli „garsoni“ mezi stoly pobíhat, tak potřebovali nějakou uličku mezi lidmi.

 

Tu mu však Tom jedna nedopřál ani po 68. napomenutí, že nemá kudy chodit a ať tam nesedí. Bodejď by mu uhnul, když házel tu svou „JapaVoleJakToJeAnglicky“ k vedlejšímu stolu, kde seděl Evropský tribunál (Švajcar, Frantička, Germánka, Korejec (prej z Jihu pravil) a Japonka), aby se seznámil. Inu chudák garson, nepochodil a pak to v rámci projektu „jebu na gaijdžina“ zabalil a dále to nezkoušel. Ale měl výdrž. 

Po chvilce (rozuměj hodinové debatě o gravitační a tíhové síle, neb přeci hrazda je lehčí při 90 kilech a ne 70 – Tom jedna náš fyzik), jsme se nějak záhadně teleportovali k vedlejšímu stolu ke třem Japonkám (Coco byla fest sugoi). S něma jsme si dobře pokecali, rubli několik dalších nama bíru, holky neznalé českých laskomin chtěli ochutnat Bářinu slivku, tak jsme jim decentně nabídli, ať zbude něco na Fudži. No povím vám, že jim šmakovalo a grimasily se u toho koštu, jako bys je cirkulárkou v podpažuchu lechtal. No bylo to prima. Jen Bára smutně poslintávala za každou kapkou padlou mimo její hrtan. Inu, naivně si myslela, že ji to na Fudži vydrží. 

Po nějaké hodince dobré zábavy jsme společně vyrazili vzhůru do města za další zábavou a lovením „Kombajnu“, neb Tom jedna nutně chtěl pochcat rybu v místní „Jednotě“. Než jsme se však vymotali z hospůdkové uličky, narazili jsme na dva místní „lehce zřezané“ stéjčky, kteří byli hotoví z mého trička, jež bylo zasypáno postavičkami z herních světů CAPCOM pro Nintendó. No tolik „hadókenu“ ze „Stríto Faito“ jsem slyšel naposledy v 1996.

 

Parádně jsme zasrandovali, udělali 624 fotek a šlo se konečně ven. Tam nás však začaly dohánět vychlemtané promile, a tak se po úspěšné misi „Tom jedna chce chcát“ šlo pomalu domů. To abychom byly na zítřek čilí jak rybišky. Ty japonské, kterým to běhá jak v running sushi. Dobrou noc.

Následující den.

* Rozluštěno po dopsání. Šli jsme koupit simky do mobilů. Nejhorší část dne.