Probudili jsme se do deštivého rána. A bylo to právě kvůli němu, že se to v Kagošimě zvrtlo. Čtrnáct dní v Japonsku vás vyčerpá, obzvlášť pokud jste nemocní, pořád někde lezete, něco objevujete, v noci paříte, tak prostě pak v některých ohledech zpomalíte. Byl to náš druhý den v Kagošimě a místo toho, abychom přemohli déšť, tak jsme celé dopoledne zůstali zalezlí v obývacím pokoji našeho ubytování. Ale asi neuhodnete, u čeho kluci strávili nejvíc času… kdo hádal Need for Speed: Underground, hádal správně. Majitel bytu, ve kterém jsme bydleli, nám tu nechal playstation a s ním i pár her, mezi kterými byly i závody aut. Je jedno, že už ji většina osazenstva měla několikrát dohranou, prostě se jelo znovu a těch pár dní, které jsme strávili v Kagošimě, k tomu bohatě stačilo… aby se meni stal králem pirátů silnic.
Naštěstí existují i biologické potřeby, takže přišel hlad a my se opět vydali do pasáže najít něco k snědku. Bylo poměrně brzy, takže restaurace sotva otvíraly. Vlezli jsme do nějaké, jejíž jméno si nikdo z nás nevybavuje a která byla umístěna pod zemí. V ní jela klimatizace ostošest, takže jsme se tam rozhodně neohřáli. Chvíli jsme zkoumali menu a nakonec jsme se rozhodli buď pro omuraisu, nebo špagety. Před hlavním chodem nám ještě donesli salát a po něm nějakou sladkou dobrůtku s broskví. Já jsem skončila naprosto přejedená, chlapci příjemně napapaní.
Když jsme z restaurace vylezli, došli jsme k fajn zjištění, že přestalo pršet, a tak jsme se okamžitě vydali na obcházku Kagošimy. Šli jsme úplně na blind, prostě jsme se neorganizovaně potulovali kagošimskými ulicemi. Došli jsme k řece, kterou jsme se rozhodli následovat. Udělali jsme dobře, protože to byla příjemná cesta, která nás zavedla k muzeu samurajů. Nejprve jsme celí nadšení mysleli na to, že se do něj půjdeme podívat, ale pak jsme si uvědomili, že by bylo lepší spíš projít co nejvíc z Kagošimy, protože kdo ví jak dlouho vydrží nepršet. Sbohem muzeum samurajů, my jdeme dál!
Chvíli jsme ještě nazdařbůh bloudili ulicemi, ale pak jsme se rozhodli, že se podíváme na tu kopcovitou horu, co máme za domem. Určitě z ní bude skvělý výhled. Došli jsme pod ní, vyšplhali nahoru – cesta byla velmi dobře udržovaná a navržená tak, aby se zabránilo případným sesuvům půdy. Cestou jsme mohli obdivovat krásné rostlinstvo a především vzrostlé stromy. Když jsme konečně dorazili nahoru, tak nás výhled trochu zklamal. Sakuradžima, kterou jsme měli vidět, byla tak od poloviny zahalená mrakem a celkově výhled byl spíš na šedé město pod námi. Přesto jsme koukali a říkali si, kam bychom se mohli zajít podívat.
Když si Žlůťa chtěl jít odskočit, cestou ho odchytil starší Japonec, který mu začal nadšeně vyprávět o Kagošimě a zároveň se ho vyptal, odkud je a co tady dělá. Ačkoliv vyprávění trvalo dlouho a my se mu zpovzdálí smáli, Žlůťa překonal naše očekávání a nepomočil se. Posléze nám tlumočil, co se od milého dědy dozvěděl. Dolů jsme si to pak sešupajdili z druhé strany než jsme přišli: cesta byla příkřejší, ale o dost rychlejší, takže jsme tak akorát stihli přijít domů, než se strhnul další déšť.
Čekání na domluvenou hodinu a cestu na karaoke jsme si zkrátili (tedy kluci, hlavně meni) hraním Undergroudů. Když nastal domluvený čas, Ředitel si nás vyzvedl a prováděl různými pasážemi, až jsme došli, kam jsme měli. Naše vysněná večerní zábava byla tady. Na recepci jsme si domluvili tarif: dvě hodiny a vše co sníš a vypiješ, bylo také v ceně. Někteří si připláceli, aby se to vztahovalo i na alkohol.
Naše kukaň byla ve druhém patře, blízko kuchyně a záchodů, takže výborné místo. Když jsme si vybrali z menu, co chceme jíst a pít, stačilo zvednou telefon, co visel u dveří, a zavolat obsluze náš požadavek. O menu jsme se ovšem tolik neprali jako o to, kdo vyťuká, co se bude zrovna zpívat. Bože, my jsme se tak vyblbli! Natočili jsme i pár videí, ale ty jsou tak trapná, že je prý nikde pouštět nebudeme (doporučuju naši přednášku s fishem z AF 2017).
Po karaoke, která nás nadchlo, jsme se s fishem trhli, abychom si konečně užili jeden večer jen my dva. Zbytek se vydal na disko-trisko. Podle vyprávění z druhého dne si to chlapci mimořádně užili a trsali jak postižení. Ale tohle vyprávění by mělo být na nich, přece za ně nebudu vyprávět o jejich manýrech s Japonkami, japonskými chlapci a že se vrátili mezi čtvrtou až šestou ranní…
Žlůťa se chytil iniciativy a tady je převyprávění toho, co zažili chlapci, jen lehce vycenzurované. Ředitel nás navedl do tanečního klubu Duckbill, ale ten otvíral až po 23. hodině. Takže jsme se dohodli, že zajdeme na pokoj, odložíme deštníky a další věci. Někteří z nás ještě hodí bobíka a vyrazíme pak do klubu. Fish a Zíza už pak zůstali na pokoji.
S Ředitelem jsme zašli do baru jeho kamaráda, abychom zabili nějaký čas. Sice tam měl evropské pivo, ale to si taky nechal těžce zaplatit. Takže jsme pokecali. Odbyla půlnoc, a tak jsme se rozhodli prubnout ten taneční klub.
Bylo už pozdě, tak honem na bar a kopnout do sebe redbula s vodkou. A pak to začalo. Hrála se klasická pop hudba světového charakteru. A na parketě trsali jen japonský kluci, protože holky se styděly. Nám to už bylo jedno. Tak jsme vlítli na parket a stali jsme se atrakcí. Řvalo se. Skákalo se. Pro Ředitele to nebyl šálek jeho kafe a meniho na tom byl podobně. Takže tihle dva to po chvilce zabalili a šli domu. Zůstal jsem tam sám s Tomama.
Tom jedna se odtancoval do tranzu ke kraji parketu. Tam trsal celou dobu. No a já s Tomem dva jsme protrsávali všechny ty taneční kolečka plna Japonců. Z Toma dva bylo okolí kompletně vyprsknuté. Ke konci ještě přišly dvě holky v kimonu. Ptal jsem se jich, jak v tom můžou tancovat a bylo mi odpovězeno, že opatrně. A fakt trsaly jen na místě.
Kolem páté ráno jsme to zabalili s Tomem jedna a Tom dva domů došel necelou hodinu po nás. Tom jedna spal v pokoji s fishem a Zízou a já jsem spal s Tomem dva a menim. Jak Tom dva došel, tak jsem si ještě chvíli povídali hlavně o Tomových zážitcích a strašně jsem se u toho řehtali. Dobrou noc!
Kolem páté ráno jsme to zabalili s Tomem jedna a Tom dva domů došel necelou hodinu po nás. Tom jedna spal v pokoji s fishem a Zízou a já jsem spal s Tomem dva a menim. Jak Tom dva došel, tak jsem si ještě chvíli povídali hlavně o Tomových zážitcích a strašně jsem se u toho řehtali. Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat