12.4.2017 – Kalpis

Sbalili jsme si svých pět švestek a za slunečného počasí jsme se vydali na nádraží. Po všech těch propršených dnech bylo najednou skoro vedro. A my zrovna máme prosedět spoustu hodin ve vlaku do Ósaky. Ale co se dá dělat. 

Cestu jsme v podstatě prospali. Dorazili jsme na zastávku Šin-Ósaka, ze které jsme přejeli na zastávku Ósaka, naskočili na trasu s názvem Ósaka Loop a dojeli na stanici jménem Imamija. Už bylo opravdu dost hodin, takže na nějakou větší procházku po Ósace jsme to neviděli. Taky cesta trvala nějakých pět hodin.

To je pořád Kagošima

Už se stmívalo, takže jsme cestou z vlaku na ubytování okolí zase tolik nevnímali, ale přesto jsme měli pocit, že jsme v trochu jiném světě, než jsme byli doposud. Cestou jsme se vyhýbali snad psím exkrementům, odpadkům, procházeli jsme kolem oprýskaných domů, ubytovny a celkově na nás Ósaka neudělala dobrý první dojem. Bydleli jsme kousek od benzínky v nějaké trochu tovární čtvrti, kde vedle nás asi opravovali auta a kousek opodál stála nějaká továrna, ze které to táhlo jako divné kakao. Prostě hnusnej Žižkov nebo brněnskej Bronx.

Tím ovšem špatný dojem neskončil. Na bytě nás mělo spát pět. Na spaní tam byly dvě postele sražené k sobě a rozkládací cosi. Nakonec my s fishem spali na zemi na tom rozkládacím cosi, táhlo na nás, podlaha byla tvrdá a meni z postele pro teplouše hlasitě chrápal. Bohužel dalším problémem bylo to, že jsme měli ne o jednu, ale hned o dvě deky méně. A ačkoliv jsme komunikovali s majitelkou, tak další deku nám prostě nedodala. Horor. (Shrňme si to: pět lidí, tři deky, dvě postele, jedno rozkládací cosi.)

Ale den neskončil, než jsme šli spát a prožili si první děsnou noc s chrápajícím menim, tak jsme se ještě došli najíst. Ósaka už vážně víc zklamat nemohla. Někam jsme došli, objednali jsme si skrze automat u vchodu. Já jsem si dala ověřený čáhan a fish gjózu. Co si dali ostatní, absolutně netuším, protože jsem si to nikam nepoznamenala. Nejhorší jídlo z celého Japonska! Fakt jsme to vychytali. Aspoň to pití, co nám k tomu dali, bylo dobrý. Co taky zkazit na vodě.

Celí nadšení jsme se vraceli zpět na skvělé ubytko skvělými ulicemi obklopeni skvělými Japonci, kterým jsme dali pracovní název divnolidi. Tady se nám jen potvrdilo to, proč se celé Japonsko Ósace směje, že je úplně jiná, lidi jsou divní a chovají se úplně jinak, než zbytek populace. Do toho pak ta hudební noc… Divit se mi fakt nemůžete, že jsem si Ósaku nezamilovala. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.