Dnes už nepršelo, což byla paráda, protože jsme se vydali do samurajské vesničky Čiran, kam nás vzal Ředitel. Nejprve jsme se vydali kagošimskými ulicemi, tedy spíše pasážemi, abychom se s Ředitelem potkali na autobusové zastávce, ze které jsme měli jet skoro hodinu autobusem do naší cílové zastávky.
Pro Ředitele to nebyla první návštěva této vesničky. Zavedl nás rovnou ke kase, kde se platilo za vstup. Kdybychom sem přijeli bez něj, tak bychom si ani nevšimnuli, že se něco platí, protože pokladna vypadala spíš jako starobylý obchůdek se suvenýry, který obsluhovala stařenka. Jí jsme tedy za vstup zaplatili a ona se nás ještě optala odkud jsme. Svou pozornost zaměřila hlavně na Ředitele, protože ten jí řekl, že v Japonsku žije, a tak se ho babča hned ptala, kde pracuje. Protože kdo nepracuje, toho Japonci rádi nemají. Je to tedy základní otázka.
