Dnes už nepršelo, což byla paráda, protože jsme se vydali do samurajské vesničky Čiran, kam nás vzal Ředitel. Nejprve jsme se vydali kagošimskými ulicemi, tedy spíše pasážemi, abychom se s Ředitelem potkali na autobusové zastávce, ze které jsme měli jet skoro hodinu autobusem do naší cílové zastávky.
Pro Ředitele to nebyla první návštěva této vesničky. Zavedl nás rovnou ke kase, kde se platilo za vstup. Kdybychom sem přijeli bez něj, tak bychom si ani nevšimnuli, že se něco platí, protože pokladna vypadala spíš jako starobylý obchůdek se suvenýry, který obsluhovala stařenka. Jí jsme tedy za vstup zaplatili a ona se nás ještě optala odkud jsme. Svou pozornost zaměřila hlavně na Ředitele, protože ten jí řekl, že v Japonsku žije, a tak se ho babča hned ptala, kde pracuje. Protože kdo nepracuje, toho Japonci rádi nemají. Je to tedy základní otázka.
Prošli jsme se po samurajské vesničce, i když spíše připomínala japonskou zahradnickou kolonii. Nejednalo se o nijak velký komplex, naopak člověk to za hodinu měl klidně prolezlé celé, pokud se nerozplýval nad každým krovem nebo nad každou zahradou, ze které mohly dýchnout klid a pohoda. Co mě například zaujalo, bylo to, že některá obydlí byla určená pro návštěvníky, kteří si mohli prohlédnout upravené zahrady, případně jednu dvě místnosti, a že zbylá obydlí byla normálně funkční – stále v nich Japonci bydleli, takže u vstupu na takové pozemky byla výstraha, že se jedná o soukromý pozemek.
Místo jsme si prohlédli, dokonce se tu i rozdělili na dvě až tři skupinky. Prohlídku jsme prokecali, ale samozřejmě si ji i pořádně užili. Ve vesničce dokonce byla otevřená jakási čajovna, kde bylo možné se občerstvit, připlatit si za sledování čajového obřadu, případně si koupit sypaný zelený čaj a jiná omijage. Celé místo na vás dýchalo nostalgií a snad až oprýskaností – myšleno v pozitivním slova smyslu.
Když už jsme měli dost procházení se po mini samurajské vesničce, došli jsem se podívat, kdy nám jede autobus zpět. Ten nám ujel přímo před nosem, a tak bylo nasnadě se někde občerstvit. Jediná restaurace široko daleko byla narvaná až ke stropu a museli bychom delší dobu čekat, než na nás přijde řada. Strategicky jsme se tedy rozhodli si zajít do konbini, kde si každý našel něco podle svého gusta. Najedli jsme se venku, kousek od autobusové zastávky. Seděli jsme na místě, kde lezla spousta pavouků. Naštěstí jsem to zjistila, až když jsem dojedla…
Když jsme jeli zpět do Kagošimy, rozhodli jsme se, že se ještě s Ředitelem zajdeme podívat do jeho oblíbeného obchodu a anime merchandisingem. Kromě hračiček spojených s anime tu bylo také patro s hrami, různou elektronikou, cosplayi a pornem. Každý si našel to své. Já jsem nakoupila pro kamarádčinu sestru věci s One Piece. Byla to jediná konkrétní věc, kterou jsem měla někomu přivést z Japonska, tak jsem byla ráda, že jsem si to konečně mohla splnit. Fish si zase udělal radost malým Danboem na baterky z mangy Jocuba.
Hodnou chvíli jsme se neorganizovaně courali po obchodě, až nás to přestalo bavit. Sešli jsme se všichni venku na parkovišti u automatů na pití, kde jsme se rozloučili s Ředitelem, který zamířil domů za ženou a synem. My jsme byli uťapkaní, a tak jsme zamířili do našeho ubytování. Tady se někteří rychle vzpamatovali a pokračovali v tvorbě své kariéry piráta silnic. Někteří vytáhli to, co si koupili v konbini – porno časopis s DVD. Takže jsme museli akademicky zhodnotit, jak takový časopis vypadá a co skrývá, protože když ho kupujete, je zabalený a nemůžete se podívat dovnitř.
Na večeři si pak někteří zašli do pasáže za babčou na její výbornou gjózu, chvilku kecali a zase skončili doma, kde už ani nevím, co jsme dělali, jen si matně vzpomínám, že jsme byli totálně vyčerpaní. Doufám, že mi mé mezery ostatní doplní, protože jsem určitě na něco zapomněla. Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat