Ráno jsem se probouzela dost obtížně; chyba nebyla ve mně, ale v těch těžkých černých závěsech, přes které neprošel ani mikropaprsek světla, a tak jsem měla neustále pocit, že jsou tak dvě hodiny ráno. Nebyly. Přesto mi to nezabránilo v tom, abych vstala jako první a jako milosrdná sestra ostatním došla pro snídani. Protože nejblíž byl Family Mart, koupila jsem si tam jejich skvělé sladké cosi se zeleným potahem nahoře, holkám
meronpan a zbytku něco sladkého a pár
onigiri.
Jakmile byly snídaně rozdány, dorazil k nám ředitel (náš kagošimský kamarád z ČR, pozn. pro ty, kteří si ho nepamatují z předchozího deníčku), aby nás odvedl na dnešní dobrodružství. Ne, nevyšli jsme hned, protože – jako tolikrát ještě potom – Bára a Krista zdržovaly. Přesto jsme v dobré náladě vyrazili směr Sengan'en, krásné kagošimské zahrady obklopené horami a mořem.
Nejprve jsme tramvají dojeli až na konečnou, odkud jsme to vzali pěškobusem kolem kopců, autobusového parkoviště, plotů, silnic, moří a hlavně pláže, na které se děti vyblbly. Zatímco selfíčkáři žrali písek, vydali se dospělí na ně čekat do stínu blízkého
konbini, kde si dali něco na osvěžení. Bylo vedro a sluníčko pražilo jako by z nás kukuřiček chtělo udělat popkorn. Naštěstí jsme téměř z každého místa naší cesty mohli obdivovat Sakuradžimu, ze které nenápadně vylétal sopečný popel a když se mu chtělo, tak vám klidně vletěl do oka, aniž by ho zajímalo, zda jste místní či nikoliv.
Jakmile jsme došli do zahrad kolem nespočtu pavučin s nespočtem hnusných pavouků, rozhlédli jsme se, prošli pozůstatky opevnění a než jsme pokračovali si prohlédnout zbytek krás, museli jsme si dát zmrzlinu s příchutí sladkých brambor v barvě fialové. Podle mě se točená zmrzlina v Japonsku musí jíst i v zimě, protože jak jinak poznáte, že jste tam, když ne podle jejich výborné točené zmrzliny dostupné téměř všude?
Procházeli jsme se, kochali se, různě jsme se rozpojovali a spokojovali, až jsme došli k místu, které nám ředitel chtěl ukázat, totiž k velmi starému stromu, chloubou zahrady. Jaké to bylo překvapení, když jsme místo výhledu na strom měli výhled na jeřáb a pracující Japonce, kteří se zbavovali zbytků starodávného stromu. Ředitel tomu nemohl uvěřit – vždyť ještě před chvílí tu přírodní nádhera stála a teď je fuč? Kdybychom se sem dostali o den dřív, tak jsme ho ještě mohli spatřit v plné kráse, nyní jsme se mohli kochat především jeho pilinami, které se kolem válely a sloužily větru jako zábava na zkrácení času.
Postavili jsme se k tomu ovšem jako Japonci, pokrčili jsme rameny, řekli něco ve smyslu „
šikata ga nai“ a pokračovali do hloubi zahrad. Rozhodli jsme se, že se na všechno podíváme z výšky a začali se ploužit do kopců, které možná patřily k zahradě a možná ne. Cestou jsme se různě rozutekli podle toho, jak se komu chtělo šlapat nahoru. Pro ty s nejistým krokem dokonce měli připravené i bambusové tyče, aby se výšlapkář s roztřesenými koleny měl o co opřít. Hned jsme toho s Bárou využily a začaly spolu šermovat. No co.
Nahoře jsme se pokochali jedním z tisíce pohledů na Sakuradžimu toho dne, ale tentokrát jsme byli obklopeni stromy a ve výši, takže jsme si to užili o to víc. Jakmile jsme byli přesycení, sešli jsme opět dolů do zahrad, abychom si je doprohlédli. V malých skupinkách jsme se různě courali, abychom potkali šílené kapry či ochočeného holuba. Zahrada byla nádherná. Kameny porostlé mechem, zeleně víc jak dost, travnatá pláň, po které se dalo rozeběhnout, od moře pofukoval větřík, čisté veřejné záchody a pohodlné automaty s pitím.
Někteří se procházeli déle (protože fotili každý trs trávy) a někteří zase čekali déle. Jakmile jsme si všichni splnili, co nám bylo předurčeno a co jsme si prohlédli pytle plné sakuradžimského popela, jeli jsme autobusem zase zpět do města. Vystoupili jsme na zastávce Tenmonkan dóri, kde jsme si zašli do obyčejné
šokudó, jídelny, naházeli na tácy, co jsme chtěli, a dobře se najedli mezi pracujícími Japonci. Dali jsme si karé udon, a přestože někoho může odradit, že to byla „jen“ jídelna, neprohloupili jsme.
Aby se neřeklo, že jsme promarnili odpoledne, procourali jsme se po obchoďáku, vyjeli až na jeho vrchol, kde jsem vpluli do arkád a kroužili především kolem středoškoláků a středoškolaček. Aby to nevypadalo tak blbě, Tomové si postříleli pár zombíků, ředitel si zahrál basket a holky si zabubnovaly.
K večeru nás ředitel vzal do své oblíbené japonské restaurace, kde bylo plno
ossanů, tedy starších mužů, abychom vyzkoušeli tradiční podzimní pokrm oden. Jednalo se o různé cosi v jakémsi hnědém tekutém cosi. K tomu se podávalo na špejlích maso a zelenina – vše zalité omáčkou. Bohužel jsme asi ředitele zklamali, protože nás tento pokrm neoslnil. Přesto vím, že má v Japonsku neuvěřitelné množství fanoušků. Asi jsme si každý vybral špatné cosi. Kdyby vás zajímalo, co to zhruba oden je, zkuste mrknout na
wiki.
Po ne příliš uspokojivém jídle jsme si vydali zchladit žáhu. Ředitel nás vzal k sobě do podniku, kde pracoval, a bohužel jsme se zde špatně domluvili. Sice jsme si zaplatili
nomihódai, tedy vypij vše, co můžeš, ale komunikace selhala na pivu Marc, které do
nomihódai nepatřilo, ale bylo to přesně to pivo, které do sebe kluci lili, takže jsme tam nakonec nechali o půlku rozpočtu Elona Muska víc, než jsme plánovali. No co, nenecháme si přeci zkazit večer, poslušně jsme zaplatili a vydali se tradiční karaoke.
Zpívali jsme, ředitel z nás nemohl, my ostatní nemohli z Báry, protože nám selhávalo sluchové ústrojí, ale přežili jsme, pobavili se a protože někteří už měli dost, vydali se zpět na hotel. Jiní dost neměli a rozhodli se, že se půjdou podívat, co se dělá v takovém japonském baru, protože za ten rok a půl, co tu nebyli, to zapomněli. Dobrou noc.
Předchozí den.
Následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat