Co navštívit?

Než začal Covid-19 strašit svět, plánovali jsme na jaro 2022 další cestu do Japonska. Ale bude to možné? Japonsko je stále uzavřené cizím výletníkům a těžko říct, jak to bude příští rok vzhledem k tomu, že se u nich moc neočkuje a nakažení neklesají tak, jak by si japonská vláda přestavovala. Navíc bůhví jak to bude letos na podzim. Však to známe z loňska… 

Ale proč se tím vlastně zabývat? Kašleme na nějaké prognózy,  kašleme na nemoci, kašleme na to, co by mohlo být a soustřeďme se na to, co můžeme udělat teď – a to je plánování! Rozhodla jsem se naplánovat si výlet do Japonska. Není nad to být připraven, navíc tohle plánování mě hrozně baví. Sice jde tentokrát jen o čtrnáct dní, ale o to víc musím být pečlivá, abychom si to užili co nejvíc.

[Rychlorecenze] Sošite, ikiru, Spy no cuma, Čokotto Kjóto ni sundemita

Sošite, ikiru (A… žiju)

Ikuta Tóko přišla jako dítě o rodiče a byla vychována svým strýcem ve městě Morioka. Působila jako místní idolka s nadějí, že se jednoho dne nakonec stane herečkou. Teď je Tóko 19 let a úzkostlivě se těší na velký konkurz na herečku v Tokiu. Den před konkurzem však Japonsko zasáhlo Velké zemětřesení, které Tóko zcela změnilo život. (MStoryline)

Zase jednou velmi reálný příběh z Japonska a není divu, že vyšel zrovna z pera Okady Jošikazua, protože on jich má na kontě přehršli. Herecké výkony byly velmi dobré, podpořené pevnou rukou režiséra a kamerou, která je občas povznesla ještě o úroveň výš. Především ten okamžik, kdy se postava Arimury a Sakagučiho potkávají po nějaké době v Kesennumě a střetnou se pohledy, to člověka až úplně píchne, jak by dostal ránu do břicha, protože z toho jde cítit mnoho. Ale nakonec úplně nejlepší postavou byla Han-čan, Korejka, která miluje poznávat svět. Svou pozitivní náturou a přímočarostí dokázala mnohé. Na začátku se dvě postavy zamilují a vy jim opravdu přejete, aby jim to vyšlo, aby spolu byly spokojené. Jenomže to nevyjde, jejich vztah vyšumí (jsou bez kontaktu) a nakonec díky souhře událostí se jejich životy vydávají jinam. A vy sakra chcete, aby se to napravilo a oni se zase dali dohromady. Nakonec je to ale velmi reálné, všechny postavy mají své motivy, vyvíjejí se, drží se toho, o čem si myslí, že jim pomůže, že pro ně bude dobré. A je jim jedno, že by se to třeba divákovi nemuselo líbit nebo by si o nich mohl myslet své, protože jsou to postavy z masa a kostí. Nemusíte s druhým souhlasit ve všem, ale lze ho pochopit a oni šli pochopit, když se člověk trochu namáhal a chtěl je poznat. Seriál byl pěkný, dojemný i vřelý a šest dílů mu slušelo tak akorát. 

Co navštívit?

Ještě nemám ani z poloviny napsanou naši poslední cestu a už plánuju další. Protože Daidžóbu gang je plný bláznů, rozhodli jsme se proti všem finančním i dovolenkovým očekáváním vyjet letos zase do Japonska. Příští rok tam hostí Olympiádu, a tak jsme se rozhodli raději vynechat, čili jsme se museli rozhodnout, který rok místo toho pojedeme. 2021 je strašně daleko, proto to padlo na tento podzim.

Už máme dokonce koupené letenky, tentokrát letíme na kratší dobu. Vylétáme 22. října a vracíme se 9. listopadu. Někteří dokonce už třetího. Cestu máme i z většiny roztrhnutou. Přilétáme do Sappora a odlétáme z Nagoji (létají tam přímo Finové). Tím si můžeme odškrtnout splnění úkolu „navštívit čtyři hlavní ostrovy Japonska“. A jak že máme tu cestu letos naplánovanou?

22. října odlétáme z Prahy (což shodou okolností je i dnem korunovace nového císaře, jehož posmrtné jméno bude Reiwa) a odpoledne 23. přistaneme v Sapporu. Tady máme v plánu být tři noci. Za tu dobu chceme stihnout prohlídku Sappora – prozatím je v plánu muzeum piva a projít si podzemní hlavní třídu – a navštívit jezero Tójako. Pokud bude čas, tak bychom se také rádi podívali do přístavního městečka, které v minulosti sloužilo jako velké skladiště. Něco jako severní verze Kurašiki.

Následně plánujeme přejezd do Hakodate, kde chceme přespat jednu noc, nejlépe v tradičním hotelu, město si projít a druhý den pokračovat do Sendai. Tady budeme čtyři dny. Kromě toho, že si chceme tohle historické město projít, máme v plánu navštívit Macušimu (zdravíme Bašóa!), jezero Towada, Morioku, vesnici Zao, která je plná lišek, horu Haguro, údolí Naruko a někteří, protože to nestihli loni, se chtějí mrknout na Jamaderu.

Ze Sendai se přesuneme do Tokia, kde budeme tři dny. Někteří mají v plánu si proběhnout kus Tokia, které ještě neviděli, jiní se chtějí podívat na Fudži z Arakujamy, do Kawagoe (zmiňované v české próze Probudím se na Šibuji) či do Hakone a možná znovu do Kamakury. 

Z Tokia zamíříme dál na jih přímo do Kjóta. Dlužíme mu trochu delší prohlídku a navíc se z něj dá dostat na zajímavá místa. Třeba do Wakajamy, na horu Kurama či Hiei, případně si prohlédnout místní zajímavosti jako jsou Tóei Uzumasa eiga mura, muzeum vláčků, Kjótský vodní svět či Kokedera. Vzhledem k tomu, že odlétáme z Nagoji, tak do ní z Kjóta přejedeme, ale už nebudeme mít čas na jednodenní výlet, takže se nějak zabavíme v ní. Třeba si dáme zase spicha s místním jakuzákem, případě si pochutnáme na koňském mase...

Tak uvidíme, kolik toho doopravdy navštívíme a kolik toho ještě objevíme, než odletíme. Máte nějaká doporučení?

13.4.2017 – Sakura pod dálnicí

Noc opět byla úplně o ničem. Nejenže na nás s fishem táhlo a tři kluci se dělili o dvě deky, ale meni nás všechny něžně probouzel jeho tenorem vytříbeným nosní přepážkou, která očividně nefungovala, jak měla. Fishe jeho představení ve tři ráno tak nadchlo, že mu musel ve stoje zatleskat nohou o jeho zadek. Nemůže být proto divu, že po tak náročném koncertě, který trval téměř bez přestávky celou noc, jsme se ráno nemohli dostat z postele. Občas se někdo z nás zvedl a odešel, třeba Žlůťa běžel za Tomem dva a jeli spolu ještě do tramtárie.

Ale nakonec jsme se s fishem a s Tomem jedna vyhrabali z našeho hnízda lásky, míru a pochopení kolem půl jedné. Rozhodli jsme se, že se vydáme na nákupy. Celé Japonsko jsem si kupovala batoh a rozhodla jsem se, že dnes je den D a já budu o batoh těžší. Došli jsme opět na oblíbenou trasu Ósaka Loop a dojeli na zastávku Tenma, kde jsme se začali potulovat. Procházeli jsme úzkými uličkami i širokými pasážemi, kde jsme si nakoupili spousty blbostí. Já jsem si oslintala dva antikvariáty a v jednom jsem si dokonce koupila knihu od Mizukiho Šigerua – jeho sborník nadpřirozených potvůrek. Zastavili jsme se také ve 100jenovém obchodě, kde jsme s fishem nakoupili další serepetičky jako třeba bonbóny v plechovce, čokolády s máslovou náplní a kde si Tom jedna koupil fusekle, které zrovna nedávno vychvaloval a říkal mi, že až bude v Japonsku znovu, opět si je koupí. Mycí houbu ze 100jenového obchodu bych nedoporučovala, ale ponožky očividně jsou dobrá volba!

5.4.2017 – Focení kanálů

Když jsem se ráno probudila, neměla jsem pocit, že se mi někam chce, ale fish mě přemluvil – ještěže tak – a vyrazili jsme opět jen ve dvou do městečka blízkého našemu srdci: do Sakaiminata. Vzhledem k tomu, že jsme vstávali a do odjezdu rychlíku směr Jonago to bylo necelých třicet minut, museli jsme fofrovat. Naštěstí jsme měli nakoupené zásoby, a tak jsme nemuseli nikde ještě navíc shánět snídani.

Rychlík jsme stihli, nasnídali jsme se v něm a mířili z východního pobřeží Honšú na západní, kde nás ještě čekal přestup v městě Jonago. Cesta byla krásná. Mám děsně ráda zalesněnou krajinu a malá městečka, až vesničky a to bylo přesně prostředí, kterým jsme projížděli. Pro mě to byla ta nejkrásnější cesta vlakem z celého pobytu. Z rychlíku jsme přesedlali na lokálku, která byla velkým překvapením, protože již ona byla laděna do stylu jókai z pera Mizuki Šigerua. Na trase mezi Jonagi a konečnou v Sakaiminatu jezdí takové soupravy tři. Navíc všechny zastávky v Sakaminatu mají dva názvy – jeden pro obyčejné smrtelníky a druhý pro nadpřirozené bytosti.

31.3.2017 – Kimčchi

Počasí trochu špatně pochopilo mou prosbu, aby nebylo takový vedro, jako bylo den předtím, protože se dost ochladilo a začalo pršet. Zase. My s fishem měli dost, nechtělo se nám nikam jezdit, a tak jsme se rozhodli strávit tenhle den v Nagoje. Ostatním se zalíbilo naše varování, že v Kjótu nic není, a proto tam zamířili. Představte si ty davy lidí... s tím, že ještě navíc teď všichni mají deštníky. To musela být paráda, ale o tom více až od nich.

Prošli jsme si pár svatyní a chrámů – upřímně se mi tu líbilo víc jak v Kjótu. Všechno to bylo takové pěkné, střídmé, málo lidí a taky je fakt, že mi do ksichtu neradiovaly paprsky. Hodně svatyní bylo zasvěceno božstvu Inari (ztělesněna liškou) a všechny ty sošky byly moc pěkné. Hezky jsme se dokonce na několika místech i pomodlili a darovali božstvům po pěti jenech. Pětijen je celkově hodně zajímavá mince, protože má uprostřed dírku. Našli jsme dokonce na jednom šintoistickém pozemku strom, kde bylo takových pětijenů uvázáno nespočet, za každé přání, které vazatel měl. Navíc jak do toho pršelo, vytvářelo to krásnou atmosféru.

30.3.2017 – Zeleninová miso polévka

Ráno jsme s fishem vyskočili brzy z postele a mašírovali si to sami do Kjóta. Cestou nám začalo kručet v břiše, a tak jsme po příjezdu našli lavičku na nefrekventované křižovatce uprostřed sídliště kousek od nádraží a nasnídali se. Já už byla poučená a vyhnula jsem se všemu, co se jen tvářilo, že má pudinkovou náplň, protože ve skutečnosti to bylo plněné margarínem, a dala jsem si sladké pečivo plněné jahodovým džemem. 

Po snídani jsme vyrazili směr jedna z nejslavnějších památek Kjóta – směr Kijomizudera. Museli jsme zdolat nějaké ty kopce a světelné křižovatky, ale nakonec jsme došli k této chloubě. Není nad to, když máte štěstí a jedete sem na jaře, kdy kvetou třešně a vy si to všechno můžete užít. To se v našem případě ovšem nekonalo: Kijomizudera byl zrovna opravovaný, takže chrám byl schovaný za lešením, stromy měly s kvetením asi týdenní zpoždění, takže jsme se spíš nabažili holých větví. A přestože jsme vyrazili brzy ráno, už se to tu začalo hemžit turisty, především těmi z Číny.

29.3.2017 – Nástupiště č. 3

Asi protože ta hlučnější část zájezdu byla stále v Tokiu, zaspali jsme. Ale to vůbec ničemu nevadilo; přesně jak jsme se domluvili s Květou a Tomem jedna, vydali jsme se ve čtyřech do Kjóta, kde jsme se moc neohřáli, protože jsme hned pokračovali autobusem za něj. Mezitím čeští Tokijšťané už asi měli něco nachozeno. Nás teprve ta pravá túra čekala.

(Píše Tom dva). Ráno raníčko, vstávat sluníč… tedy meni. Vyspinkaní jak princezny (to chrápání asi zůstalo na Hajabuse a pomáhalo dělníkům zaházet tu ďouru) klepneme na sousedy v karanténě, kde nám otevřel objekt ne moc vzhledově vzdálen Orkům z Morie. Už jsem se ho chystal hnát koštětem, když tu promluvil a ona byla to Krista. Tvář pomačkanou jak papír od paštiky se slzou v oku vzpomínala na meniho chrápání. Zvuky, které vydával na smrt nemocen Žlůťa, byly horší, než operní zpěv Darth Vadera. Takže si skutečně dobře vybrala parťáka. Asi špatné rozpočítávadlo. Inu nic naplat, nějak se dala do kupy, sbalili jsme si svých pět švestek a rozloučili se na recepci.