5.4.2017 – Focení kanálů

Když jsem se ráno probudila, neměla jsem pocit, že se mi někam chce, ale fish mě přemluvil – ještěže tak – a vyrazili jsme opět jen ve dvou do městečka blízkého našemu srdci: do Sakaiminata. Vzhledem k tomu, že jsme vstávali a do odjezdu rychlíku směr Jonago to bylo necelých třicet minut, museli jsme fofrovat. Naštěstí jsme měli nakoupené zásoby, a tak jsme nemuseli nikde ještě navíc shánět snídani.

Rychlík jsme stihli, nasnídali jsme se v něm a mířili z východního pobřeží Honšú na západní, kde nás ještě čekal přestup v městě Jonago. Cesta byla krásná. Mám děsně ráda zalesněnou krajinu a malá městečka, až vesničky a to bylo přesně prostředí, kterým jsme projížděli. Pro mě to byla ta nejkrásnější cesta vlakem z celého pobytu. Z rychlíku jsme přesedlali na lokálku, která byla velkým překvapením, protože již ona byla laděna do stylu jókai z pera Mizuki Šigerua. Na trase mezi Jonagi a konečnou v Sakaiminatu jezdí takové soupravy tři. Navíc všechny zastávky v Sakaminatu mají dva názvy – jeden pro obyčejné smrtelníky a druhý pro nadpřirozené bytosti.

Sakaiminato je krásné malebné pidiměstečko u moře, které kromě blízkého armádního prostoru proslavil především kreslíř mangy Mizuki Šigeru. Místní to moc dobře vědí, a tak hlavní pasáž je celá věnovaná jemu a jeho tvorbě. Je to v podstatě téměř jediná zdejší turistická atrakce, ale i tak si myslím, že pro toho, kdo nějakým způsobem zná Mizukiho a jeho tvorbu, má smysl sem zajet. Pro nás s fishem to byl jeden z nejlepších výletů (hned po Kjótu, něco před Mijadžimou). Navíc pokud nemáte rádi záplavy lidí, tohle je ono!

Dobře udržovaná hlavní turistická třída nás nadchla. Po cestě bylo spoustu bronzových soch Mizukiho výtvorů (nebo i jeho samotného), pro děti tu byly dokonce „zastávky“, kde mohly dostat razítko s nějakým jókaiem. Fishe nejvíce potěšily poklopy od kanálů – fotil si je už od začátku našeho pobytu, ale tady bylo tolik druhů, že mu oči přecházely. Dokonce i autobusová zastávka, taxi či policejní stanice byly tématické.

Rozhodli jsme se také zastavit v místních obchůdcích, které se lišily od těch, ve kterých jsme byli doposud, tím, že v nich prodávali hlavně staří lidé. Vlezli jsme do obchodu, který vypadal přesně jako ve filmech, které se odehrávají na vesnici: nic nablýskaného, ale najdete tam toho mnoho. Při vybírání magnetů na lednici pro fishovu mamku jsme si všimli, že se na nás zubí bezzubý dědeček ze své postele. Obchod totiž volně přecházel do obytného domku, kde rodina, co ho vedla, žila. Zamával nám, a tak jsme mu také zamávali. Hned na to si toho všimla buď dcera nebo snacha a rychle se na nás usmála a zavřela posuvné dveře, které oddělily prostor mezi bytem a obchodem. Celkově tu na nás byli moc milí a v obchodě neměli nic předraženého, takže jsme si nakoupili pár blbostí, abychom udělali radost staršímu pánovi za kasou. Což se také stalo, a tak nám dal navrch zadarmo ještě dvě žvýkačky.

V dalším obchůdku jsme zase koupili tři stylové ramune, o kousek dál okupovali purikuru a nechali si udělat veselou fotku, na které kromě našich ksichtících se ksichtíků jsou i postavičky z Gegege no Kitaróa. Chvíli jsme se ještě procházeli po hlavní třídě, ale pak jsme si řekli, že nadešel čas a vklouzli do muzea Mizuki Šigerua. Bylo to skvělé. První část muzea ukazovala jeho tvorbu, a dokonce si tu návštěvníci mohli prolistovat mnoho z jeho knih. Na přelomu s další částí byl vymezen i prostor, kde jste se mohli vyfotit s jeho postavičkami. Další část byla věnovaná především světu jókai – nadpřirozené potvůrky kam se podíváš. Nejlepší byla strašidelná místnost se zešeřelým světlem, kde byla strašidýlka v 3D podobě. Tam jsem stála asi nejdelší dobu. Poslední část byla zaměřená hlavně na jeho život a to jsme si s fishem také nesmírně užili, protože jsme toho už spoustu znali z asadory, na které jsme společně pracovali. Dokonce tam měli i tu jeho umělou ruku!

Muzeum jsme si užili dosytosti (byli jsme tam pátými Čechy, Slováci ho žádní nenavštívili a například z USA tam byli jen dva lidé) a říkali jsme si, že se ještě projdeme. Sice jsme zamířili směrem od vlakové zastávky, ale po chvíli nás dohnal hlad a také nedostatek času; za chvíli už se budeme muset vrátit. A tak jsme udělali čelem vzad a vydali se hledat něco dobrého k snědku.

Po dlouhé a vyčerpávající cestě (což je jakákoliv cesta delší než 100 metrů, když umíráte hlady) jsme došli k nádraží, kde jsme si zjistili, kdy nám odjíždí spoj a podle toho se rozhodli, že si dáme suši v blízké restauraci. A bohužel bylo pěkně hnusné. Jediné, co mi chutnalo, bylo to s okurkami, zbytek stál za starou belu: set obsahoval i dva druhy s vajíčky a pokaždé ta omeleta byla oslazená a to mému jazyku opravdu nelahodí. A suši, které obvykle jím, tedy normální maki s lososem, mě bohužel také zklamalo, protože losos byl obalený v listu kopřivy a to jsem také nerozdýchala. Proto se najedl fish, všechno jsem mu to narvala, i když mu to také moc nejelo.

Chvíli po snědení posledního suši nám jel opět tematický vláček, který nás zavezl do Jonaga, kde jsme asi třicet minut čekali na náš rychlík. Fish si nadšeně fotil všechny mašinky, které viděl, a já si užívala výhled na pohoří. Pak jsme zase vyjeli zpět do Okajamy tou skvělou cestou mezi lesy, malými vesničkami obklopeni kopci. Fish veškerou energii už vyčerpal, a tak si na chvíli zdříml a já si tedy chvíli užívala výhled, než se setmělo. Když padla tma a nic nebylo vidět, začala jsem se zákonitě nudit, a proto jsem omylem fishe vzbudila a vyžadovala pozornost.

V Okajamě jsme se opět všichni sešli a byli domluvení, že zajdeme společně do restaurace i s Júkim, kterou objevili kluci při svých nočních toulkách. Šli nejprve po hlavní třídě, ale poté zabočili do postranních ulic a cesta již trvala poněkud dlouho, tak jsem vtipkovali, jestli se kluci neztratili, ale zároveň jsme byli lehce podráždění, protože jsme měli hlad. A pak jsme došli. Parádní restauračka, kterou měla na povel jedna veselá japonská babča. Kluci se s ní dokonce předtím vyfotili a teď jí společnou fotku donesli vytištěnou. (Bohužel fotky z dnešního večera jsem u nikoho nedohledala.)

V restauraci se musely zouvat boty, což pro smradlavce po celodenní tůře nebylo optimální, ale večer nám to nezkazilo, i když jsme seděli na zemi, a tak by se mohlo zdát, že uzené ponožky by mohly být blíže naším nosům. Opak je pravdou. Ačkoliv jsme seděli na zemi, tak to vyšlo stejně, jako bychom seděli na židli, protože do země byla vydlabaná díra, ve které stál stůl, pod který jsme si nohy schovali. Parádní zážitek. Nemluvě o tom, že tu výborně vařili. Zkoušeli jsme různá jídla, s fishem jsme si například dali na půl čáhan, což byla smažená rýže s masem, zeleninou a plátky česneku. Jedno z našich nejoblíbenějších jídel. Také jsme ochutnali něco, co vypadalo jako hranolky, ale hranolky to nebyly, prý nějaká mořská potvora, jejíž jméno jsem si nezapamatovala.

Večer velmi příjemně utíkal, hezky jsme se najedli, pokecali, podělili se o zážitky z dnešního dne (Tomové byli v jeskyních Ikura, někdo se poflakoval jen v Okajamě a zbytek se zajel ještě narychlo podívat do Kjóta, tak snad vám o tom napíšou) a když se blížila zavíračka restaurace, ve které pracovala Kazumi, japonská servírka, ze které byli chlapci paf, nejvíce však Tom jedna, zvedli jsme se a vydali se právě tím směrem. Proč? Drahý Tom jedna jí chtěl předat na konci pracovní doby dar na rozloučenou, protože to byl náš poslední večer v Okajamě. Tenhle pozdní čas měl svůj důvod – nechtěl ji zdržovat od práce a uvádět do rozpaků před kolegy. Udělal dobře. Kazumi byla dojatá, Tom jedna na ni dostal kontakt a pokud to neumřelo, píšou si dodnes. Dobrou noc!

Předchozí den.
Následující den.