2.4.2017 – Babča s vybitým mobilem

Druhý den po příjezdu do Okajamy jsme se ve většině (Zíza, fish, Květa, Krista, Tom jedna i dva) sebrali a ráno naskočili na šinkansen, který nás dovezl na nenápadné nádraží nazvané Šin-onomiči. Z něj jsme podél „rušné“ silnice pokračovali z kopce dolů do Onomiči, městečka, které nám doporučila Lusi (díky!). Když jsme z kopce, kde stojí šinkansenové nádraží, sešli dolů do Onomiči, tak jsme téměř okamžitě zase šplhali nahoru, na pořádný kopec, kde měly kvést třešně, měl být krásný výhled, měly být schody, u kterých se inspirovalo anime Kamiču! Jak to tak bývá, schody jsme nenašli a pořádně kvetl jen jeden strom. Ale zato jsme nahoře v kopci potkali v houští zaparkovanou loď...

Když jsme se po několika kilometrech našlapaných jen směrem nahoru a jednom odpočinku konečně ocitnuli pod kopcem, na který jediný jsme chtěli vyšplhat, měli sice někteří jazyky na vestách, ale dobrá nálada nám nevyprchala. Šplhali jsme kolem pomalu se otevírajících stánků a nekvetoucích třešní, prošli si parčík, abychom ještě vyšli schody na malé rozhledně, která zde stála. Tady na kopci jsme se také rozdělili do dvojic: já šla s fishem, Tomové si chtěli užít romantickou chvilku a to samé Květa s Kristou až na to, že o tom Krista nevěděla... takže naše zážitky se mohou lišit. Třeba se o ně ostatní podělí a doplní ty mé.

My s fishem jsme si dali na rozhledně točenou zmrzlinu a courali se po okolí po úzkých cestičkách, nahoru a dolu, sešli jsme si Cestu literátů, prošli chrámem, ze kterého byl pěkný výhled a bylo zde spousta až děsuplných sošek a hodně kouře z vonných tyček, jak si je tu každý koupil, zapálil a přál si do svého života to nejlepší. Nejvíce tu ovšem bylo starých a zvědavých. A kupodivu ještě dost Japonců, ve zbytku areálu bylo spíš přečíněněno. Především kolem lanovky, kterou se místní vozili spíš výjimečně.

Když jsme si to kolem dostatečně prolezli a nafotili, tak jsme se s fishem vydali na místo srazu, kde už čekaly Květa a Krista. Měly smutné výrazy, protože si koupily nějaký blivajz na špejli, který nešel rozkousat, natož spolknout, a tak to šlo do koše. Což je dost výjimečné, neboť Květa sní kdejakou špatnost. Sedli jsme si k nim na lavičku a čekali společně na Tomáše-couraly. Tady se u nás zastavili postarší Japonci a ptali jsme, odkud jsme. Po pár prohozených větách a zjištění, že jsme z Československa, si nás jedna babča dokonce chtěla vyfotit na svůj mobil, ale bohužel, nevyšlo to.

Když Tomové dorazili, jednohlasně se schválila cesta za hledáním nějaké restaurace. Rozhodli jsme se kopec sejít z druhé strany, než jsme přišli. Byla to ta hezčí strana, ale také nebezpečnější, protože jsme cestou potkali zatoulané/divoké psy. Kdyby tam nepřiběhla zkušená kočka a neukázala nám, kudy máme jít, určitě by nás dostali a ještě teď by si pochutnávali na našich kostech...

Po nějaké chvíli, kdy se nebezpečí smrti roztrháním překlenulo v nebezpeční smrti hladem, jsme dorazili k moři, u kterého jsme po chvíli narazili na restauraci, kde prodávali rámen. Sice jsem s ním neměla moc dobré zkušenosti, ale měli jsme hlad a oni pro nás měli volná místa (ti lidi, co přišli po nás, měli smůlu: museli čekat v čekárně, než se uvolní nějaký stůl). Najedli jsme se, někdo líp, někdo hůř a zamířili na vlakovou stanici Onomiči, kde staví jen lokálky. Nezamířili jsme totiž zpět do Okajamy, ale do vedlejšího města, do Kurašiki.

Dobře vyfocená fotka, kde to
vypadá, že u kanálu nikdo není...

V Kurašiki je proslulý kanál, kolem kterého v minulosti bylo mnoho skladů, kde se ukládalo kde co. Vzhledem k tomu, že ve městě byl zajímavý jen tento kanál, tak jsme nečekali, že bude přecpané turisty. Ale jak jsme se mýlili! Sice cizinci by se dali na prstech jedné ruky spočítat, ale těch Japonců! Očividně byl tento vodní kanál jejich oblíbená destinace, což potvrzoval i fakt, že se po něm nechávali vozit lodičkami a fotili se u něj – kromě novomanželů jsme zahlédli i cosplayery.

Tady jsme ochutnali zmrzlinu s příchutí tmavého a posléze i světlého sezamu. Ta s příchutí tmavého sezamu chutnala, jako když lížete beton, takže vřele doporučuju. Prošli jsme si to tu, okoukli obchůdky, ale dvě třetiny výletníků už měli dost. Proto jsme se opět rozdělili. Tomové zůstali a ještě to různě prolítávali (což se hlavně Tomovi dva vyplatilo, protože byl svědkem policejního zásahu v chrámu), ale zbytek se vydal na cestu zpět. Já ještě cestou potkala Kitaróa a samozřejmě jsem se s ním musela vyfotit.

Po příjezdu jsme se natáhli a odpočívali, čekalo nás totiž ještě vyvrcholení dne: večeře s Júkim, na kterou jsme ho pozvali. Byl to zážitek k nezaplacení. Vzal nás do jedné z těch klasičtějších restaurací, kde jsme sice neseděli na zemi, ale všude byly posuvné dveře a kdybychom šli hlouběji, tak bychom přece jen na ta místa, kde se sedí na zemi, narazili. Ale podle mě se tam s námi Júkimu nechtělo. Ptáte se proč? Podle mě moc dobře ví, že cizincům strašně smrdí nohy a přece jen tam bychom si ty boty sundat museli...

Zpět k večernímu posezení! Pokud bych to měla popsat ve zkratce, tak by to bylo následovně. Hodně jsme kecali, Júki převážně se mnou, protože angličtina nebyla jeho silná stránka a tak nějak zjistil, že já umím nejlíp japonsky z celé party, a proto se na mě upnul jako na partnera do konverzace. Naštěstí tu byla ještě Krista, která také uměla japonsky, a tak s ním občas prohodila i ona pár slov. Do toho se kluci a Květa snažili anglicky, ale to nemělo valných úspěchů. 

Hodně jsme jedli. Fakt strašně moc. Chtěli jsme všechno ochutnat, protože to vypadalo „umasó“. Prostě k sežrání. Plácali jsme páté přes deváté. Sladké, slané, kyselé, odporné. Hodně jsme také pili. Začalo se pivem a džusem (to jsem byla já, kdo trhal partu, protože mi nebylo moc dobře, a Žlůťa, protože byl ten den v nemocnici kvůli rýmě). Júki nám také objednal nihonšu (tedy ten nápoj, kterému se mimo Japonsko říká sake) a rovnou nám bylo i ukázáno, jak se má správně nalévat a pít. Nejdřív sklenička, pak krabička a nakonec vysrknout talířek a je to v cajku. Podle mého skromného názoru je nihonšu pěkně hnusný. Ale podle alkoholiků je fajn a nemá moc silnou chuť.

Také nás obsluhovala jedna Japonka se skřehotavým hlasem – holkám po něm trnuly uši, kluci zkrotli a museli přehodit nohu přes nohu. Tato slečna se jmenovala Kazumi a očividně to byla Toma jedna hitomebore. Tak trochu mi o tom zakázal psát, proto je to japonsky, ale při troše snahy... Dokonce jí udělal z kapesníčku kytičku a ona z toho byla tak odvařená, že pištěla a chlapi byli připravený se mrouskat. Ovšem po tomto hlasitém představení a pár společných fotkách jsem už fakt musela jít do hajan, protože mi opravdu nebylo moc dobře. Chudák fish šel se mnou. Žlůťa se posléze také odporoučel. Nakonec zůstali Júki, Tomové, meni, Krista a Květa. A ti už si to užili po svém, dokonce se pak přesunuli do nějakého baru, kde došlo k nějakému fackovému incidentu... ale více až od nich. Když se tohle dělo, já blaženě spala. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.