Ráno jsme s fishem vyskočili brzy z postele a mašírovali si to sami do Kjóta. Cestou nám začalo kručet v břiše, a tak jsme po příjezdu našli lavičku na nefrekventované křižovatce uprostřed sídliště kousek od nádraží a nasnídali se. Já už byla poučená a vyhnula jsem se všemu, co se jen tvářilo, že má pudinkovou náplň, protože ve skutečnosti to bylo plněné margarínem, a dala jsem si sladké pečivo plněné jahodovým džemem.
Po snídani jsme vyrazili směr jedna z nejslavnějších památek Kjóta – směr Kijomizudera. Museli jsme zdolat nějaké ty kopce a světelné křižovatky, ale nakonec jsme došli k této chloubě. Není nad to, když máte štěstí a jedete sem na jaře, kdy kvetou třešně a vy si to všechno můžete užít. To se v našem případě ovšem nekonalo: Kijomizudera byl zrovna opravovaný, takže chrám byl schovaný za lešením, stromy měly s kvetením asi týdenní zpoždění, takže jsme se spíš nabažili holých větví. A přestože jsme vyrazili brzy ráno, už se to tu začalo hemžit turisty, především těmi z Číny.
Po obhlídce areálu, vyfocení se poblíž záchodků, roztahování nohou u pagody pro snadný porod jsme se rozhodli, že Kijomizudery máme dost a vydali jsme se obhlídnout, co nám ještě Kjóto může nabídnout. Cestou jsme potkali jednu maiko a asi tisíce cizinek v kimonech. Uličky plné obchůdků s tradičním zbožím byly krásné, ale rozhodně by byly krásnější, kdyby do vás co chvíli někdo nestrčil. Pro přeplněnost jsme se rozhodli, že zkusíme více opuštěněji vypadající trasu, kde jsme měli konečně pocit, že máme nazpět náš osobní prostor.
Viděli jsme cestou nějaké chrámy, svatyně, park, kde se začínali probouzet stánkaři, ale nějak nás to neuchvátilo. Navíc začalo poměrně krutým způsobem zářit slunce, a tak jsme měli pocit, že by bylo nejlepší to otočit a vydat se na cestu zpátky. Začal se v nás probouzet pocit velkého zklamání z Kjóta. Oba dva máme raději menší města a jak jsme jimi byli zmlsaní z předchozích dnů, tak nás Kjóto se svými pamětihodnostmi vůbec nenadchlo. Nakonec to bylo jen pozlátko pro turisty (minimálně ta část Kjóta, kam se dá dojít po svých od šinkansenu v rámci dvou hodin).
Na cestě zpět na vlak jsme se osvěžili zmrzlinou a protože jsme byli i uchození po rozpáleném asfaltu, tak nám i trochu vyhládlo, a proto jsme zahnali hlad studeným onigiri. Neustále jsme potkávali samé lidi v kimonech, z čehož Japonců bylo opravdu minimum. Jestliže se chcete vyfotit v kimonu s pěkným pozadím, rozhodně doporučuju cestu do Kjóta a tady si fotky udělat.
Také jsme si koupili jahodové mlíko v automatu, které bylo tak oprsklé, že se chtělo samo vyfotit na malém kovovém můstku přes potok. Tak jsme mu tedy vyhověli (fotka na vyžádání) a šlapali si to zpátky na šinkansen uličkami, kam většinou turista jen zabloudí. Aspoň byl klídeček a docela i stín.
Během cesty zpět do Nagoji jsme se s fishem shodli na tom, že bude zajímavější dělat spíš výlety podle toho, co je v daném místě k jídlu, než co je tam k vidění. Jakmile má člověk za sebou již pár svatyní a chrámů, tak už ho máloco ohromí. I když jsme se takhle krásně dohodli, tak jsme to nakonec snad ani jednou nedodrželi...
Po příjezdu do bytu jsme se chvíli váleli, fish dokonce usnul, ale pro mě den nebyl u konce, nudila jsem se sama na bytě se spícím fishem, a tak jsem se rozhodla vydat se na túru po Nagoje. Třeba objevím něco zajímavého. Na své krátké procházce jsem vyjela nahoru na Nagojskou televizní věž, vyšplhala si na střechu nad autobusovým nádražím, kde se dá normálně procházet, posedět a užít si i vodu, protože tam měli velkou asi fontánu. Když jsem si užila výhledu ze střechy, tak jsem šla prozkoumat samotné autobusové nádraží Sakae, protože obsahovalo kromě nástupišť i spoustu obchodů a skvělé WC (čisté, voňavé s vyhřátým prkýnkem a pokud byste chtěli s pěknou hudbou navrch). Nejvíce mě zaujal obchod s merchandisingem časopisu Šónen Jump, protože jsem čekala, že tam bude hodně chlapců, ale opak byl pravdou. Tak dvě třetiny zákazníků byly slečny.
 |
| Kousek od ní jsme snídali |
Když už jsem toho měla dost, vrátila jsem se zpět a trochu nelibě zjistila, že jsem si spálila obličej. Sluníčko jedno zapráskané. Fish mezitím vstal a šel se také projít a nakoupit nějaký ten „džank“. Postupně přicházel i zbytek osazenstva. Kus se vydal po Nagoji a po restauracích (i kůň se ochutnal!) a Tomové se vydali do Širakawy, kde je čekal sníh. Ale o tom víc snad od nich... Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat