29.3.2017 – Nástupiště č. 3

Asi protože ta hlučnější část zájezdu byla stále v Tokiu, zaspali jsme. Ale to vůbec ničemu nevadilo; přesně jak jsme se domluvili s Květou a Tomem jedna, vydali jsme se ve čtyřech do Kjóta, kde jsme se moc neohřáli, protože jsme hned pokračovali autobusem za něj. Mezitím čeští Tokijšťané už asi měli něco nachozeno. Nás teprve ta pravá túra čekala.

(Píše Tom dva). Ráno raníčko, vstávat sluníč… tedy meni. Vyspinkaní jak princezny (to chrápání asi zůstalo na Hajabuse a pomáhalo dělníkům zaházet tu ďouru) klepneme na sousedy v karanténě, kde nám otevřel objekt ne moc vzhledově vzdálen Orkům z Morie. Už jsem se ho chystal hnát koštětem, když tu promluvil a ona byla to Krista. Tvář pomačkanou jak papír od paštiky se slzou v oku vzpomínala na meniho chrápání. Zvuky, které vydával na smrt nemocen Žlůťa, byly horší, než operní zpěv Darth Vadera. Takže si skutečně dobře vybrala parťáka. Asi špatné rozpočítávadlo. Inu nic naplat, nějak se dala do kupy, sbalili jsme si svých pět švestek a rozloučili se na recepci.


Přes Hajabusu zamířili pro snídani do 7/11 a štrádovali si to pěšky ke svatyni Meidži. Po cestě se však dohodla odbočka do kliniky pro nemocné a umírající – se Žlůťou bylo zle. Už 4x smrkal a kašlal se stejnou frekvencí, jako mají naši fotbalisté úspěch na mistrovstvích světa. Vygooglil proto nejbližší kliniku (Sakura tuším) a vyzbrojen obrázkovým slovníkem, který se nebál použít, tam vrazil a my s ním. Chvilku jsme tápali, kde v tomhle komplexu klinika je, ale po pár minutách a třech patech výtahem jsme byli na místě.

Žlůťa klepl na průsvitné dveře a otevřela mu půvabná sestřička, která zavolala ještě krásnější doktorku v kabátku, a byť ještě neměli otevřeno, tak nám předvedli krásnou hru na téma jak zachránit pacienta. My tři čekali za dveřmi, celé to pozorovali a nás zase pozoroval uklízeč (klasika, pěkný pracovní kostým), který chtěl vysávat naši chodbu. Ale hádejte co? On prostě vypnul vysavač a nechal nás dokecat další story o ničem, pak pomalu uklízel místa, kde nestojíme a pěkně nás zdravil a dával si pozor, aby nás nijak neomezoval. Skoro jak u nás, kde by vám uklízečka vypíchla oko koštětem a nezapomněla by si postěžovat, jak je ten svět nespravedlivý. No Žlůťa nepochodil, ale dostal info o lokalitě mezinárodní nemocnice, kde by mu mohli píchnout. Dali jsme arigató na rozloučenou a šli konečně do Meidži.

Svatyně Meidži (Meidži džingú) je věnovaná zbožným duchům císaře Meidžiho a jeho manželky, císařovně Šoken. Svatyně a sousední park Jojogi tvoří rozsáhlé zalesněné oblasti v hustě zastavěném městě. K této památce nám cesta příjemně utíkala (ani ne 2 kilometry), po cestě jsme se zastavili na mostě přes cestu, odkud byl pěkný výhled na blízkou školu (řekl bych malí ďáblové kolem 10 let). Už vím, proč drtivá Japonců vypadá jak profi atleti a mají výchovu jakou mají. Pozorovat jejich tělocvik byl zážitek. Byly tam přibližně čtyři skupiny, každá v jiném úboru dělala jiné cviky. Jedna běh tam a zpět, druhá v řadě skoky přes švihadlo (pro zasvěcené – krásné double i revers verze) a jeli neskutečné tempo. Klobouček dolů, kamarádi.

Po chvíli jsme již stáli před masivní torii bránou, která lemovala vchod po široké cestičce k parku a k samotné svatyni. Zamířili jsme si to přímo středem jak burani, cestou obdivovali místního pracanta, jak tuto cestičku namáhavě zbavoval listí, obří stěny sudů na víno a whisky, divili se organizovaným zájezdům, kde tlupa důchodců běží za průvodcem s praporkem (Žlůťa říkal, že jsou jako my, jen my běháme za kokosem s culíkem… Hm, pořád nevím, o čem mluvil), ale také drzému havranovi, co snad štípnul turistovi kus snídaně a o kus dál ji v pohodě bagroval. Samotná svatyně už taková krásná klasika s polovinou stavby zadeklované plachtou kvůli rekonstrukci. Podívali jsme se na posvátné stromy, prochodili vnitřní dvorek a štrádovali dál na metro směr další památka.

Zbývaly nám dvě povinné zastávky a to chrám Sengakudži a Tokio Tower (Tókjó tawá). Vzhledem ke směru trasy bylo lepší prvně navštívit chrám, poté k věži a nakonec ještě v rychlosti posbírat suvenýry na Akihabaře. Z časových důvodů jsme sborově odpískali návštěvu muzea japonských mečů, které sice disponovalo skvělými kousky z chladné oceli, byla to však jen jedna větší místnost, a tak jsme ušetřený čas mohli věnovat jinam. Dojít pěšky další 2 kilometry nebyl pro nás harcovníky vůbec žádný problém, po cestě jsme navíc narazili na nádhernou svatyni mezi paneláky. Taková oáza klidu má své kouzlo a lidé to vědí, neboť na lavičkách jich byla spousta, obědvala či se jen tak šla poklonit do svatyně. K ní vedlo cirka 25 schodů, což byl pro unavené nožky Kristy a meniho výkon hodný samuraje. Seděli tudíž dole a my se Žlůťou jsme to prozkoumali. Stálo to za to. Takhle klidné místo v podhůří činžáku bych u nás bral hned. Nafotit, spočnout a vyrazit.

Chrám Sengakudži – můj hlavní cíl celé expedice. Místo, kde spočívá 47 róninů, kteří v létě páně 1702 pomstili svého pana Asana a pod vedením Óišiho Kuranosukeho popravili lorda Kiru v jeho domě. Poté hlavu lorda Kiry donesli právě do Sengakudži a následně byli odsouzeni ke spáchání seppuky. Tento příběh v Japonsku zůstává i dnes velmi populární, kde věrnost, vytrvalost a vůle jsou a i nadále budou velmi respektované vlastnosti. Jedná se o více než tři staletí starou historii a to, kolik pravdy se z ní dochovalo do dnešních dní, ať už formou vyprávění, nebo v knihách či filmech je jedna věc. Co to znamená pro návštěvníky však může být věc diametrálně odlišná. Pro mne to byl životní zážitek a je to jedna z věcí, která utváří můj obdiv a lásku k Japonsku, jeho historii a kultuře. Dorazili jsme do cíle a já pln očekávání, jaké to v chrámu bude (viděl jsem odporné fotky ze dne oslav, kdy se člověk kvůli miliardovému davu nedostane ani přes hlavní bránu), začal nervózně přešlapovat před vstupem a fotit. Po chvíli jsme vešli na nádvoří hlavní bránou a začali si pomalu vychutnávat tenhle liduprázdný kousek historie.

Nádherné místo plné klidu. Nemluvě o tom, že místní byste spočítali na prstech jedné ruky vysloužilého dřevorubce. Po nějaké době zdržení a motání se kolem jsem prošel podél prvních pomníku a studánky, kde byla róniny umyta Kirova hlava, poté hlavní bránou k samotným pomníkům jednotlivých roninů. Za bránou mne přivítal milý dědeček, jenž prodával za 100 jeníků svazek vonných tyčinek (senkó), čímž mohl každý vzdát svůj respekt róninům. Ihned jsem ho zakoupil a během až ceremoniálního rozbalování a zapalování mého svazku tyčinek tím dědečkem se dívám, že zbytek výpravy už sedí a spočívá na lavičce. Jsou to holt superhrdinové se super schopnostmi – přesun mezi památkami jedou rychlosti servírky v nádražním bufetu a památky pak sjedou rychleji než Giboni sociální dávky.

Ale zpět k mým tyčinkám, které mám v bambusové mističce a procházím s nimi postupně hrob za hrobem a pokládám tyčinky roninům. Bylo jich něco přes stovku, tak jsem si pro absolutně nepopsatelný pocit udělal druhé kolečko, asi tak 456 fotek, nějakou chvíli (celkem snad hodinu) nasával tuhle až mystickou atmosféru (jen si představte sílu té historie, toho aktu, kterému je celé místo věnováno, a přičtěte, že z celého 38miliónového Tokia zde bylo s námi tak 10 lidí) a pomalu se s tímto místem a róniny rozloučil. Čas neúprosně tlačil, takže se nakoupili před branou suvenýry (konečně pořádná nástěnná dekorace z látky, která vyobrazuje průvod róninů a ve spodní části obsahuje jejich jmenný seznam) a fofrem na metro k Tokijské věži.

Cesta metrem celkem bez problému. Kecám, nebyla žádná přímá linka k věži, tak jsme luštili mapu metra, když k nám přistoupil Japonec a s jejich tradiční vstřícnosti spustil anglicky, kam že chceme. My že k věži. Z rukávu vysypal trasu s jedním přestupem, což je nejrychlejší a nejblíž, než jsme stačili říct arigató, tak nám na automatu nacvakal jízdné pro 4 (super urychlovač) a chtěl nás doprovodit. OST metra směr „jinam než my“ ho však vytrhl z jeho záchranné mise a odsprintoval rychlosti Zátopka na svůj spoj.

Po chvíli jsme dojeli kousek od věže do parku Šiba a jeho chrámu Zódžódži. Jelikož byl nějaký čas, tak jsme to vzali k chrámu hlavní bránou Sangedacumon a kochali se na chvíli v zahradě pod krásně rozkvetlými sakurami. Chrám do této lokality přesunul na konci 16. století samotný Iejasu Tokugawa, který ho vybral jak rodinný chrám. Bylo zde k vidění spoustu budhistických soch, obrovský bronzový zvon, sakury a samotný chrám, jehož pozadí zkrášlovala Tokijská věž.

Cestou z parku Šiba jsme navštívili menší hřbitov, jehož dominantou byly stovky malých sošek s čapkou a větrníky. V průběhu procházky mezi soškami jsem zahlédl přes plot na cestě nějakého „plajboja Edu“, který si ve svém bouráku přifrčel po hlavní cestě, zaparkoval a fotil si svůj vůz v popředí s věží. No, musel jsem se asi tak 1,48 sekund přemáhat, abych kopl do vrtule a sprintoval z parku ven stihnout si ten kočár taky nafotit.

Plán to byl bezchybný, jen mi do něj zasáhly dvě rozkošné Japonky, které na mne spustily sami od sebe plynule ve znakové řeči něco, co doprovázely podáváním telefonu. Jejich. Vypadám jako somrák či zloděj, říkám si? Ale ne, pochopil jsem vcelku brzy (musel jsem, kdo ví, kdy borec s autem mohl vypadnout); slečna chtěla foto se mnou. Jsem dobrák od kosti, srdce mám otevřené, takže šup, děvče má foto se mnou (páč Češi zadarmo ani nemrknou, tak já mám foto zase s ní – už jsem říkal, že Japonsko nejde nemilovat?) a utíkám dál dohnat borce s jeho vozem. Nenápadně šteluji foťák, když se otočí a spatří mě. Čekám, co řekne, a on uhne a ještě se pokloní. No to mě na holý záda. Tohle už mi hlava fakt nebere. Takže poděkuji, div si držku o zem nerozbiju a cvakám jak o život. Krásně nafoceno, borec nastartuje tohle žihadlo, zamává mi a jede vstříc úsvitu (kecám, ale zní to dobře).

Počkal jsem, až mne dojde zbytek kolektivu a šouráme se přes park k Tokijské věži. Zde je to už taková klasika, věž pěkná, sběrači kovu by byly u vytržení, ale do samotné věže po zážitku ze Skytree nemá moc smysl za 900 nebo 1600 jeníků lézt. Byť tam bylo zrovna pro Žlůťu muzeum věnováno sérii One Piece. Takže opět odpočinek, nějaké společné fotky naší tlupy z pod věže, kde v zahrádce seděli Žlůťovi bráchové a pomalu přesun k metru. Po cestě nás několikrát ještě minul menší zástup Mario Gangu na motokárách.

Zapadli jsme do restaurace v podobě „závodní kantýny“, sporcovali naše poslední tokijské jídlo, zamířili na poslední rychlé nákupy suvenýru na Akihabaru, odkud si meni a Žlůťa přivezli domů spoustu zajímavé ženské společnosti a pak už na tradiční šinkansen, který nás vezl 350 km zpět do Nagoji, kde nás čekalo vyprávění zbytku posádky o jejich výletech po blízkém okolí.  Na závěr je můj celkový dojem z Tokia nadšený. Ve dvou dnech jsme toho stihli víc než málo, něco horší, něco skvělé a něco přímo fenomenální. Takže i když si ve velkoměstech moc nelibuji a dávám přednost přírodě, tak dvoudenní výlet Tokia stál za každý utracený jeník a každou sekundu, kterou jsem Tokiu věnoval.

(Zase čistě Zíza) My Kjótští jsme také nelitovali jediné sekundy, kterou jsme strávili na naší túře. I když jsme si někteří mysleli, že nám upadnou nožičky. Z Kjóta jsme se vydali autobusem do Tagano-o v oblasti Takao, kam jsme jeli asi padesát minut. Otravná cesta, ale ta zpáteční byla jak dar z nebes. Tady jsme totiž měli v plánu obhlédnout tři chrámy. Nějak jsme ale nebyli varováni, že obhlédnout tyto tři chrámy a jejich přilehlé komplexy znamená horskou turistiku.

Ovšem při čekání na autobus, který nás měl zavést tam, kam naplánoval Tom jedna, jsme byli svědky příjezdu sanitky. Na nádraží zřejmě zkolaboval nějaký postarší Japonec, a tak mu byla zavolána rychlá. Když přijížděla, tak zajížděla na chodník. Aby při tom nikoho nesrazila (protože na dalšího člověka už místo neměla), tak přiskákalo asi šest zaměstnanců nádraží oblečených v uniformách, že vypadali jako policisté, a začali tvořit prostor. Zastavili proud lidí a všechno zkoordinovali. Následně sanitka vjela na místo, které jí nádražáci udělali, vyskákali z ní malí záchranáři a běželi na pomoc. Když sanitka zase odjížděla, opět byl proud lidí přerušen, aby mohla svobodně odjet se zkolabovaným pánem a jeho starostlivou ženou/snachou/milenkou. Nám po chvíli přijel autobus, a tak jsme nastoupili zadními dveřmi, protože předními se jen vystupuje.

Když jsme po asi těch padesáti minutách dojeli na místo, což bylo opuštěné parkoviště s veřejnými záchodky po boku, které jsme šli okamžitě pokřtít, zjistili jsme, že nás ta jízda šinkansem do Kjóta a následná jízda do Tagano-a strašně vyčerpala a dostali jsme hlad. Vzhledem k našemu pozdnímu vylízání z hrobů už byl dokonce i skoro čas na oběd. Jaké jsme to ale měli štěstí, že přes silničku naproti parkovišti je nějaká pěkná restaurace. Nebylo ani proč váhat a šli jsme se optat, jestli už servírují oběd. Ano, ale jenom v japonštině, takže Zíza překladač byl spuštěn a na poloviční úvazek začal pracovat.

Usedli jsme do tradiční části na tatami – samozřejmě zutí. Seděli jsme hned vedle prosklených dveřo-oken, takže výhled byl parádní: koukali jsme na řeku a pomalu se zelenající stromy. V létě to tady musí být parádní (chládeček, výhled na řeku, nad hlavou zvoneček, co se rozezní s každým závanem větru... prostě idylka). Čtyři ze čtyř horských gurmánů to doporučují; Tom jedna, fish a Zíza si objednali jakitoridon spolu s polévkou miso a Květa šla do sukijakidonu, který se podával v krásném kotlíku se dřevěnou pokličkou a naběračkou, kterou Květa používala k přendavání sukijakidonu do malé mističky, ze které se jedlo. Bylo toho opravdu kotel, což bylo na jednu stranu velmi dobře, protože jsme se tak nabili jako baterky.

Po vydatném obědu jsme se konečně vydali na cestu. Do kopce. Do menšího kopce po krásných kamenných cestičkách obrostlých mechem jsme vyfuněli poměrně rychle. A to i přesto že jsme cestou okouněli, kde se dalo, a potkali jsme zahrádku, kde se pěstoval čaj. Na informačním kameni, co u ní stál, bylo vytesáno, že se jedná o nejstarší čajovou zahradu v Japonsku. Ale člověk by asi neměl věřit všemu. Ani když je to vytesané do kamene. Nahoru to opravdu šlo rychle. A to i přesto, že jsme fishovi způsobovali muka, neb se za nás cítil trapně, když jsme se chtěli fotit na posvátných místech, pod zraky bódhisattvy Kannon, s vystrčenými zadky. A to i přesto, že si někteří z nás dali zacházku, když si vyšly vysoké kamenné schody, u kterých bylo velmi jasně vidět, že nikam nevedou. Asi by to neudělali, kdyby věděli, že tenhle kopeček byl jen sladký start. A to i přesto, že si někteří šli zatleskat k malé zářivě červené svatyňce, co stála opodál cesty. Tento první kopeček patří k chrámu Kózandži.

Po této moc příjemné procházce tichým lesem, kdy jsme potkali jeden pár důchodců, jsme pokračovali dále k chrámu Saimjódži. Chvíli jsme ťapkali po kraji silnice, po které jsme sem přijeli, ale brzy jsme odbočili na mnohem opuštěnější cestu a došli jsme k červenému mostu přes říčku, jejíž jméno netuším. Tenhle dřevěný most odděloval světský svět od toho duchovního. Samozřejmě hned jak jsme ho přešli, tak se cesta vykosila vzhůru. Naštěstí netrvalo dlouho a brzy jsme potkali zenovou parádu, kamennou lavičku na rozjímání a chrám.

Do něj se mohlo jít i podívat, pokud člověk zaplatil vstupné. Dokonce k tomu dostal i přednášku o základech buddhismu. To jsem odmítla a se mnou i fish – společně jsme se procházeli po přilehlé zahrádce a obcházeli velký měděný zvon, na který se mohlo zazvonit pouze po zaplacení symbolické částky sta jenů. Také jsme objevili veřejné záchody, které vypadaly jako součást komplexu – staré, dřevěné, obrostlé mechem a kapradím. Ale když si člověk došel na potřebu, zjistil, že sedí na vyhřívaném prkénku a je mu fajn. Řekla bych, že tohle místo je pro zenbuddhistu mnohem lepší než kamenná lavička s výhledem do křoví.

Když Květa a Tom jedna prošmejdili vnitřek chrámu (s tím, že Květa snad došla i místnímu správci-mnichovi do domu), ještě jsme se ve čtyřech chvíli potulovali po areálu. Došli jsme na konec slepé uličky kolem náhrobních kamenů, které s největší pravděpodobností patřily všem předešlým správcům-mnichům Saimjódži, a tak jsme se rozhodli udělat čelem vzad a zase sejít jen o něco větší kopec, než byl ten, na kterém byl situován Kózandži. Opět jsme došli k červenému mostu, ale ještě se nám ho nechtělo přecházet, a tak jsme slezli domů k řece, kde jsme se chvíli kochali průzračně čistou vodou, oblázky a naplaveným dřívím. Když nás to přestalo bavit, vyšplhali jsme nahoru, udělali pár tematických fotek na mostu a zase pádili dál, do naší největší výzvy Džingodži.

Cesta do posledního chrámového komplexu, který jsme plánovali navštívit, vedla nejprve údolíčkem podél řeky, přes kterou jsme předtím přecházeli. Procházeli jsme také kolem zaprášeného rjokanu, kde musí být během léta krásně. Je obklopený horami, lesem a poblíž teče řeka. Jen spíš vypadal, že v něm je víc strašidel než hostů. Pak už nás zase čekal další červený mostík a šplh do schodů. Těch schodů bylo tisíce a ani bych se nedivila, kdybych nepřeháněla. Byly to schody rozličné výšky, šířky i tvarů, člověk nikdy nevěděl, na kterém si zvrtne kotník, ale o to byla větší zábava.

Zplavení, předběhnutí jiným párem důchodců a s kňourající Květou, že jí bolí nožičky, jsme dorazili ke komplexu, kde nás zkásli o 500 jendů. Bylo za co. V areálu byly totiž dvoje (!) veřejné záchodky. Navíc se jednalo o největší areál, který jsme doposud navštívili. A že jsme ho opravdu celý prošli. Ke spoustě chrámů či různých náhrobků se vždycky muselo dojít buď po lesní pěšině do kopce či po strmých vysokých schodech, které nebyl problém vyšplhat, ale scházení už tam příjemné nebylo. Navíc šplh ke dvěma hrobům, které byly až na samém vrcholu hory, byl k nezaplacení. Na místě to bylo okamžitě, tento výšplh, pokřtěno na Květin zázrak. Neboť naše Květka nemá moc výdrž, navíc měla v té době trochu problémy se zády, takže i když došla jako poslední a my už měli pocit, že jsme ji někde během výšlapu ztratili, tak nakonec došla.

Výhled od těchto vysoce postavených dvou hrobů byl úžasný. Stál za každou kapku potu. Dokonce jsme v dáli viděli Kjóto a jeho Kjótskou věž. Taky nás po takovém výdaji energie chytl hladík, a tak jsme stylově na vrcholu pojedli... chipsy. Chvilku jsme ještě okouněli, já zjistila, že mám prošlapané ponožky – takové ďuzny jsem v ponožkách nikdy nezažila – a rozhodli jsme se, že je čas se vrátit do níže položených svatých míst. Cesta dolů probíhala už v mnohem příjemnější tempu a před každou zatáčkou jsme se již nemodlili, abychom už byli na místě. Tedy až na Toma jedna, který si to vyběhl (i seběhl) jako kamzík. Za odměnu měl také největší hlad.

Procházeli jsme se ještě nešplhacím areálem, omrkli chrámy, s fishem jsme si zapálili vonnou tyčinku senkó a užívali si klid místa. Během šplhu do hor jsme nepotkali živou duši (já jen litovala ty, kteří pokládali kameny, které značily cestu) a v níže položeném areálu jsme potkali dohromady asi pět lidí a to včetně toho, kdo nám prodal vstupenky. Chvilku jsme společně poseděli u vchodu do areálu a přemýšleli, co si dáme k jídlu, až se vrátíme do Nagoji.

Když jsme slézali z chrámového areálu do údolíčka, kterým jsme opět procházeli, byli jsme už poměrně unavení. Celý den jsme v podstatě propajdali, ale stálo to za to. Ten klídek, ty výhledy, ta tajemná atmosféra lesů, chrámů a svatyněk, čerstvý vzduch, příjemné počasí na túru; to všechno za to stálo, ačkoliv se to nedá pořádně popsat.

Z údolíčka jsme zákonitě museli zase vyšplhat nahoru k silnici, kde už na nás čekala zastávka. My zase čekali asi dvacet minut na autobus, opět padesát minut jeli zpět do města a z Kjóta nás odvezl šinkansen do Nagoji (Samozřejmě jsme v něm všichni usnuli, možná jen Tom jedna vydržel celou cestu vzhůru a koukal na Gegegeho.). V Nagoje jsme museli ještě dvě zastávky metrem. Síla si zajít někam do restaurace na jídlo nebyla absolutně žádná, a tak jsme cestou na byt jen nakoupili doplňovače energie v 7/11 a čekali na ty z Tokia. Po takovém náročném dni se krásně spalo. A dokonce to snad i vyléčilo fishovu rýmičku. Dobrou noc!


Předchozí den.
Následující den.