Počasí trochu špatně pochopilo mou prosbu, aby nebylo takový vedro, jako bylo den předtím, protože se dost ochladilo a začalo pršet. Zase. My s fishem měli dost, nechtělo se nám nikam jezdit, a tak jsme se rozhodli strávit tenhle den v Nagoje. Ostatním se zalíbilo naše varování, že v Kjótu nic není, a proto tam zamířili. Představte si ty davy lidí... s tím, že ještě navíc teď všichni mají deštníky. To musela být paráda, ale o tom více až od nich.
Prošli jsme si pár svatyní a chrámů – upřímně se mi tu líbilo víc jak v Kjótu. Všechno to bylo takové pěkné, střídmé, málo lidí a taky je fakt, že mi do ksichtu neradiovaly paprsky. Hodně svatyní bylo zasvěceno božstvu Inari (ztělesněna liškou) a všechny ty sošky byly moc pěkné. Hezky jsme se dokonce na několika místech i pomodlili a darovali božstvům po pěti jenech. Pětijen je celkově hodně zajímavá mince, protože má uprostřed dírku. Našli jsme dokonce na jednom šintoistickém pozemku strom, kde bylo takových pětijenů uvázáno nespočet, za každé přání, které vazatel měl. Navíc jak do toho pršelo, vytvářelo to krásnou atmosféru.
Také jsme opustili památky a náboženství a šli se věnovat konzumnímu životu – zapluli jsme do pasáže. Vypadalo to, že si sem zřejmě vyrazili užívat volna všichni školáci z Nagoji. Přeci jen dubnem jim začínal nový školní rok. Všechna centra s různými hrami či purikurami byla zaplněná a i spoustu kaváren okupoval nespočet mladých dívek. Aby fishovi nevypadly oči, po chvíli očumování v pasáži jsme se zase vydali na cestu zpátky na byt. To se zrovna rozpršelo ještě víc.
Tady jsme do sebe nasoukali nějaké jídlo, co jsme si koupili cestou, především čipsy a jiné hrozné skoro potraviny, když do společenské místnosti přišli noví hosté – Číňané. Chvilku pobyli. Neprohodili mezi sebou ani slovo, jen čučeli do mobilů a pak se vydali zase někam do pryč. Také jsme měli velké štěstí, neboť když jsme seděli s fishem ve společenské místnosti a přepínali z jednoho kanálu na druhý, padl nám do oka dokument. Byl o Praze. Po ní měli japonský štáb provést asi tři čtyři místní taxikáři a vyprávět jim nějaké zajímavosti a pak i o svém životě. Byla to neuvěřitelná náhoda, že jsme tu televizi zapnuli zrovna ve chvíli, kdy jsme z ní mohli dokonce slyšet i češtinu. Netrvalo dlouho po skončení dokumentu z Čech a dorazil i promočený zbytek z Kjóta. Tak jsme chvíli podrbali, prošli si dosud nafocené fotky, zasmáli se a vůbec jsme se bavili.
Na večer bylo dohodnuté zajít do velmi blízké restaurace (asi osm kroků od našeho domu), kde jsme měli v plánu oslavit Květiny narozeniny. Vzhledem k tomu, že Květa je člověk spořádaný a hodně ráda spořádá, šlo se na jakiniku, protože to je přeci, dobrota, ne? Tady jsme si to také pěkně užili. Nadlábli se, pili výborné pivo Sapporo, kde za půllitr jsme zaplatili 600 jenů, smáli se na celou restauraci. Což zřejmě zaujalo pána, co seděl vedle nás s přítelkyní a kteří spolu ve dvou snědli asi víc jídla než nás osm dohromady. Ale o tom víc z úst Toma dva, který si z toho pamatuje víc, než Tom jedna (a nikdo jiný se na tomto dobrodružství nepodílel)... Tito dva přišli na pokoj kolem třetí hodiny vysmátí jak leča a tahle nálada jim vydržela asi do čtyř, kdy se konečně uvolili usnout. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat