[Rychlorecenze] Sošite, ikiru, Spy no cuma, Čokotto Kjóto ni sundemita

Sošite, ikiru (A… žiju)

Ikuta Tóko přišla jako dítě o rodiče a byla vychována svým strýcem ve městě Morioka. Působila jako místní idolka s nadějí, že se jednoho dne nakonec stane herečkou. Teď je Tóko 19 let a úzkostlivě se těší na velký konkurz na herečku v Tokiu. Den před konkurzem však Japonsko zasáhlo Velké zemětřesení, které Tóko zcela změnilo život. (MStoryline)

Zase jednou velmi reálný příběh z Japonska a není divu, že vyšel zrovna z pera Okady Jošikazua, protože on jich má na kontě přehršli. Herecké výkony byly velmi dobré, podpořené pevnou rukou režiséra a kamerou, která je občas povznesla ještě o úroveň výš. Především ten okamžik, kdy se postava Arimury a Sakagučiho potkávají po nějaké době v Kesennumě a střetnou se pohledy, to člověka až úplně píchne, jak by dostal ránu do břicha, protože z toho jde cítit mnoho. Ale nakonec úplně nejlepší postavou byla Han-čan, Korejka, která miluje poznávat svět. Svou pozitivní náturou a přímočarostí dokázala mnohé. Na začátku se dvě postavy zamilují a vy jim opravdu přejete, aby jim to vyšlo, aby spolu byly spokojené. Jenomže to nevyjde, jejich vztah vyšumí (jsou bez kontaktu) a nakonec díky souhře událostí se jejich životy vydávají jinam. A vy sakra chcete, aby se to napravilo a oni se zase dali dohromady. Nakonec je to ale velmi reálné, všechny postavy mají své motivy, vyvíjejí se, drží se toho, o čem si myslí, že jim pomůže, že pro ně bude dobré. A je jim jedno, že by se to třeba divákovi nemuselo líbit nebo by si o nich mohl myslet své, protože jsou to postavy z masa a kostí. Nemusíte s druhým souhlasit ve všem, ale lze ho pochopit a oni šli pochopit, když se člověk trochu namáhal a chtěl je poznat. Seriál byl pěkný, dojemný i vřelý a šest dílů mu slušelo tak akorát.