Na letošním Natsuconu jsem měla přednášku s názvem Japonsko – země detektivek a můj pracovní název zněl Krimi kam se podíváš, ačkoliv přísně vzato žánry detektivní a kriminální jsou odlišné. Já se v článku budu zabývat detektivním žánrem. V hlavních rolích je často detektiv a zápletku tvoří pátrání po pachateli zločinu (od vraždy, přes dopravní nehodu až po loupež lízátka). Detektivky, ať už je to film či seriál, jsou často adaptací děl slavných tvůrců v žánru (za Japonsko si zmiňme Edogawa Ranpoa a Higašino Keigoa – v češtině nám vyšla jeho kniha Oddanost podezřelého X). Já se ovšem budu zabývat pouze seriály.
Je klidně možné, že to málokdo
ví, ale jedním z nejoblíbenějších žánrů, ne-li opravdu nejoblíbenějším, v Japonsku
je ten detektivní. Každoročně vychází spousta knih o detektivech, natáčejí se
seriály a žádná sezóna se bez nich neobejde. Dovolila jsem si seriály rozdělit do tří skupin, ke kterým jsem přiřadila ještě podskupiny.
1) Klasika – v hlavní roli je policista či detektiv/soukromé očko, tato osoba je buď A) obyčejný smrtelník, B) divný člověk se svými zvyky nebo extravagantním chováním či oblékáním anebo C) má speciální schopnosti či znalosti, díky kterým dokáže případy řešit.
2) Mimo profesní – A) v hlavní roli jsou školáci, ti většinou mají nějaké speciální schopnosti/znalosti, protože jinak by jim nebylo dovoleno/umožněno řešit kriminální případy. B) v hlavní roli jsou dospěláci, které dělím do dvou skupin: řeší zločiny v rámci zaměstnání (vědci, prokurátoři, právníci, patologové atd.) nebo to jsou náhodní kolemjdoucí – to bývají často spisovatelé, ukřivdění, kteří chtějí případ vyřešit (často třeba otcové zavražděných dcer) či manželky policistů, co mají případ na starosti, neboť chtějí mít manžílka co nejdřív doma na večeři.
3) Komedie/parodie – v této kategorii najde vše výše zmíněné, jen více absurdnější a hlavní postavy jsou hnané do komických situací. Častokrát se odkazuje na nějaké detektivní klišé.
Dále jsem se věnovala charakterizaci „řešitele“. S jakými typy se můžeme nejčastěji setkat v japonských seriálech? Takový řešitel mívá určitý charakteristický rys – nějakou svou výstřednost, rituál, který musí opakovat, kus oblečení, který málokdy (jestli vůbec) sundavá. Dále také mívá svou hlášku, například detektiv Conan často říkává: „Šindžicu wa icumo hitori.“ (Pravda je jen jedna.) nebo profesor Jukawa, když se rozhodne, že pomůže s řešením případu, říkává: „Džicuni omoširoi.“ (Vskutku zajímavé). Častokrát také mívají svoji pózu, například když jim konečně docvakne, jak byla oběť zavražděná, tak prohlásí svou hlášku, na kterou divák čeká, a přitom udělají určitý typ pohybu (můžou třeba zamířit ukazováčkem do nebe, zakrýt si ústa a nos dlaní apod.). V těch lepších detektivkách má řešitel i svou hudbu, takže jakmile začne hrát, víte, co se bude dít dál.
