Již dlouhou dobu jsem čekala na japonský film, který by byl akční, nebyl zbytečně překombinovaný a dlouhý. Joker Game mi dokazuje, že Japonci už pomalu začínají přicházet na to, jak takový snímek natočit.
Hned na začátku se seznamujeme s hlavním hrdinou v podání Kamenaši Kazuji a je nám předložen jako dobrosrdečný mladý muž, který vyrůstal bez rodiny a světem se musel protloukat sám. Jelikož se film odehrává ve 30. letech, kdy v Japonsku byl nedostatek práce, ale byla potřeba vojáků, neboť se japonské vedení rozhodlo násilně expandovat do zahraničí – od roku 1932 okupovali část Číny, Mandžusko. Není tedy divu, že i člověk, který očividně nefandí moc násilí a je to v podstatě humanista, skončí v armádě.
Jenomže v armádě si moc dlouho nepobude a je „jako mrtvý člověk“ přeřazen do tajného vojenského úřadu nazvaného prostě D. Zde, ač se mu smějí, že je jen Zelený mozek, dokazuje, že si ho podplukovník Júki, muž vedoucí úřad D, nevybral jen tak náhodou. Rychle se učí a převléká, má dobré postřehy a slušnou paměť. Navíc nemá rodinu, ke které by se vracel, takže se z něj stává perfektní materiál na špiona.
Netrvá dlouho a dostává identitu Kató Džiróa a vydává se do imaginární ostrovní země nacházející se poblíž Číny a Vietnamu, kde má získat tzv. Černé zápisky. Jedná se o plán na zničující bombu, kterou svět ještě neviděl. Japonsko ovšem není samotné, kdo po zápiscích pase, a tak se Kató musí vypořádat nejen s namyšleným americkým velvyslancem, pohlednou služkou Rin, do které se zakouká, ale i s celou britskou zpravodajskou službou.
Příběh je jednoduchý, přímočarý a to je dobře, protože takovému filmu by zamotanost neslušela, ačkoliv se jedná o špionážní film. Scénárista Watanabe Júsuke zvolil cestu nejmenší odporu a předložil příběh, ve kterém můžeme najít hlavu i patu (na rozdíl od filmu Šingeki no kjodžin, kde to právě v příběhové části trochu drhlo). Velký podíl na tom, že film fungoval, jak měl, má samozřejmě i jeho režisér Irie Jú, který v poslední době pracuje na samých zajímavějších projektech (např. Hibi Rock či Taijó).
O čem si ovšem myslím, že film posunulo ještě o řád výš, byla velmi kvalitní kamera, která určitou scénu ukázala vždy, jak měla – nic nepřebývalo, nic nescházelo, všechno pěkně odsýpalo. A poté i hudební doprovod, bez nějž by některé scény nevyzněly tak povedeně. Na filmu se ovšem nepodíleli jen čistě Japonci, ale i Indonésané (zde se také část filmu natáčela). Například speciální efekty měl na starost Adam Howarth (Hacker, Filosofové, 308) či o kostýmy se starala Isabelle Patrice (Hacker, Jíst, milovat, meditovat, Madame X).
Kamenaši Kazuja v roli Kató Džiróa nebyl špatný, dobře se na něj dívalo, ale nadchnout nedokázal. Jednalo se ovšem o velmi stabilní výkon, a proto jsem nikdy neměla pocit, že by Kazuja byl najednou mimo roli. Kdo mě naopak zaujal mnohem více, ačkoliv se mu nedostalo tolik prostoru, byl Koide Keisuke. I přesto, že se objevil v podstatě pořádně jen třikrát, tak mě pokaždé přesvědčil o tom, že hrát umí a to velmi kvalitně. To samé bych mohla říct o Iseja Júsukeovi, který mě ovšem spíše než hereckým uměním očaroval svou postavou, protože hrál tajemného pana Júkiho, vedoucího všech špionů. Je jedině škoda, že jeho postava dostala tak málo prostoru. Postava služky Rin, do které se milý Kató zakouká, sice nebyla špatná, ale bohužel s hereckým uměním Fukudy Kjóko, která ji ztvárnila, mám stále problém. Začínám si myslet, že opravdu má v repertoáru jen dva různé výrazy a pěkné tělo. Nic víc. Uznávám, že pokud se měla zavlnit, zavlnila se, pokud měla vypadat sexy, vypadala. Obzvláště zezadu, kdy nebyl vidět výraz jejího obličeje.
Záporáci a cizinci jsou v podstatě jen snesitelné karikatury, jejich motivace jsou plytké a nikdy se nemůže stát, že byste si je oblíbili, protože jsou to jen šachové postavičky v rukou scénáristy – nepůsobí moc reálně. Naštěstí jejich herecké výkony nebyly špatné, a tak alespoň nemusíte mít divný pocit z toho, že se díváte na ne-Japonce, který přehrává více jak Japonec.
Vzhledem k tomu, že se jedná o špionážní film, je jasné, že dojde k akčním scénám. Jestliže na takové filmy koukáte pořád, nepřijdou vám zdejší akční scény ničím zajímavé. Ovšem pokud znáte japonskou filmovou tvorbu, záhy pochopíte, že se v podstatě jedná o revoluční snímek, protože ty scény drží a šlapou, jak mají. Jak jsem avizovala hned v první větě recenze, tento film konečně ukázal, že „akčnost“, jakou si ji představujeme na západě, došla i na japonské ostrovy. Nejpovedenější z tohoto typu scén byla honička po městě, kdy se Kató několikrát převlekl. Na tom lze vidět, že filmu nechybí jistý smysl pro humor.
Film potěší vizuálně i hudebně a určitě nezklame toho, kdo má rád klasické špionážní filmy – špion džentlmen a absurdní porážka nepřítele. Přestože film nepřinesl do žánru nic nového, nehraje se na nic víc. Jen předkládá zábavu v pěkném balení. Smíchejte filmy Jamese Bonda a Lupina III, přidejte trochu vílího prachu a máte Joker Game.
Joker Game (ジョーカー・ゲーム, Hra se žolíkem), 106 minut.
Režie: Irie Jú
Předloha: Janagi Kódži
Hrají: Kamenaši Kazuja jako Kató Džiró, Fukada Kjóko jako Rin, Iseja Júsuke jako Júki, Jamamoto Hiroši jako Odagiri, Šibukawa Kijohiko jako Džicui, Koide Keisuke jako Mijoši, Šimada Kjúsaku jako plukovník Takeno a další.
Všechny obrázky, až na ten první, jsou print screeny z filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat