Seriál vyvolal v Japonsku poprask, protože spousta matek a konzervativních občanů ho považovala za nemorální a kazící zdravý vývoj mládeže. Nemohu tvrdit, že jen kvůli tomu, ale seriál měl bohužel špatnou sledovanost, a tak z původních dvanácti dílů měl jen jedenáct. Možná to vypadá, že přišel jen o jeden díl, ale závěr tím dost utrpěl. Přesto seriál stojí za zhlédnutí, není s podivem, že za něj Jošida Jó získala ocenění za nejlepší herečku ve vedlejší roli v rámci podzimních seriálů roku 2018.
O čem to je? Snem Suenagy Hidžiri je stát se učitelkou. Dostane také příležitost, když ji přijmou na druhý stupeň základní školy, kde získá pozici asistentky třídní učitelky. Zde také potkává Kuroiwu Akiru, patnáctiletého chlapce a pro oba dva tohle setkání bude osudové. Ačkoliv je mezi nimi desetiletý věkový rozdíl, postupem času mezi nimi vznikne pouto hlubší, než jaké bývá mezi učitelkou a studentem. Jenomže Hidžiri má snoubence a do svatby není zase tak daleko. Hidžiri váhá, co bude dělat, protože její srdce zřejmě bije pro nesprávného…
Rozhodla jsem se zavést takovou novinku. Pokud mě zaujme nějaký film či jen jeho filmová ukázka, podělím se o to s vámi, třeba vás taky něco zaujme. Bude se jednat jen o krátké články s ukázkou a minimem informací, pokud nebudu mít chuť napsat k tomu něco víc.
Shrnutí: Tačibana Akira je sedmnáctiletá středoškolačka a středobodem jejího vesmíru je běh. Bohužel jednoho dne utrpí zranění nohy, takže se její vesmír začne hroutit, protože už není schopná běžet tak jako dřív. V té době si zajde do rodinné restaurace, kde k ní promluví místní vedoucí tak ohnivě, až to Akiru zaujme. Rozhodne se proto stát v restauraci brigádnicí. Manažer, který ji zaujal, je čtyřiceti pětiletý rozvedený Kondó Masami. A právě do něj se Akira zamiluje.
Na televizní stanici TBS se bude vysílat seriál Kónodori (Čáp) od října 2015 každý pátek od deseti večer. Seriál je založený na stejnojmenné manze od Suzunoki Júa. Manga vychází od roku 2012 a má prozatím devět knih.
Kónotori Sakura je lékařem pracujícím na gynekologickém oddělení, kde ho
jeho podřízení respektují. To ovšem není vše. Zároveň je také záhadným
pianistou známým jako Baby. Jednoho dne, když hraje v baru na klavír,
zazvoní mu telefon. Zjišťuje, že se jedná o naléhavý případ, a tak
urychleně odchází do nemocnice. Na jeho oddělení přivezli těhotnou ženu,
která nikdy nebyla na prohlídce u gynekologa, ani není jisté, v kolikám
měsíci je. Přes vysoké riziko, které taková pacientka obnáší, se ji
Kónotori rozhodne přijmout a zachránit jak ji, tak její dítě.
V hlavní roli Kónotoriho se objeví Ajano Gó, který na tiskové konferenci prohlásil, že si vždy chtěl zahrát jak lékaře, tak pianistu, ale že nečekal, že si je zahraje najednou. Na režisérskou židli usedli Doi Nobuhiro (Love Shuffle, Biri Gal) a Kaneko Fumimori (Gomenne seišun!, Óoku), o scénář se postarala Jamamoto Mucumi (Jae no sakura, Jak jsem se vdala za Gegegeho).
V článku se dále nachází promo fotografie účinkujících.
Oricon je taková pěkná japonská stránka, na které jsou různé žebříčky
oblíbenosti či neoblíbenosti všeho možného vytvořeného šoubyznysem.
Minulý měsíc vydali žebříček s tím, které herečky opravdu zaválely v první
polovině roku 2015 a mají úspěch u obecenstva. U každého jména navíc
přidávám filmy a seriály, ve kterých se letos objevily/objeví.
Samozřejmě v žebříčku nejde jen o počet rolí, ale i o obsazování v
reklamách a zvaní do různých televizních šou. Dále v článku můžete najít
jejich fotografie.
Hirose Suzu: Gakkó no kaidan, Umimači Diary (Tato mladinká herečka se minulý rok v žebříčku ani neumístila, takže se hned dostat na první příčku je opravdu něco!)
Arimura Kasumi: Jókoso wagaja e, Umi ni furu, Eien Bokura no Sea Side Blue, Strobe Edge, Biri Gjaru, I'm Hero
Macuoka Maju: Genkai Šúraku kabušiki gaiša, Mondai no aru Restaurant, She, Little
Forest: fuju hen ・ haru hen, Samulife, Strayer’s Chronicle (má stejný počet bodů jako Ajase Haruka)
Filmová společnost Tóhó nedávno vydala minutu a půl dlouhou ukázku k filmu Nónai Poison Berry, který má jít do japonských kin 9. května 2015. Režie filmu natočeného podle stejnojmenné mangy od Mizuširo Setony se ujal Sató Júiči (Strawberry Night, Kazoku Game). Ten má na kontě spíše tvorbu pro televizi než pro stříbrné plátno, ale v roce 2007 natočil film Kisaragi, jehož koncept je z části podobný tomu, co budeme moci vidět v Nónai Poison Berry, a proto si myslím, že odvede dobrou práci.
Ičiko je třicetiletá nezaměstnaná žena, která v baru potkává Rjóičiho. I když se jedná o mladého hocha, pořád na něj musí myslet – až tak ji okouzlil. Mezitím v jejím mozku vládne pět různých postav: Jošida, Išibaši, Ikeda, Hatoko a Kiši. Jejich schůzky o tom, jak by se situace měla dál vyvíjet, jak by se Ičiko měla zachovat, jsou velmi vášnivé. Jošida předsedá jako hlava porady, Išibaši je zase ve všem optimistický, na rozdíl od Ikedy, která je neuvěřitelná pesimistka. Hatoko si chce zase užívat „právě teď a tady“, kdežto Kiši se stále obrací do minulosti. Jak takový sněm bude ovlivňovat rozhodnutí Ičiko? Nemluvě o tom, že jí vyzná lásku dobře situovaný Oči…
Hrají: Maki Jóko jako Sakurai Ičiko, Furukawa Júki jako Saotome Rjóiči, Nišidžima Hidetoši jako Jošida, Songha jako Oči, Kamiki Rjúnosuke jako Išibaši, Jošida Jó jako Ikeda, Sakurada Hijori jako Hatoko a Asano Kazujuki jako Kiši.
Kdy předělávka není předělávka? Film Šimizua Takašiho Madžo no takkjúbin je spíš než přepracování stejnojmenného animovaného filmu (1989) Mijazaki Hajaoa jeho vlastní interpretací novely z roku 1985 napsané Kadono Eiko, kterou se inspiroval i Mijazaki.
Známý převážně pro hororový film Nenávist (2002) a jeho přepracování pro americké obecenstvo (2004), byl Šimizu sotva jasnou volbou, na koho se obrátit s režírováním filmu zaměřeným spíše na dětské publikum. V rozhovoru pro deník Japan Times v hotelu Hilton sám Šimizu přiznal, že byl lehce překvapen, když za ním došli s prosbou natočit takový film.
Když jsem sledoval film, který měl premiéru 1. března, uvědomil jsem si, proč producenti vybrali zrovna Šimizua, jehož styl je natolik odlišný od toho, co přineslo studio Ghibli. V porovnání s Mijazakiho světem, který byl velmi inspirován líbivou krajinou a městy Švédska, Šimizuovo podání nese o poznání temnější tón, kde Kiki bydlí ve zlověstně vypadajícím městě na útesu s její tajemnou matkou-čarodějkou vyrábějící lektvary, lidským otcem a mluvícím kocourem Džidžim.
Je to o něco bližší západnímu pojetí konceptu čarodějnic jako skřehotavě chechtajících se ježibab, které se vzrušením míchají lektvary v bublajícím kotlíku, už to není jen dospívající dívenka létající na koštěti.
„Čarodějnice byly původně považovány za spojence pekel,“ řekl Šimizu. „Anime, které bylo založené na novele, v sobě nic čarodějnického nemělo. Ale já jsem ve filmu ponechal špetku této děsivé představy, předsudků chcete-li.“
Kadono, které je mnohem bližší takové zobrazení čarodějek, které použil Mijazaki, nejprve byla proti Šimizuově představě. „Ale nakonec svolila, protože to je film,“ vysvětlil Šimizu.
I když se snažil film natočit tak, aby byl odlišný do toho Mijazakiho, tak je Šimizovi jasné, že srovnání je nevyhnutelné. „Jeho film je slavný, byl první a navíc mnoho lidí novelu vůbec nezná,“ objasňuje Šimizu. „Takže určitě budeme srovnáváni s anime, ale je to o něčem úplně jiném, když čarodějku hraje člověk z masa a kostí.“
Jeho Kiki je bývalá krasobruslařka šestnáctiletá Košiba Fuka, která neměla s hraním téměř žádné zkušenosti.
„Dostala nějaké herecké lekce, ale říkal jsem si, že by byla škoda nevyužít jejích „nováčkovských“ kvalit, a tak jsem jí pověděl, aby se nesnažila moc hrát, ale byla sama sebou,“ řekl Šimizu. „Celé natáčení pro ni v podstatě byla jedna velká herecká lekce.“ Ale nevaroval ji, aby nekoukala na Mijazakiho film před natáčením. „Viděla anime, ale o novele nevěděla, že existuje.“
Košibainy atletické schopnosti byly pro roli velkou výhodou, neboť ta vyžadovala, aby se sebedůvěrou ovládala své koště a ne aby na něm jen křečovitě seděla. Také při natáčení musela zatnou zuby, protože se z ní Šimizu snažil dostat přesně to, co si v dané scéně představoval. „Ano, byl jsem na ni přísný, ale vycházeli jsme spolu dobře. Byla velmi seriózní, takže si před příchodem na plac zapamatovala všechny dialogy. Ty jen odříkala tak, jak si je zapamatovala, bez výrazu. Takže jsme to museli vzít hezky postupně,“ dodává.
Její tvrdá práce se jí vyplatila a na plátně působí velmi energeticky, ačkoliv za svůj výkon zřejmě žádnou cenu nezíská. „Dala do toho všechno,“ přikyvuje uznale Šimizu.
Nic z toho ovšem nezaručuje, že film bude úspěšný. Mijazakiho film je klasika milovaná dětmi po celém světě, zatímco lehké ztemnění atmosféry Šimizuova podání nemusí přijít fanouškům k duhu. Budou chtít vidět, jak jejich milovaná Kiki realisticky bojuje proti fyzické i psychické bolesti, je bez přátel, izolovaná a šikanovaná, jak bojuje na koštěti proti vichru, z jehož síly se až obrací žaludek? (Který byl, jak Šimizu pyšně dodává, složen z opravdového větru a hodně vody, ne jen CGI.)
Nakonec je pro Šimizua přiklonění k realističtějšímu pojetí silná stránka filmu. „Je snazší v hraném filmu zobrazit takové nesnáze a pocity než v anime nebo v novele. Myslím si, že je nutné je pořádně ukázat – jinak nemá smysl, aby se točily hrané filmy založené na předlohách.“
Pokud si film dobře povede, je možné, že se dočkáme pokračování. „Rozhodně tu ta možnost je,“ říká Šimizu. „I sama paní Kadono tvrdí, že by byla ráda, kdyby filmů bylo víc.“
Mimo jiné vidí i potenciál v zahraničních fanoušcích, i když jejich rozpočet na CGI je malý. „V cizině používají na kouzla okázalé efekty, například jako ve filmech Harryho Pottera. Co je zajímavé na našem filmu, je to, že hrdinka umí pouze létat na koštěti – neumí používat žádná jiná kouzla. Jinak je to obyčejná dívka. To by mohla zaujmout zahraniční diváky jako něco nového,“ vysvětluje Šimizu.
