12. března 2015 započal již 8. ročník festivalu japonských filmů Eiga-sai. Já měla to štěstí, že jsem byla pozvána na tiskovou konferenci s hlavním hostem festivalu panem režisérem Takitou Jódžiróem. Ač komorní, tak přece jen to byla přínosná událost.
Takita mluvil o tom, že pro něj jsou jeho filmy jako vlastní děti, proto je velmi rád, když lidé mají jeho filmy v oblibě (kdo by také nechtěl, aby jeho děti měli ostatní rádi). Natáčí filmy především pro japonské publiku, a tak je vždy zvědavý, jak je přijmou diváci v zahraničí. Velmi se těší na reakce českého publika a doufá, že promítané filmy budou přijaty dobře.
Já osobně jsem se pana režiséra ptala na to, jaká byla spolupráce s herečkou Hirosue Rjóko a jak se její výkon lišil v
Himicu a jak pak v oscarovém snímku
Okuribito. Načež mi bylo odpovězeno, že při natáčení Himicu se Takita s Hirosue setkal poprvé. V té době to byla ještě mladičká dívka, vysokoškolačka, ale že na svůj věk byla úžasná, a tak k ní již od začátku přistupoval jako k velké herečce. Říkal, že po Himicu na ni stále myslel, že by s ní chtěl spolupracovat i v dalších filmech, ale bohužel prozatím natáčel filmy, ve kterých pro ni díky věku nebyla vhodná role.
O osm let později se s ní setkal znovu, z Hirosue již byla vdaná paní i matka, a tak na ni byl zvědavý, jak se změnila. S čistým svědomím o ní může prohlásit, že je to jedna z těch hereček, které se s věkem zlepšují. Měla v repertoáru nové polohy a určitě jako herečka zmoudřela. Takita tvrdí, že další spolupráce s Hirosue je do budoucna možná a určitě zajímavá možnost.
Dále také mluvil o současném stavu japonské kinematografie. Situace je podobná všude – všechny zaskočila ekonomická krize, a tak se do tvorby filmů už nesype tolik peněz a tím se stává omezenou. Poptávka je většinou po co nejsrozumitelnějších filmech, které jsou co nejméně konfliktní, což si Takita vysvětluje tak, že lidé mají svých problémů dost, tak proč by na další ještě koukali na plátně. Lidé se prostě chtějí bavit. Kvůli tomu ovšem v japonské (a nejen v té) chybí mnohotvárnost a posun dopředu.
I z toho důvodu jsou v současné době tolik populární adaptace různých osvědčených a již zaběhnutých komiksů a jiných příběhů. To je pro tvorbu velmi ochuzující a přetrvává nejistota, jak se diváci budou stavět k novým věcem, a tak se jim natáčecí společnosti spíše vyhýbají, obzvláště pokud jsou finančně náročnější.
Hovořil i o plánech do budoucna. Takita si myslí, že je důležité neustále připomínat události 2. světové války a učit lidi, co se odehrálo. Proto chce o sám natočit snímek o 2. světové válce z pohledu jeho rodičů a rodičů jeho ženy. Již začal pracovat na námětu, a tak navštěvuje místa, o kterých mu je rodiči vyprávěno a prý je to pro něj vždy velmi silný zážitek a dodává mu to inspiraci.
Celá tiskovka se končila autogramiádou, na kterou jsem samozřejmě nebyla připravena, a tak jsem si „vypůjčila“ program, na kterém je fotografie z filmu Okurubito a nechala si ji panem Takitou podepsat. Tímto mám ve své sbírce, která neexistuje, první podpis od japonského tvůrce.
Film, který zahajoval celý festival, byl Himicu,
Tajemství. Abych se přiznala, moc se mi film nelíbil, když jsem ho asi před dvěma měsíci viděla, a tak jsem přemýšlela, že na něj nepůjdu, ale nakonec jsem se rozmyslela. Jsem tomu ráda, neboť kvalitní titulky od
Martina Tiraly a snad i to stříbrné plátno a atmosféra Lucerny dodaly filmu šmrnc a docela se mi zalíbil (rozhodně zanechal lepší dojem než po prvním zhlédnutí). Z čehož plyne poučení – běžte na
Eiga-sai, protože kvalitnější titulky na internetu nenajdete a klidně vám to může úplně změnit zážitek z filmu.
.jpg?m=1343459748)
