Knižně celý svět

Moje předsevzetí na rok 2016 bylo přečíst co nejvíce knih z co nejvíce zemí. Přiznávám, že to s Japonskem má společného jen málo, ale říkala jsem si, že to třeba někoho inspiruje. :-) Upřímně jsem neměla čas celý rok číst, co jsem si zamanula, protože jsem také musela načítat materiály na diplomovou práci, ale i tak si myslím, že jsem toho nepřečetla zrovna málo, ačkoliv je mi jasné, že by se dalo stihnout i víc. 

Dost mě zajímalo, jak se tvorba po světě liší a co mi to dá. Nakonec asi moje největší poznání je, že ze své pozice nevěřícího Čecha bez přečtení takové různorodé literatury bych nikdy nepoznala/nepochopila, že světem ještě pořád tolik vládne náboženství, že je to stále velmi aktuální téma. A nemluvím teď o honu na muslimské čarodějnice. V podstatě jsem narazila na všechna velká náboženství, nejvíce tedy na křesťanství a Kaina. Nejvíce totiž čtu knihy japonského původu, sci-fi a krimi, kde se zase tolik tyto otázky neřeší. 

Původně jsem chtěla koukat i na filmy z celého světa, protože jsem si říkala, že se tím ještě víc obohatím. Nakonec jsem se na to ale vykašlala. Raději experimentuju u knih než u filmů a asi po dvou měsících zkoušení cizích vod jsem se vrátila do Asie a zemí Severu. Ovšem pokud by někoho zajímalo, co jsem viděla, můžete se mrknout na můj profil na CSFD. U filmů jsem chtěla zkoumat hlavně komedie, zajímalo mě, jak se liší humor po celém světě, ale neměla jsem na to trpělivost.

Proč o tom vlastně píši už teď, skoro měsíc před koncem roku? Vím totiž, že už se k dalším knihám nedostanu – tedy ne k jiným než k těm, které jsou již na seznamu, případně doplním, kdyby se poštěstilo a stihla jsem přečíst Edogawa Rampu, kterého dostanu od Ježíška. Aby bylo jasné, kolik jsem toho „procentuálně“ přečetla, přikládám mapu, kde jsou označeny země, jejichž alespoň jednu knihu jsem četla. Moc toho není, pořád jsem si říkala, že si Asii nechám nakonec a nakonec jsem ji moc nestihla... (Většina africký věcí ani nemá pořádný překlad, nutno číst v angličtině. Kanada mi chybí jen z jediného důvodu; čekám v knihovně na Annu ze Zeleného domu, ale furt ji mají vypůjčenou, na rezervaci jsem líná a v ruce obvykle mívám víc jak dost knih, které můj žal utiší.)

[Recenze] Vlasta Čiháková Noshiro – Mitsuko

Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění a japanistka, shromažďovala a studovala archivní materiály dokumentující dramatický životní příběh Japonky Aoyamy Mitsuko již od 70. let 20. století, dokonce pomáhala japonským filmařů od televize NHK s natáčením populárně-naučného seriálu o životě Mitsuko zde u nás v Čechách. Kniha se zakládá na mnoha zdrojích (nejen písemných, ale i obrazových a předmětových), přesto primárním zdrojem byly deníky samotné Mitsuko. I tak nelze tvrdit, že je to přesný odraz jejího života a její rodiny, a tak si sama autorka musela hluchá místa často domýšlet, jak přiznává v autorské poznámce.

Na konci 19. století se Japonka, vyučená gejša, setkává s cizincem, rakousko-uherským diplomatem. Vypadá to na lásku na první pohled a začátek pohádky o Popelce. Přestože oba dva patří k úplně jiným třídám, do jiných světů, a k jiným rasám, diplomat Heinrich Coudenhove-Kalergi si nakonec prosadí svou, získává povolení a bere si Mitsuko za svou právoplatnou manželku.

Heinrich byl jedním z nejvzdělanějších mužů své doby a patřil mezi nejvýznamnější a nejvýraznější osobnosti rakouské aristokracie. Jako diplomat působil po celém světě a dorozuměl se prý až 18 jazyky. Byl to také velmi mírumilovný muž, který podstatnou část svého života přemýšlel nad tím, jak všechny konflikty a neshody řešit mírovým způsobem, debatou. Častokrát se zamýšlel i nad tím, jak sjednotit všechny lidi, aby vůči sobě necítili nevraživost, například jen kvůli vyznání. Není tedy nic divného, že jeho doktorandská práce, kterou sepsal na Karlově univerzitě, se zabývala antisemitismem.

Na druhou stranu Mitsuko, o 15 let mladší než její manžel, je typickou Japonkou. Její výchova spočívala v uctívání císaře, oddanosti státu a úslužné poslušnosti vůči manželovi. Nadto byla obdařena krásou a mladistvou svěžestí, takže po svatbě, když její povinností jakožto ženy diplomata, bylo chodit na různé bály a účastnit se „kroužků“ pro ženy z vyšších vrstev, do kterých nyní patřila, ji všichni obdivovali. Díky svému muži se setkala s mnoha velkými osobnostmi své doby, a dokonce byla na audienci u samotné císařovny.

Po pár společných letech a dvou narozených synech se Heinrich vrací zpět do Evropy a Mitsuko jako poslušná manželka se vrací s ním. Odjíždí s úsměvy, protože věří, že se do Japonska jednoho dne vrátí. Bohužel to se jí již nikdy splnit nemá. Ke dvou synům ještě přibylo pět dalších sourozenců, ze kterých vyrostly výrazné osobnosti. Nejvýraznější byl ovšem Richard, který navázal na myšlenky svého otce a založil mírové hnutí Pan-Evropa, jeden z předchůdců dnešní Evropské unie.

Pokud má Mitsuko po svém boku Heinricha, vše je v pořádku, jenom září a je ozdobou všech událostí a setkání. Jenomže po předčasné smrti svého muže se vše změní, neboť se najednou musí postarat o veškerý majetek, panství a výchovu dětí sama – Heinrich ji tím pověřil v závěti a ona jako poslušná žena ctí jeho slova. V tuto chvíli poznáváme opravdovou Mitsuko, nahlížíme za její fasádu a nejsem si jistá, zda se všem líbí, co tam vidí.

Zničená ze smrti muže, kterého milovala nejvíce na světě, drcená povinnostmi a dětmi, které se nevydařily tak, jak by si představovala, nemluvě o stesku po domově, po Japonsku, se z líbezné tvářičky změnila v zapšklou ženu plnou předsudků. V podstatě se stala takovým člověkem, které její muž odsuzoval.

Kniha se poměrně dobře a rychle čte. Navíc je vybavená i obrazovým materiálem, takže člověk ani tak nepotřebuje využít svou představivost, neboť je mu vše dáno na stříbrném podnose – tím ovšem nechci tvrdit, že by to bylo špatně. Velmi oceňuji na začátku každé kapitoly soupis událostí, které se v tom kterém roce udály. Díky tomu může vyprávění nabývat do větších rozměrů. Na druhou stranu mi trochu vadilo až chaotické skákání od jedné události k druhé, podle toho, jak se autorka, paní Čiháková Noshiro, dostala k informacím. Nepůsobí to vůbec uceleně a to je u beletrie velká škoda.

Jestliže se vůbec nevyznáte v tom, jak to chodilo v japonské či české společnosti na přelomu 19. a 20. století, japonská kultura vám nic neříká, tak doporučuji před četbou si nejprve prolistovat Vysvětlivky (reálie) na straně 335. Bez těchto znalostí by čtenáři mohly utéct různé drobnosti či chování Mitsuko (a její rodiny) připadat absolutně nepochopitelné. Velmi oceňuji, že si autorka dala tu práci a sepsala o každé význačnější osobě na konec knihy několik málo či více slov a v epilogu nás čtenáře seznámila s osudy dětí Mitsuko a Heinricha.

Mám však trochu výhrad k transkripci. Nevadí mi, že byla použita Hepburnova a nikoliv česká (ač ji preferuji), ale co nesnesu je míchání dvou výše zmíněných a špatné používání Hepburnovy transkripce. Prosím, ta vůbec nezná znaky jako ó, ú, á apod., zápis dlouhých samohlásek je prováděn takto: ō či ū. Trochu to na mě působí, že autorka prostě jen byla líná používat tyto pro české prostředí neznámé symboly. Další problém jsem spatřovala ve skloňování – občas některá jména byla skloňovaná, některá naopak byla ponechána v prvním pádě. To by se stávat nemělo.

Závěrem již jen dodám, že člověka určitě kniha obohatí a dokáže potěšit v řadě osobností, se kterými se Mitsuko setkala nebo o nich alespoň slyšela – člověk až nevěří. Nemluvě o tom, že rod Coudenhove-Kalergi měl panství u nás v Čechách, takže se jedná i o kus naší vlastní historie, okořeněný o japonskou náturu.