S
asadorou Jak jsem se vdala za Gegegeho (
Gegege no njóbó) jsem se
prala skoro celé dva roky a to jen z jediného důvodu – překládala jsem ji. Jinak bych s touhle rodinkou pobyla mnohem méně času a to si myslím, že by byla škoda. Ač jsem na to uprostřed „chodu“ nadávala a váhala, zda překlad vůbec dokončím, jsem ráda, že jsem se do toho dala. Když se ohlédnu zpět, byla to vlastně příjemná doba strávená s milými, ač občas trochu výstředními, lidmi.
Seriál je založený na autobiografii Mury Nunoe, manželky známého kreslíře mangy Mizuki Šigerua, z roku 2008. Příběh začíná, když je hlavní hrdince, v seriálu její jméno bylo Fumie, sedm let. Po pár epizodách nám zestárne o tři roky, abychom se s Fumií setkali ve chvíli, kdy si z ní spolužáci dělají legraci, protože je vysoká „jako telegrafní sloup“. Během těchto epizod se poznáváme i s její početnou rodinou, tichou matkou, despotickým otcem a laskavou babičkou, na kterou se po celý život Fumie obrací, když má potíže, i přestože babička již dávno není na tomto světě.
Netrvá dlouho a příběh se přesune do období Fumiiny dospělosti, vlastně se doby, kdy jí táhne již na třicet a stále není provdaná. Její teta proto zprostředkuje tzv. omiai, schůzku s případným budoucím manželem a jeho rodiči, případně prostředníkem. V tu chvíli na scénu přichází Mizuki Šigeru, o deset let starší zchudlý kreslíř mangy, který za války přišel o levou ruku, jako případný budoucí manžel.
Fumie má pocit, že je doma již jen na obtíž, když je ve svém věku neprovdaná, a tak se rozhodne za Mizukiho provdat. Jenomže ten se musí brzy vrátit do Tokia (schůzka se odehrávala v místě bydliště Fumie), protože musí stihnout uzávěrku tzv.
kašihon manga, mangy na půjčování (v té době se ještě komiksy běžně neprodávaly). A tak, ačkoliv se právě ti dva potkali, bylo rozhodnuto, že svatba bude za pět dní! To se psal rok 1961.
Po tomto rychle uzavřeném sňatku se Fumie vydává se Šigeruem do Tokia, kde zjišťuje, jak moc chudý kreslíř mangy může být. Jenomže chudoby se nezalekne a bojuje proti ní bok po boku s manželem. Překonají dobré a zlé, smějí se i smutní. Slavným se Mizuki Šigeru stává až v roce 1965 po vydání jednorázové mangy Chlapec z televize (Terebi-kun). Tím ovšem nástrahy života a světa mangy nekončí.
Hlavní roli Fumie ztvárnila herečka
Macušita Nao. Bohužel nemohu tvrdit, že by byl její výkon bez chyby, naopak občas mi přišlo, že nedokáže věrně zachytit, co je po ní požadováno. I tak to nebylo nic hrozně moc rušivého, protože po jejím boku, jako filmový manžel, zářil
Mukai Osamu, který Mizuki Šigerua ztvárnil naprosto bravurně. Ani není divu, že za svůj výkon získal ocenění nejlepší herec ve vedlejší roli. Naprosto dokázal obrátit veškerou pozornost na sebe, když byl na scéně a když byl mimo ni, člověk na něj pořád musel myslet. Excentrického Mizukiho si nelze nezamilovat.
Vedlejší postavy jako rázný Fumiin tatínek v podání
Ósugi Rena, „nejlepší Šigeruův kamarád“ Uragi Kacuo (
Sugiura Taijó), Šigeruovi rodiče (
Takešita Keiko a
Kazuma Morio) a mnoho charakterů spojených se světem mangy tomu celému dodávaly šťávu. Pokaždé jsem se třeba těšila, až přijde na scénu Fumiin otec Genbei, protože byl vždy naprosto úchvatný a dokázal celou scénu rozproudit.
V seriálu si s postavami prožijeme více jak dvacet let, a tak není divu, že se s nimi divák dokáže sblížit na tolik, že mu po skončení 156. dílu přijde líto, že už se s nimi více neuvidí. (Ano, lze si pustit seriál znovu, ale již nikdy s nimi nedojdeme dál než k lesu plného mlhy a přízraků.) Vzhledem k výše řečenému se musím přiznat, že jsem s nimi prožívala každý úspěch i prohru, především od druhé poloviny mě to dojímalo víc a víc. Prostě se z nich stala má další, imaginární, rodina.
K hudbě v podstatě žádné výtky nemám. Krátká úvodní píseň se ani jednou nezměnila, pokaždé zazněla píseň Arigató od Ikimonogatari. Ani jednou jsem ji nepřeskočila. Nejprve jsem si toho moc nevšímala, ale postupem času jsem si uvědomila, že každá scéna je velmi vkusně a hlavně velmi nenápadně popoháněna hudebním doprovodem. Nikdy nepřevzala kontrolu nad scénou, ale dokázala i přes svojí „neslyšitelnost“ scénu pěkně dobarvit.
Je to dlouhý seriál, ale vzhledem k formátu 15 minut na díl to není zase tak děsivé. Jedná se o typickou asadoru, ve které hlavní hrdinka ke štěstí přišla. A přestože některé věci se mi tolik nelíbily (například příliš dlouhý boj s chudobou), hodnotím celkový dojem velmi pozitivně a nelituju veškerého času, který jsem do seriálu vložila – a že ho bylo! Někdy přeložit hloupých 200 řádků zabralo i celé odpoledne.
Pokud máte chuť na příběh něčí rodiny, který není příliš dramatický (telenovelu za tím nehledejte), se sympatickými postavami, s krásnou naivitou, odehrávající se na začátku druhé poloviny minulého století v Japonsku, takže se v něm lehce tluče modernita s tradicí, a věříte na víly… určitě zkuste tohle. Stačí díl denně či týdně. Není radno s tím spěchat. Roztahejte si ho ve svém životě. Není nic pěknějšího než mít se k někomu milému vracet. A třeba si oblíbíte jednoho kreslíře mangy…
Gegege no njóbó (ゲゲゲの女房), 2010, 156x15 minut
Režie: Očiai Šó, Watanabe Jošio
Předloha: Mura Nunoe
Scénář: Jamamoto Mucumi
Hrají: Macušita Nao, Mukai Osamu, Ósugi Ren, Nogiwa Jóko, Kotegawa Júko, Hošino Gen, Kazuma Morio, Takešita Keiko, Sugiura Taijó, Macuzaka Keiko, Micuiši Ken, Emoto Tasuku, Kubota Masataka, Saitó Takumi, Kadžihara Zen, Murakami Hiroaki a další.
