Nedávno jsem zjistila, že jsem tento svůj pravidelný článek nenapsala, ačkoliv jsem měla utkvělou představu, že ano. Tak je tady, s velkým zpožděním, ale je tu! A tentokrát to vezmu obráceně, protože chci začít svými plány a teprve poté shrnu, co jsem za minulý rok přeložila.
Už když jsem psala předchozí článek, tak jsem zmiňovala, že mi překladů ubývá a že jsem si zažívala takový ten pocit, že se k překládání už nevrátím. Již je konec března a já jsem zatím nevydala ani jediný překlad. Ne že bych nechtěla překládat, ale najednou už není tolik času a bohužel už ani není tolik večerů, kdy mám chuť něco přeložit. Momentálně se učím na
N1, a tak zbylé intelektuální síly spíš směřuju tímto směrem.
Přesto mám takové malé přání, že tu pro vás přeložím povídku od
Jošimoto Banana, jež je velmi známá japonská prozaička. Bohužel od ní nemáme v překladu mnoho, jen sbírku povídek, a tak jsem si říkala, že bych přispěla trochou do mlýna. Jedná se o obyčejnou, lehce nostalgickou povídku o květinách, ale spíš bych se chtěla cvičit na tom než na filmech.
Na ně jsem samozřejmě nezanevřela, a mám dokonce dva rozvrtané, nejsem si však jistá, kdy je dokončím, jestli vůbec. Uvidíme. Jedná se o
Narratage a
The Limit of Sleeping Beauty. Do toho samozřejmě ještě pokukuju po dalších asi deseti filmech, které by se mi líbily přeložené. Po seriálech pokukuju méně, protože je mi ve skrytu duše jasné, že se na ně letos nejspíš nedostane, ačkoliv bych to aspoň jednomu přála. Nejpravděpodobnější spíše je, že přeložím pár dílů z rozvrtaného
Ojadži no senaka.
Tolik k mým plánům na překlad v rámci letošního roku. Minulý jsem se i přes nedostatek času a téměř nulovou chuť k překládání neflákala. Konečně jsem si splnila
svůj velký sen, a zřejmě i proto letos nemám takovou motivaci k překládání.
Na začátku loňského roku jsem dosáhla dlouholetého předsevzetí a to dokončení
Face Makera, kterého jsem měla rozdělaného od roku 2013. O měsíc později následoval milý televizní film
Demo, kekkon šitai!, načež jsem dodělala další seriál
Platonic. Téměř okamžitě nato jsem vydala povedený televizní film
Zenigata keibu, kde si hlavní roli střihl vyculený Suzuki Rjóhei. Následně jsem se věnovala jenom svému prvnímu „online“ překladu, seriálu
Signal, na kterém jsem pracovala od dubna do července.
V srpnu jsem pak narazila na zajímavý snímek
Destiny, který jsem s nadšením přeložila. S mnohem menším nadšením jsem o měsíc později překládala
Eien no bokura Sea Side. V témže měsíci jsem si pak splnila ten svůj již zmiňovaný sen díky překladu
Villion no cuma. Z posledních sil jsem ze sebe ještě vydusala umělecký snímek
Ija monogatari, protože jsem údolí Ija navštívila v Japonsku a moc se mi tam líbilo. Od té doby ticho po pěšině.
Přeji všem překladatelům úspěšný rok, nezapomínejte na japonskou televizní tvorbu, protože mi přijde velmi rozmanitá a pořád má co říct. Mějte se fajn!
