Eigasai 2019: Moje místo pod sluncem

15. 3. – 17. 3. 2019  |  OSTRAVA  |  Kino Cineport 

18. 3. – 24. 3. 2019  |  PRAHA  |  Kino Lucerna

Filmový festival Eigasai, pořádaný již tradičně jako každé jaro Česko-japonskou společností ve spolupráci s Kinem Lucerna a Japonským velvyslanectvím v Praze, nabízí divákům v již 12. ročníku jedinečnou příležitost seznámit se prostřednictvím současné filmové tvorby s japonskou kulturou, zvyky, ale především s aktuálním obrazem japonské společnosti. Festival letos představí především hrané filmy ze současnosti, ale i umělecké dokumenty, vzácné cestopisy a animovaný film pro celou rodinu s hlavním mottem: MOJE MÍSTO POD SLUNCEM. Zvláštní událostí je právě na rodiny s dětmi zaměřený sobotní Japonský den (23. března 2019 - vstup zdarma), kde se budou moci zájemci seznámit s kaligrafií, origami, hrou šógi, okinawským tancem, či bubny taiko. Živé umění na jevišti reprezentují divadelní komedie kjógen, bubny taiko či japonský tanec.

Jaký byl můj překladatelský rok 2017 a jak si maluju ten další

Každým rokem mi překladů ubývá a ubývá. Tento rok jsem si prodělala dvě krize, kdy jsem měla pocit, že se k překládání už nevrátím, ale jsem tu pořád a pořád mám chuť překládat dál, i když to, co se děje na aki, mi trochu bere vítr z plachet. Ale co už. Jede se dál, přidávat titulky můžu na tisíci jiných místech. V současné době mám víc povinností, než jsem mívala, takže určitě četnost překladů nepřibude. I tak si ale příští rok maluju docela pozitivně. 

Přes nedostatek času, vyčerpání a nechuť jsem letos vydala pár zajímavých kousků. Na začátku roku, v polovině ledna, jsem vydala dvoudílný televizní speciál na motivy nejznámější knihy od Agathy Christie Vražda v Orient-expresu. Překlad náročný, dlouhý, ale nakonec to podle mého stálo za to. Asi o tři týdny později jsem přeložila další film, u kterého jsem si dost vyhrála – Too Young to Die! Následoval útlum a já se do akce vrátila až na konci března prvními dvěma díly povídkového seriálu Ojadži no senaka a spoluprací se Secugaru. Společně jsme v polovině května vydaly druhý díl Ansacu kjóšicu a o necelý měsíc později jsme vydaly Ore monogatari!! Měly jsme v plánu vydat i Hanzawu Naokiho, ale Secugaru se rozhodla s překládáním na nějaký čas skončit a mně se samotné do takového seriálu nechtělo. Ale mě překládání docela chytlo, a tak jsem ještě tentýž měsíc vydala další film a Maedou Acuko Moratoriamu Tamako. Následoval ujetý krátký seriál s Ueno Džuri a jejími pěti taškami. Dva měsíce nato jsem se věnovala překladu dalšího seriálu Quartet. Po něm jsem vydala brzký zářijový vánoční dárek Karera ga honki de amu toki wa. Následovaný speciálem Code Blue. Mezitím jsem se snažila vrátit k Face Makerovi, kterého jsem zahodila v roce 2013. Přeložila jsem tři díly. Další seriál, který jsem rozvrtala, je Platonic. Nádherná věc, ale brutální na překlad. Mám zatím dva díly hotovy, zbytek čeká. Úplně poslední věc, co letos vydám, je film Tokijský ghúl. Plus jsem ainny zkorektovala Gomen, aišiteiru a Futari.

A jaké jsou mé překladatelské plány na příští rok? Přeložit Face Makera, Platonic a aspoň pár dílů z Ojadži no senaka. Vzhledem k tomu, co na příští rok plánujeme, nebude moc času, a tak z těch velkých překladatelských plánů akorát přihodím asadoru Hanako to An. Krátké díly mi půjdou od ruky lépe než ty dlouhé a těžké. Přesto pokud by byl čas, chuť a nadšení, tak bych se pokusila přeložit ještě seriály Mother a Zenigata keibu. Mám sice svůj dlouhý vysněný seznam, co bych chtěla přeložit, ale na příští rok toho opravdu víc nenaplánuju. Pokud bude něco navíc, alespoň to bude pro všechny (i pro mě) příjemné překvapení.

Amačan, Karera ga honki de amu toki wa, Boku no Hero Academia

Po dvou letech opět přidávám mini doporučení. Tentokrát chci doporučit asadoru, přeložený film a anime.

Amačan

Scénář: Kudó Kankuró

Režie: Inoue Cujoši, Nišimura Takegoro, Jošida Terujuki

Hrají: Nónen Rena, Hašimoto Ai, Koizumi Kjóko, Koike Teppei, Fukuši Sóta, Arimura Kasumi, Furuta Arata, Sugimoto Tetta, Watanabe Eri, Macuda Rjóhei, Mijamoto Nobuko a spousta dalších.

O čem to je?

Středoškolačka Aki (Rena Nónen) přijíždí se svojí matkou Haruko (Kjóko Koizumi) z Tokia do jejího venkovského rodiště, které Haruko před lety opustila. Poprvé se tak setkává se svojí babičkou (Nobuko Mijamoto). Aki si velmi rychle zamiluje místní prostředí a touží se stát lovkyní ježovek - amou, stejně jako je i její babička. Seriál byl vysílaný dva roky po zemětřesení a tsunami v Tóhoku 2011. Stal se sociálním fenoménem a přinesl i významný ekonomický profit postiženým oblastem. (ing.man)

Proč to vidět?

Sice to chvilku trvalo, ale nakonec jsem se také do Amačan zakoukala. Jako správná asadora je to naivní a často optimistické. Přesto se samozřejmě nevyhneme vážnějším situacím a to především ke konci. Musím se ale přiznat, že už teď je mi po nich trochu smutno. Každý měl ten svůj charakter a svou výstřednost, že se člověk na ně mohl spolehnout a sžít se. Rodina Amanových byla skvělá, určitě bych si s nimi ráda poseděla a nechala se pohostit jejich vřelostí. Až na minimum výjimek to všichni zahráli perfektně, ale především musím vyzdvihnout Renu, bože můj, ta holka má prostě talent! Úplně zastínila Kasumi i Ai, nemluvě o tom, že se i někteří dospělí vedle její energie úplně ztráceli v pozadí. Musím také pochválit Kudó Kankuróa. Už toho chlapa nějakou dobu znám, ale tady dokázal, že není pro nic za nic mým oblíbeným scénáristou/režisérem. Samozřejmě tu byly poznat jeho typické scénáristické prvky, ale chlapec se překonal a vnesl do toho ještě něco, co jsem zatím v žádné jeho dosavadní tvorbě neviděla. Co si budeme povídat, chytlo mě to, smála jsem se i ve tři ráno jak pominutá, bavilo mě to s nimi a dokázali i dojmout. Je to prdlé, ale podle mě člověk prostě takové věci v životě potřebuje. Formát akorát tak dobrý, aby si u toho člověk dal jídlo. Ale postupem času to podle mě už stačit nebude...