Po dvou letech opět přidávám mini doporučení. Tentokrát chci doporučit asadoru, přeložený film a anime.
Scénář: Kudó Kankuró
Režie: Inoue Cujoši, Nišimura Takegoro, Jošida Terujuki
Hrají: Nónen Rena, Hašimoto Ai, Koizumi Kjóko, Koike Teppei, Fukuši Sóta, Arimura Kasumi, Furuta Arata, Sugimoto Tetta, Watanabe Eri, Macuda Rjóhei, Mijamoto Nobuko a spousta dalších.
O čem to je?
Středoškolačka Aki (Rena Nónen) přijíždí se svojí matkou Haruko (Kjóko Koizumi) z Tokia do jejího venkovského rodiště, které Haruko před lety opustila. Poprvé se tak setkává se svojí babičkou (Nobuko Mijamoto).
Aki si velmi rychle zamiluje místní prostředí a touží se stát lovkyní
ježovek - amou, stejně jako je i její babička. Seriál byl vysílaný dva
roky po zemětřesení a tsunami v Tóhoku 2011. Stal se sociálním fenoménem
a přinesl i významný ekonomický profit postiženým oblastem. (ing.man)
Proč to vidět?
Sice to chvilku trvalo, ale nakonec jsem se také do Amačan zakoukala.
Jako správná asadora je to naivní a často optimistické. Přesto se
samozřejmě nevyhneme vážnějším situacím a to především ke konci. Musím
se ale přiznat, že už teď je mi po nich trochu smutno. Každý měl ten
svůj charakter a svou výstřednost, že se člověk na ně mohl spolehnout a
sžít se. Rodina Amanových byla skvělá, určitě bych si s nimi ráda
poseděla a nechala se pohostit jejich vřelostí. Až na minimum výjimek to
všichni zahráli perfektně, ale především musím vyzdvihnout Renu, bože
můj, ta holka má prostě talent! Úplně zastínila Kasumi i Ai, nemluvě o
tom, že se i někteří dospělí vedle její energie úplně ztráceli v pozadí.
Musím také pochválit Kudó Kankuróa. Už toho chlapa nějakou dobu znám,
ale tady dokázal, že není pro nic za nic mým oblíbeným
scénáristou/režisérem. Samozřejmě tu byly poznat jeho typické
scénáristické prvky, ale chlapec se překonal a vnesl do toho ještě něco,
co jsem zatím v žádné jeho dosavadní tvorbě neviděla. Co si budeme
povídat, chytlo mě to, smála jsem se i ve tři ráno jak pominutá, bavilo
mě to s nimi a dokázali i dojmout. Je to prdlé, ale podle mě člověk
prostě takové věci v životě potřebuje. Formát akorát tak dobrý, aby si u
toho člověk dal jídlo. Ale postupem času to podle mě už stačit
nebude...
