1. 10. 2018 – O slunci

Dohodli jsme se, že si přivstaneme, abychom si na střešním onsenu vychutnali východ slunce nad mořem. V 5:40 nám zazvonil budík, my, co jsme chtěli, jsme se zvedli a odcupitali s neprobuzenýma ksichtama na střechu. Nevím, jak kluci, ale my s Bárou jsme se o malý bazének horké vody dělily ještě se třemi staršími Korejkami a se dvěma mladšíma. Mladší to ovšem vzdaly a nevydržely úplně do té krásy východu slunce. Jen si to představte. Sedíte, třeba i po ramena, v horké vodě, koukáte na moře, nad jehož obzorem vysvítá sluníčko. Hezky si to šine nahoru.

Nakonec jsme tam s Bárou vydržely ze všech nejdéle a užívaly si příjemného ranního vzdoušku. Po osprchování jsme se vydaly zpět na pokoj, kde jsme si ještě dáchly, protože nás čvachtání unavilo. Nemluvě o brzkém vstávání. Po spánku jsme se vydali na společnou snídani v japonské stylu. Dostali jsme spoustu mističek, chodů a rýže, kolik se do nás vešlo. Co si budeme nalhávat, přejedli jsme se, tedy asi až na Báru, která té japonské kuchyni nepřišla na chuť. Odvalili jsme se zpět na pokoj, kde začal všeobecný shon a balení.

V hotelu jsme se domluvili, že si můžeme nechat v hale zavazadla a vydali jsme se na okružní jízdu po peklech Beppu. První zastávka byla pošta, odkud jsme poslali pohledy, které jsme koupili v Kagošimě. V ČR by to tak možná bylo, ale ta pošta nebyla součástí beppských pekel… Došli jsme na autobusovou zastávku, kde nám místní děda poradil, jakým autobusem se vydat, abychom se dostali do prvního pekla.

Vyjeli jsme z nástupiště číslo dvě a nechali se dovézt k prvním pěti peklům – Umi džigoku, Oniišibózu džigoku, Kamado džigoku, Onijama džigoku a Širaike džigoku. Zde jsme si pořídili pekelný multipass, díky kterému jsme pak měli přístup do všech úrovní pekla. Všechny jsme si prošli za svitu sluníčka, vyfotili pár fotek se sochami oni, což jsou pekelná stvoření, někteří se nechali v bazénku ožrat sírovou vodou a užili si první várku horkých pramenů, nikoliv však v plavkách. 

Oni

Z jednoho se hustě bíle kouřilo, u druhého to dělalo jen plosk plosk, jak se nadouvalo šedé bahno, ze třetího se jen trošku kouřilo, ale zato bylo celé obklopené oni. V dalším pekle měli dokonce krokodýly, takže kromě horkých výstřiků jsme si užili i zvířátka. V posledním pekle z těch pěti se na slunci vyhřívalo mléčně bílé vařící jezírko.

Následně jsme autobusem popojeli ke zbylým dvěma – Činoike džigoku a Tacumaki džigoku –, kdy to větší mělo barvu krve (od toho se také jmenuje Peklo krvavého jezera) a v tom, které bylo nejmenší ze všech, jsme si jen prošli malou zarostlou terasovitou zahrádku, abychom se následně posadili před díru v zemi, nad kterou se asi do třímetrové výšky tyčil kámen. 

Všichni návštěvníci si posedali kolem tohoto výjevu a čekali. Čekali na poslední a nejmohutnější výstřik, který chodil v pravidelných intervalech. Jakmile z díry v zemi proud horké vody vyšel a zarazil se o kámen, bylo po představení a mohli jsme se rozejít. Samozřejmě se chodilo před obchod suvenýry. Tím končila naše pekelná cesta, která byla doprovázena zběsilým hledáním razítka v každém pekle, které jsme navštívili. Bez razítek ani ránu (mohu dokázat obsáhlou sbírkou).

Jakmile jsme za sebou měli prohlídku pekelně teplých pramenů, vyšli jsme na autobus, který nás zavezl na nádraží Kamegawa. Odtud jsme dojeli na zastávku Beppu, nejbližší k našemu hotelu, vydali se pro bagáž a zase se na tuhle stanici vrátili. Cestou jsme samozřejmě nakoupili jídlo, protože hlad je všemocný a naskočili do Sonica. Zase nebyl modrý! Hurá do Fukuoky.

Po dvou hodinách spánku jsme se probudili v naší další přespávací stanici, která byla plná lidí. Dorazili jsme, když už se stmívalo a než jsme se promotali všemi uličkami k našemu dalšímu ubytování, slunce zapadlo úplně. Trochu jsme se báli, že jsme se ztratili, že stojí u špatného domu, ale nakonec nám v ústrety přispěchali naši ubytovatelé a hezky nás ubytovali v dostatečně velkém bytě. Měl tři pokoje!

Chvilku jsme přemýšleli, jak se rozhodíme, protože nikdo nechtěl spát s nachcípanou Bárou, ale netrvalo dlouho a každý už měl svou postel. Ještě to chtělo rychlou sprchu a sakra, švihem na jídlo. Vyšli jsme do zářivými světly obklopené Fukuoky. Prošli se kolem slavné stánkové uličky u řeky, kde je možné prostě k jakémukoliv stánku přisednout, objednat, pojíst a zase rychle vypadnout. Skvělý způsob fastfoodu, který využívá přehršle lidí. 

Tuhle stánkovou uličku jsme si jen prošli a courali dál, hledali jsme co nejlepší restauraci. Nakonec to zase skončilo tím, že jsme byli celí podráždění z hladu a potřebovali rychle někam zapadnout. Takže jsem skončili v řetězci stvořeném pro ty lidi, kteří se jdou najíst sami. Obsadili jsme pultík, rozesadili se po celém podniku a objednali se velké porce jídla, protože malé nedělali. 

Když jsme z restaurace pro samotáře odcházeli, nebo se spíš odvalovali, funěli jsme, ale byli plni veselé nálady a karé raisu s hamburgerem. Říkali jsme si, že se ještě courneme po Fukuoce. Skvělý plán, protože díky němu jsme cestou našli místního nalitého Japonce-obchoďáka, který se s námi dal do řeči v angličtině a hned o nás mluvil v superlativech. Jestli náhodou Tom není Tom Cruise?! Nejme modelové a modelky?! No prostě jsme úžasní a krásní a vůbec.

Když jsme se lichotek nabažili dosyta, prošli jsme si pár fukuockých ulic, vyposlechli slečnu Harutor, co zpívala na břehu řeky Naka, a vydali se zpět do největšího ubytování, které jsme v Japonsku měli. Kdo potřeboval, dal si sprchu, dohodli jsme si zítřejší plán a spokojeně za zvuků výpravného cestopisu se vydali do říše snů. Dobrou noc!

Předchozí den.

Následující den.