2. 10. 2018 – O přesunech

Nevím, jak se to mohlo stát, asi erupce na slunci, ale zaspali jsme. Všichni kromě Kristy. Dali jsme se tak nějak dohromady a běželi na vlak. Všichni kromě Toma 1. Ten se rozhodl ještě prospat, že se k nám připojí v polovině dne. Na dnešní den jsme totiž měli připravené dva výlety – první do vodního světa a druhý do Naizó-inu.

Naskočili jsme do vlaku a vyjeli. Tentokrát cesta sice nebyla dlouhá, ale trochu složitější, protože jsme měli dvakrát přestupovat. První přestup v pořádku, druhý horší – nastoupili jsme na zastávce Kašii do špatného vlaku. Což vlastně nevadilo, protože jsme se prostě nevydali směr první  plánovaný výlet, ale ten druhý. Horší bylo to, že fish v prvním vlaku zapomněl foťák. Navíc ten vlak byl Sonic, ach, ten prokletý Sonic.

V Kašii jsme tedy nahlásili ztrátu fotoaparátu lámanou japonštinou s divokým fishem v zádech. Bylo nám řečeno, že až se budeme vracet z výletu, máme se zastavit na nádraží ve Fukuoce, že by tam snad mohli fotoaparát mít. V tuhle chvíli už kompletně probraní jsme nasedli do vlaku, který nás vzal do Nanzó-in. Toho dodnes lituje Tom 1, protože to tam chtěl vidět. Neuvěřitelně fotogenické místo.

Vystupovali jsme na nenápadném nádražíčku, prošli malým městeček, přes řeku, kde měli hrací most. Zábradlí bylo lazeno do xylofonu, takže si kterýkoliv kolemjdoucí na něj mohl zahrát. Navíc jsme v Japonsku, takže nikdo si paličky neodnesl, nezničil, a tak si mohl zablbnout každý. Kousek za mostem byl vstup do posvátného areálu.

Všude byly svatyně i svatyňku, bronzové sochy, různé kamenné sošky a to vše obalené přírodou a pavouky. Celý areál se táhl do kopce, a tak nám nezbývalo nic jiného než se vydat nahoru. Do schodů kolem bronzových sošek pupkatých buddhů, cestičkou vedoucí až k tunelu, jehož zdi zdobily zřejmě bronzové plakety s vyobrazením dětí, možná malých mnichů, a pod každou takovou plaketou bylo jméno zesnulého dítěte. Uprostřed tunelu pak bylo možné zapálit vonnou svíčku na oltář Sedmi božstev štěstí (Šičifukudžin).

Někteří z nás tak učinili. Jakmile se tunelem prošlo, rozhostilo se před námi nádvoří, ze kterého vedlo několik cest. Naše první vedl k rybníčku s kapry koi, které jsme se hned rozhodli ošmatávat jako správní gaidžini. Následně jsem si prošli svatostánky, koupili další vonné tyčinky, které jsme zapálili, a užívali jsme si výhled. Byli jsme ovšem teprve v polovině cesty.

Opět jsme se vydali nahoru hlavní cestou, přestože jsme si klidně mohli vybrat nějakou vedlejší. Cest bylo mnoho, různě se klikaly, rozpojovaly a zase spojovaly, vedly kolem různých soch zasvěcených různým božstvům, buddhům či osobnostem, ale přesto jsme museli projít přes pohřební část. Tato část byla stále aktivně využívána a Japonci sem chodili navštěvovat svoje zesnulé příbuzné či známé. Dokonce jsme lehce nakoukli dovnitř, protože velká část současného hřbitova byla schovaná v hoře, ale zde jsme se nezdrželi, nic nefotili (a to jsme jako blbci fotili i tam, kde byl zákaz...) a vydali se ještě o něco výše, kde nás čekalo to, kvůli čemu jsme se sem vydali.

Ležící umírající Buddha. Obrovská bronzová socha Buddhy. Obklopená mnoha jedinečnými soškami buddhistických mnichů. Užívali jsme si jak výhled na samotnou obří sochu, tak i výhled z vrchu hory. Na prostranství před sochou dokonce byly postavené zastávky, kde jsme si mohli sednou a obdivovat Buddhu a rozjímat. Mohli jsme zde opět zapálit vonné tyčinky či bílé svíčky. Mohly jsme si sáhnout na Buddhovu nohu. Mohli jsme také načerpat duchovní sílu, pokud jsme se s Buddhou spojili přes vícebarevný provaz.

Jakmile jsme byli dostatečně nabití, udělali mnoho fotek (až na fishe...), pokračovali jsme dále v cestě skrze areál. Tentokrát jsme se vraceli vedlejšími cestičkami skrze les, díky čemuž jsme objevili další svatyňky. Prolezli jsme Nanzó-in křížem krážem, rozdělili se a zase spojili, objevili různé průlezy či krásné sošky, obdivovali želvičky, nadýchali se úžasné atmosféry.

Celí nadšení a spokojení jsme se vydali směr Umi no nakamiči, tentokrát to byl směr správný. Tady jsme se také měli sejít s Tomem 1, kterému jsme dali o změně plánu vědět s dostatečným předstihem. A to takovým, že tam byl dříve a protože měl hlad, stejně jako my, rozhodl se nečekat, než dojedeme, a vydal se občerstvit. Skončil v hotelu na špagetách. Takže jsem nakonec my čekali na něj před mořským světem. Hladoví. Utrmácení. Sice s první polovinou výletu spokojení, ale už lehce rozmrzelí z prázdného žaludku. 

Jakmile Tom došel, okamžitě jsme se vydali koupit vstupenky a zapluli jsme dovnitř. První, co jsme hledali, byla restaurace. Nyní nastal čas hodování. Hot dog, špagety, hamburger, zmrzka s taijaki. Prostě jsme se najedli, co hrdlo ráčilo. Menu bylo orientováno na děti, ale to mu neubíralo na chutnosti. Objednávalo se přes automaty. Člověk si navolil, co chce, předložil obsluze a pak to dostal.

S plnými žaludky jsme se konečně vydali na prohlídku. Tu jsme v polovině přerušili, abychom se vydali na představení s lachtany, delfíny a běluhou. Představení bylo fajn, užili jsme si ho jako správné děti. Následně jsme pokračovali v prohlídce až na dno oceánu – celý mořský svět byl několikapatrový a čím člověk šel níž, tím hlouběji se potápěl. 

Úplně na dně byla možnost si sednou a pozorovat ryby a paryby ve velkém akváriu. Okamžitě jsme toho využili, hrála nám u toho příjemná hudba, vzduch byl příjemně chladivý, prostě skvělé prostředí na spánek. Ano, čtete správně. Já, fish a Tom 2 jsme na sedačce usnuli. Co si budeme povídat, lehce nás to rozlámalo, ale osvěžilo. Když jsme se dostatečně na dně „vynadívali“, vrátili jsme se opět na hladinu, kde jsme si ještě užili tučňáky a vydrýsky. Měli jsme štěstí, protože jejich trenérka mimořádně nám a rodině Japonců ukázala pár triků, co s vydrami nacvičila.

Přežraní vydrýsků jsme se přesunuli ještě do sekce se suvenýry, jestli tu náhodou nenajdeme něco zajímavého. Našli. Našli jsme delfína, co pisklavým hláskem opakoval vše, co slyšel. Mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než s ním komunikovat pisklavým hláskem, takže delfínek pak opakoval vše ještě pisklavěji. Jako správní dospělí jsme se u toho smáli jako paka a následně spokojeně odešli.

Asi abychom naštvali Toma 1, který už se chtěl vrátit, jsme se potulovali u moře, užívali si zapadající slunce a obloukem se vyhýbali obřím pavoukům – pokud jsme nebyli Tom 2, jenž si je šel hezky vyfotit. U moře jsme také potkali rybáře, který nám ukázal svůj úlovek. Uťapkaní jsme došli na malé nádraží, počkali na vláček jedoucí směr Hakata, hlavní stanice ve Fukuoce. 

Tady jsme se s fishem ještě optali, jak je na tom jeho foťák, zda-li se našel, kde je a jak ho získat zpět. Bylo nám řečeno, že je v Kokuře, což je stanice, kudy projížděl Sonic, vlak, ve kterém fish foťák zapomněl. Mohli jsme se rozhodnout, že buď pojedeme ještě ten den do Kokury, která je vzdálená asi čtvrt hodiny šinkansem, nebo si počkáme do dalšího dne, kdy sem foťák převezou. V druhém případě ale nebylo možné zjistit, v kolik přesně by foťák do Fukuoky dorazil. 

Rozhodli jsme se tedy, že já a fish zajedeme na otočku do Kokury. Fish jako majitel, já jako překladatel. Nádraží v Kokuře sice není nijak velké, ale přesto jsme se ploužili od okýnka k okýnku, než jsme narazili na to správné, kde nám foťák po vyplnění předávacího protokolu předali. Šťastní, že vše dopadlo dobře, jsme si ještě prohlédli stanici v Kokuře, kde byli postavičky z vesmírných příběhů od Macumota Reidžiho. Zde jsem si vyfotila své oficiální první selfie, viz foto vpravo, a vydali jsme se zpět do Fukuoky.

Mezitím si Krista, Bára a Tomové zašli na véču, my spořádali cestou něco z konbini. Došli jsme s fishem na byt, po chvíli přišli i ostatní. Domluvili jsme si zítřejší plán, tedy cestu do Nagasaki, přečetli pár úryvků od našeho veselého cestovatele, vzbudili smíchem sousedy a šli spát. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.