Kamišibai

Vypravěč kamišibai vypráví známý příběh Ógon batto

V Japonsku je dlouhá tradice ilustrovat příběhy nebo naopak nakreslit příběh a napsat ke každému obrázku pár vět. Například velmi známý příběh prince Gendžiho má i svou ilustrovanou podobu na tzv. emakimono (horizontální svitky s obrázky) z roku 1130. Emakimono ve 12. století používali i mniši, kterým obrázky na svitcích sloužily ke snazšímu vysvětlení buddhistické nauky. Tato metoda se používala v průběhu dalších století (nebylo to ovšem moc rozšířené), ale ve 20. letech 20. století a za Velké hospodářské krize tato metoda zažila rozkvět a byla nazvána právě kamišibai (紙芝居).

Ti, kteří předváděli kamišibai (doslova papírové představení), se živili prodáváním sladkostí. Jezdili z města do města, většinou na kole, ke kterému měli připevněnou malou dřevěnou skřínku na představení a zboží na prodej. Vozili s sebou i hudební nástroj, dvě dřevěná dřívka nazvaná hjóšigi. Ty pokaždé použili, když do města dorazili, aby dali najevo, že jsou zde. Děti, které si od vypravěče koupily sladkost, měly nejlepší výhled na představení.

Představení se skládalo z dřevěné skřínky, ve které měl vypravěč několik obrázků, ke kterým vyprávěl příběh. Příběhy většinou byly na pokračování, aby si vypravěč zajistil, že i příště se děti vrátí, koupí si od něj sladkosti a vyslechnou další díl příběhu.

Kamišibai bylo považováno za povolání pro chudé, nezaměstnané muže, protože se tím nedalo nijak moc vydělat. Na začátku třicátých let 20. století utrpělo Japonsko, stejně jako zbytek světa, šok ze zhroucení ekonomiky (kromě SSSR). V důsledku toho mnoho lidí přišlo o práci, a tak jim nezbylo než se živit různými nepříliš výdělečnými věcmi a jednou takovou bylo právě kamišibai. Během a po 2. světové válce se kamišibai stalo velmi populárním, neboť se jednalo o zábavu, kterou bylo jednoduché dostat z místa na místo – třeba i do protileteckých úkrytů nebo do zdevastovaných měst. V té době se jednalo o zábavu nejen pro děti, ale i pro dospělé.

V 50. letech přišla do Japonska televize, které se začalo říkat denki kamišibai, tj. elektrické kamišibai, a stala se velmi oblébenou a po nějaké době se rozšířila téměř do každé domácnosti. Jak Japonsko pomalu bohatlo, tak se kamišibai začalo asociovat se zábavou pro chudé a zpátečnictvím. Kvůli tomu pomalu vypravěči kamišibai vymizeli z ulic a začali se živit jiným způsobem. S některými z nich jsou dokonce spojeny začátky mangy. Mnoho příběhů, které se v minulosti vyprávěly pomocí kamišibai, se dostalo na stránky mang, a tak nikdy nezmizely ze světa.

Ani kamišibai nevymizely úplně. Dodnes se používají k učebním účelům, můžeme je nalézt po celém Japonsku ve školách nebo v knihovnách a díky úsilí společnosti Kamishibai for Kids se s nimi lze setkat i ve Spojených státech a Kanadě. Někteří japonští umělci, kteří vystupují s kamišibai, ho dokonce rozšířili i do jiných zemí v Asii (Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža), kde nejen vystupují, ale také místní učí, jak si kamišibai vyrobit a jak vyprávět. Tak se kamišibai stalo mostem mezikulturní výměny a pokořilo i jazykovou bariéru.