[Rychlorecenze] Kazoku no katači, Tókjó tarareba musume 2020, Watašitači wa dóka šite iru

Kazoku no katači (Jak vypadá rodina)

Nagasato Daisuke je 39letý svobodný mládenec, který se konečně nastěhoval do vlastního bytu. Užívá si to a těší se, jak si to bydlení ve svém sám užije. Ale jeho plány mu překazí otec, který se u něj zničehonic objeví, prohlásí, že se znovu oženil, představí Daisukemu nového bratra Kótu a rozhodne se k Daisukemu nastěhovat. Kromě toho že se poznává s novým bratrem, se Daisuke seznámí i se sousedkou bydlící nad ním – Kumagai Hanako. Je to pohledná 32letá žena oddaná práci a stejně jako Daisuke bydlící sama. K té se zase zničehonic přistěhuje matka, protože chce vyzkoušet, jaké to je žít odděleně od manžela. Co z takové situace může vzniknout, ví jen pánbůh...

Před čtyřmi lety jsem to překládala a psala na to recenzi. V současné době jsem potřebovala zase nějakou milou oddechovku, která mě potěší, zahřeje na srdci a bude mě její sledování opravdu bavit. To, že jsem sáhla po Kazoku no katači asi bylo nevyhnutelné, protože přesně tohle splňuje. Nejde o to, aby tu člověk slintal nad krásou herců, to ani zdaleka ne. Jde tu o to – a zase se opakuju – udělat si nové kamarády, se kterými je vám dobře. 

Skvělé herecké výkony, nedramatický scénář, chytré dialogy, příjemně chladné jarní počasí. Sice jsem to už viděla asi počtvrté, ale bavilo mě to, jako bych to viděla poprvé. Hlavně jsem si zase připomněla, proč jsem poslouchala dvě ústřední písně, které v seriálu znějí. Jsou výborné. Nemluvě o tom, že jsou velmi vhodně použity. Pokaždé poznáte ten zásadní okamžik v každém díle, protože ta pěkná písnička začne znít. I hudba s vámi mluví a dává jasně najevo, že to, co jste teď viděli, bylo důležité. Pro mě prostě srdcovka.

 

Tókjó tarareba musume 2020 (Tokijské „co kdyby“ slečinky)

Po třech letech se opět vracíme mezi tři kamarádky Rinko, Kaori a Júko. Předchozí seriál nějak skončil a my se dozvídáme, kam je osud zavál. Co ve svém životě dosáhly, kam se posunuly, případně zda opět nestojí na jednom místě… 

Tenhle televizní speciál navazuje na předchozí poměrně dobrý a velmi ukecaný seriál (zmiňovala jsem se o něm v romantických seriálech, na které stojí se podívat). Vzhledem k tomu, že má poměrně omezenou stopáž, tak se nám nedostalo žádného hlubokého vhledu do jejich životů, ale setkali jsme se s nimi ve chvíli, kdy se v jejich životech dějí zásadní změny. A ať už tyhle změny dopadly jakkoliv, holky se s tím musí poprat. Nakonec je to speciál o tom, že ačkoliv může něco vypadat jako happy ending, tak to vlastně není žádný ending, ale jen jedna kapitola z dlouhé knihy a že trable nikdy nekončí, i když byste náhodou dostali, co chcete. Setkáme se opět se všemi důležitými postavami z předchozího seriálu, ačkoliv se některé jen mihnou a mají spíš povahu potěším-fanouška-že-mě-zase-mohl-vidět-ale-jinak-jsem-tu-spíš-zbytečně. Koho bavil předchozí seriál, bude bavit i tohle; hlavně tu zase zazní od Perfume TOKYO GIRL, takže se budete cítit jako doma.

Watašitači wa dóka šite iru (Co to s náma sakra je)

Před patnácti lety dědic tradičního obchodu s wagaši Kógecu-an byl zavražděn. Jeho syn Cubaki prý viděl někoho u něj v pokoji a označil jednoho ze zaměstnanců – matku malé Nao. Ta byla policí odvedena a během výslechů zemřela. Od té doby byla Nao sama, ale věnovala se tomu, co ji maminku připomínalo a jako malou tolik těšilo: výrobě wagaši, japonských tradičních cukrovinek. Jednoho dne se však skrze práci setkává s již dospělých Cubakim, se kterým poměří, kdo je lepší ve výrobě wagaši. Cubaki Nao nepoznává, ale Nao nezapomněla. O to je pak její překvapení větší, když po zhodnocení jejich výrobků Cubaki nabídne Nao sňatek a ta přijímá. Chce totiž zjistit, co se před patnácti lety doopravdy stalo a to nepůjde jinak než v samotném Kógecu-anu…

Na to, že to má jen osm dílů, se stihne udát tolik klišé, že jsem je ani nestačila počítat. Trochu mi to připomínalo devadesátkový seriály, manželovi, který seděl opodál a neustále měl touhu komentovat, co se děje, zase telenovely. Je to prostě nabitý melodrama. Láska, nenávist, polibky, údery, nedorozumění, porozumění, krásná kimona, zdobné wagaši a to vše ve známé Kanazawě.

V seriálu se snad opravdu v nějaké podobě objevila všechna klišé žánru, až to může být někomu otravné, ale mě to nakonec docela bavilo. Hlavní hrdinka mi kupodivu přišla fajn (prostě se uměla zvednout ze země; měla nějaký um, nemusel ji neustále někdo držet za ručičku), hlavní hrdina nebyl takový ten princ drsoň, co v sobě drží všechny city, ale poměrně upřímně je uměl ze sebe dostat. Zasazení je krásné, koukáte neustále na zdobná kimona a ochutnáváte různé japonské tradiční cukrovinky, do toho to pro mě začíná mým oblíbeným „domluveným sňatkem“. Tedy začíná to tím, že se na něm dohodnout, jak to bude dál, to je věc druhá. No prostě seriál mě těšil a zároveň lehce zklamával použitými klasickými žánrovými berličkami. V podstatě to, na co u korejských seriálů koukáte šestnáct dvacet třicet dílů, se tu stihne odehrát za osm. Přišlo mi to chvílemi až moc uspěchané (jinak to mělo fajn tempo), ale předpokládám, že zato částečně může covidová situace. Nakonec odpočinková záležitost, která umí odvést pozornost stranou.