[Recenze] Kazoku no katači

Od seriálu Kazoku no katači jsem absolutně nic neočekávala. Netušila jsem, že to bude seriál, který se mi letos asi nejznatelněji zaryje pod kůži. A také je to po velmi dlouhé době, co si zpívám ústřední píseň, co mě celým tím skvostem provázela – Unpredictable Story od ellie mě určitě ještě hodně dlouho nenechá spát.

V Japonsku seriál poměrně zapadl, se svou průměrnou sledovaností nedosahoval ani devíti procent, na zahraničních, tedy anglických stránkách se o něm nijak zvlášť nehovořilo, nikdo na něj na youtube nedělal hudební videa, prostě nikdo by do něj neřekl, že se z něj vyklube něco tak milého. Scénáristka Gotó Noriko mi nic neříkala, ani jsem od ní nic pořádně neviděla. Ani jména tři režisérů, podílejících se na tvorbě seriálu, mi nic neříkala. Jediné, co mě na seriálu lákalo, bylo herecké obsazení. To bylo skvostné.

Kazoku no katači začíná stěhováním do nového. Hlavní hrdina Nagasato Daisuke se nastěhuje do svého, zbrusu nového bytu. Je nadšený a nemůže si to vynachválit. Je neuvěřitelně spokojený, že ve svých 39 letech bydlí sám a svou energii nevěnuje sháněním nevěsty, ale koníčkům, jako je ježdění na silničním kole a sbírání piv. Nad ním bydlí taktéž svobodná Kumagai Hanako. Ta je sice o něco mladší, je jí teprve 32 let, ale také má ráda svou samotu a svobodu. Jenomže na rozdíl od Daisukeho, Hanako svůj volný čas nevěnuje koníčkům. Podle jejích slov přispívá společnosti, čímž myslí, že píše konstruktivní kritiku (= stěžuje si) na vše, co se jí nezdá podle jejích představ. To jsou hlavní hrdinové, je jim už po třicítce, jsou sami a ve své samotě s vlastně lebedí.

Jenomže jak to tak už v seriálech bývá, zasáhne vyšší prozřetelnost a oběma do bytů nastěhuje jejich rodiče. K Hanako se přistěhuje maminka Ricuko, která prohlásí, že si chce vyzkoušet bydlet daleko od manžela, jehož nechala ve vesnici Kawakami. Daisuke to bude mít ovšem ještě trošku složitější, protože kromě otce se k němu nastěhuje i jeho nový bratr Kóta. Daisukeho otec se totiž znovu oženil a vzal si mladou a pohlednou ženu Megumi a jejího syna přijal za svého. Hanako nastalou situaci ještě jakž takž zvládne, ale na Daisukeho je toho prostě moc. Jeho milovaný prostor je narušený vetřelci, kteří by podle jeho přání měli být zlikvidováni, ale asi se mu nechtějí odklízet dvě těla…

V seriálu tedy dochází ke středu dvou generací – dnešních třicátníků, kteří nečekají žádnou podporu od nikoho jiného a přemýšlejí jak s vydělanými financemi co nejlépe naložit, a jejich rodičů, kteří peníze nešetřili, naopak byli zvyklí žít současností. Podle jejich dětí jsou to jen staří plýtvalové, kteří absolutně nechápou, jak je důležité si vymyslet spořící plán na důchod. Nemluvě o tom, že jejich názor na sňatek je úplně vedle. Rodiče by samozřejmě rádi viděli své děti v chomoutu, protože se bojí, že jim děti umřou někde osamocené, ale ty se vehementně brání, že sňatek je jen plýtvání peněz a času, který chtějí vynaložit jen a jen na svou osobu a ne se o něj s někým dělit.

Samozřejmě pokud by v celém seriálu docházelo jen ke střetům těchto dvou generací, nebylo by to zase tak zábavné, což evidentně scénáristka velmi dobře věděla. Nejde tedy jen o boj, ale i budování nových vztahů a upevňování těch starých. Jde o ukázku toho, že být sám sice může být fajn, ale být ve dvou je lépe, ve třech ještě líp. Je tedy jasné, že seriál není určený teenagerům, kteří zřejmě nebudou schopni se s postavami identifikovat, ale míří na starší publiku. Není na škodu, že si seriál jasně vymezil, komu chce něco sdělit, protože alespoň neodbíhá od tématu. Je sice pravda, že mladým elementem je v seriálu Kóta, který je stále školou povinný, ale spíš než o jeho trablech ve škole, se seriál zaměřuje na jeho interakci s dospělými a naopak.

Celkově interakce hlavních postav s lidmi kolem nich je v podstatě to jediné, o čem seriál je. Nečekejte velká gesta, ani záhadné zápletky. Nečekejte ani klišé, ačkoliv seriál se tváří, že k nim dojde, tak nakonec se jim vyhne takovým obloukem, že jste tuze rádi, že k nim nedošlo (snad až na jednu výjimku). Ale pokud se nad tím zamyslíte, tak seriál postavený na postavách je poměrně náročný pro herce. Nehrají žádné drama, ale každodennost a tu já považuji za nejtěžší na ztvárnění. Je sice pravda, že někteří kolegové obou, Daisukeho i Hanako, jsou lehce představeni jako karikatury určitého stereotypních charakteru, ale posléze zlidští a i k nim si člověk dokáže najít svým způsobem cestu.

Ale co seriál staví do kolonky „hřejivé u srdce“ je kromě budování vztahů i milý humor. Pozorný divák si může všimnou ksichtění a vůbec pohybu těla různých postav, které korespondují s danou situací naprosto přesně a dokreslují ji. Józó, otec Daisukeho, zase perlí a dokáže syna velmi dobře „usměrnit“ a slovní humor lze celkově najít u všech postav. Zřejmě ne tak často jako u Józóa, ale je tam – přesně jako v životě, každému se občas podaří zaperlit. 

Co se týče hereckých výkonů, tak ty byly výborné. Je sice pravdou, že sem tam to u Katori Šinga haprovalo, ale spíš by mě zajímalo, jestli je to jen tím, že má takovou žabí pusu či nikoliv. Občas mám pocit, že nemůže své mimické svaly používat jako obyčejný Japonec, protože mu to prostě jeho prořízlá pusa nedovoluje. :-) I tak je jeho postava přes všechny nedostatky sympaťák, který se nad sebou a svými činy umí zamyslet. A jako takového ho Katori předat divákovi dokázal. Ueno Džuri není bláznivá Nodame, ani pomstychtivá Asumi, ale někdo zcela nový – Kumagai Hanako. Jediné, co bylo beze změny, je její hlasový projev. Jenomže v tomhle seriálu spíš perlí ta starší generace, Ricuko v podání Fubuki Džun byla velmi elegantní a zároveň roztomilá, jako mamka k nezaplacení. Józó v podání Nišidy Tošijukiho byl prostě otec, kterého byste asi nechtěli, ale rozhodně byste se s ním chtěli kamarádit. Nišida předvedl, že není panem Hercem jen tak pro nic za nic. Opět i v malých scénách dokazoval, jaký Józó je, a vdechl mu takové kouzlo a podobu, že kdyby ho hrál někdo jiný, podle mě by to tak dobře nefungovalo.

Vedlejší postavy, ty lehce karikaturní, ztvárnili Mizuhara Kiko, jako rozverná podřízená Hanako, a  Arakawa Jošijoši jako ženu neustále hledající kolega Daisukeho. Je zajímavé, že jak Mizuhara, tak Arakawa hrají někoho, kdo si chce najít partnera a mít svatbu, ovšem každý z jiných důvodů a je zajímavé je v tomto kontrastu vidět. Oba dva také představují jistý stereotypizovaný pohled na muže a ženy jejich věku a postavení, ale naštěstí jejich postavy nejsou takto prvoplánové. Další zajímavou postavou je mladý Daisukeho kolega Irie ztvárněný Čibou Judaiem, který v seriálu také dostane svůj prostor. Sem tam jsem měla trochu s jeho hereckým projevem problém, jako by se nedokázal rozhodnout, jak přesně postavu ztvární, ale nakonec jsem si na něj zvyknula (nebo on si zvyknul na Irieho?!) a dopadlo to dobře.

Není těžké hádat, jak to dopadne, ale i tak je to cesta neobvyklá, na které potkáte spoustu věcí, na jaké byste v jednu chvíli ani nepomysleli. Pokud máte již za sebou více asijských seriálů a filmů, tak bude předpokládat jak co dopadne a o to bude víc mile překvapení, když to nakonec nebude zcela podle představ. I tohle velmi na seriálu oceňuji, a proto to už po tolikáté zmiňuji… Pokud chcete zahřát na srdíčku, poznat príma partu lidí (která se neomezuje jen na výše vypsané herce, ale na mnoho dalších sympatických i nesympatických jedinců) a neprocházíte pubertou (biologickou), tak tenhle seriál vás přivítá s otevřenou náručí.

Kazoku no katači (家族ノカタチ, Jak vypadá rodina), 10x45-55 minut.

Režie: Hirano Šuiči, Sakai Masahiro, Macuda Ajato
Scénář: Gotó Noriko
Hrají: Katori Šingo, Ueno Džuri, Nišida Tošijuki, Fubukui Džun, Arakawa Jošijoši, Mizuhara Kiko, Čiba Judai, Tanaka Kei, Morimoto Leo, Mizuno Miki, Kawaguči Haruna, Takada Hjóga a další.