[Rychlorecenze] Unsung Cinderella, Kazoku iro: Railwais – Watašitači no šuppacu, Vražda v Orient-expresu

 Unsung Cinderella (Popelka bez uznání)

Aoi Midori pracuje jako lékárnice v nemocnici. Stará se nejen o léky pacientů, ale také o jejich pohodu, ačkoliv je to nad rámec jejích povinností. Nemůže si pomoct, ale plete se do záležitostí pacientů – chce je poznat, protože si myslí, že jen díky tomu může být opravdu kvalitní lékárnicí. I když jí je dost často vytýkáno, že se moc zabývá jednotlivými pacienty, místo aby pracovala efektivně a rychle, tak její přesvědčení nikdy nezakolísalo.

Nemůžu si pomoct, ačkoliv byl seriál poutavý, měl zajímavé herecké obsazení, tak mě nedokázal úplně zasáhnout a tak nějak jsem si nedokázala plně oblíbit hlavní postavu Aoi Midori. Nepřišla mi tak zajímavá jako předchozí role Išihary Satomi (Džimi ni sugoi, Takane no hana, Unnatural), dokonce i její výkon mi přišel slabší, takový bez vášně. Celou dobu jsem musela pochybovat o postupech, nevím proč, neustále se mi zdálo, že to není ono. Nemocniční prostředí, případy; prostě mě to úplně nechytlo. Jistě, byly tam dojímavé chvíle, strašně mě bavili Tanaka Kei a Narita Rjó, ale vlastně jako celek (přestože tam byly osvěžující věci, kdy jsme se hned nezbavili všechno postav a využili je později) mi to přišlo průměrné. Nijak zvlášť nevybočující z hromady jiných pracovních seriálů. Jistě, pěkný průměr, příjemně koukatelné, ale vlastně nic moc navíc to nedá. Ale proč vždycky hledat něco navíc, že? Když to dokáže zabavit i tak. Další, ale vlastně stejný názor si na daný seriál můžete přečíst od musubi.

 

Kazoku iro: Railways – Watašitači no šuppacu (O rodině: Železnice – Vyrážíme)

Šun'ja a Akira jedou z Tokia až do prefektury Kagošima, aby se zde setkali se Šun'jovým dědečkem. Akiřin manžel a otec Šun'ji Šúhei totiž zemřel a oni dva teď kvůli dluhům nemají kam jít. 

V podstatě sledujeme sžívání několika generací, které si vlastně nejsou nijak zvlášť vzdálené – nikoliv v tomhle filmu. Je to zřejmě tím, že si každý z nich (především Akira a Šun'ja) musejí projít rozloučením. Tím myslím pořádným rozloučením. Nejde o pohřeb, jde o uvědomění, že po smrti blízké osoby, na které jste v podstatě závislí (ať už finančně, či citově), se musíte postavit na vlastní nohy a hlavně se s tím smířit. Trvá to. Obzvlášť v japonské společnosti, kde se tyhle problémy nahlas nijak zvlášť neventilují.

Jedná se o pomalý ze začátku poměrně hluboký snímek, který ke konci sice graduje (jak jen může gradovat žánr „ze života“), ale bohužel se i rozmělňuje. Alespoň mi to tak přišlo. Tak nějak mi ten konec připadal, možná idylický (přestože jsem si ho samozřejmě přála), tak špatně podaný. Asi to bude tím, co na konci říkal Šun'ja, tedy herec Kijama Rjúsei. Pro mě už trochu za hranou snesitelnosti v tom smyslu, že už v té japonštině mi to neznělo přirozeně. 

Ale jinak se mi to líbilo. Sice Arimura Kasumi měla nevyrovnaný herecký výkon, občas hej, občas chuj a Sakuraba Nanami mi nesedla vůbec, ale Kunimura Džun byl herecky krásně při zemi, takže to s ním i jeho postavou bylo strašně pěkné. Neradil, ale pomáhal. Příjemný smutný snímek ze života a od vláčků.

Oriento kjúkó sacudžin džiken (Vražda v Orient-expresu)

Luxusním vlakem se veze různorodá směsice lidí. Mezi nimi dokonce i slavný detektiv či paranoidní podnikatel. Tento paranoidní muž má podezření, že ho chce někdo zabít, a tak se pokusí domluvit se slavným detektivem, aby ho ochránil. Tomu se ovšem přístup podnikatele nelíbí, a tak odmítá. Jenomže hned následující den je nalezen mrtvý, a tak náš detektiv zapojí šedé buňky mozkové, aby vraha dopadl.

Dvoudílný televizní speciál s hvězdným obsazením a příběhem od Agathy Christie? To prostě nemůže být propadák. A také že nebyl. Přestože je tento příběh tolik známý a všichni již ví, kdo je pachatelem, divákovi se zde dostává nového úhlu na události, které předcházely vraždě v rychlíku. V druhém díle se nám dostane náhledu do zákulisí přípravy vraždy a máme tak možnost se mnohem více seznámit s jejími vykonavateli.

Tvůrci nám sice ukázali jejich verzi, která se od té mé značně liší (i když to nebylo v knize popsáno, udělala jsem si obrázek sama), ale i tak mě to bavilo, protože to zase byl nápad nápad někoho druhého a já se ráda nechala obohatit.

Je to obstojný televizní film, který, pokud jste fanouškem klasických detektivek, určitě stojí za povšimnutí. Obzvlášť pro milovníka Agathy Christie je to fajn, protože je to velmi věrná verze, pokud odhlédneme od toho, že se odehrává v Japonsku. 

I zde je „Poirot“ směšný oknírkovaný mužíček, který se inspiroval spíše Finneym z roku 1974 než Suchetem z roku 2010, řekla bych pro většinu fanoušků, tím pravým a jediným Poirotem. Naštěstí zde je to slavný detektiv Suguro, takže ho nemusíme tolik srovnávat a můžeme si užívat klasickou detektivku odehrávající se ve 30. letech v Japonsku.