Dnešní výlet je vlastně jediný důvod, proč jsme přijeli do Ósaky. Už loni jsme se tam chtěli podívat, ale z časových důvodů to nevyšlo. Letos jsme si kvůli tomu udělali spešl odbočku a konečně tam jedeme. Tom dva a Bára už byli pryč, když jsme se ráno probudili. Ve čtyřech lidech jsme tedy vyrazili na blízkou zastávku Šin-Imamija, odkud jsme se chtěli vydat na Kóju, cíl naší dnešní cesty.
Na stanici jsme si koupili speciální lístek za 3 400 jenů. Jednalo se v podstatě o sadu kupónů na vlak, autobus, lanovku a cukrovinky či suvenýry v obchodech na Kóje, takže se zakoupení určitě vyplatilo. Cesta vlakem byla pěkná a pohodlná, navíc se za okny brzy míhala krásná příroda, takže jsme si nemohli kromě délky cesty na nic stěžovat.
Jakmile jsme dojeli do cílové stanice, okamžitě se přestupovalo na lanovku, protože jsme teprve byli pod Kójou, abychom se dostali nahoru, museli jsme využít nějakého cestovního prostředku, v našem případě tedy lanovky. Nahoře před lanovkou bylo malé autobusové nádraží, ze kterého jsme se přepravili konečně do městečka na Kóje, ze kterého se vcházelo do prostorů rozlehlého hřbitova.
Vystoupili jsme na zastávce, nadýchali čerstvého vzduchu a zapluli do lesa. Nyní nás čekala několikahodinová procházka kolem náhrobků, mauzoleí, pomníků a různých sošek. Procházeli jsme se po kamenné cestičce mezi novými i starými hroby, některým bylo i několik století. Občas jsme sešli z hlavní cesty, abychom se podívali mezi náhrobky i dál hlouběji v lese, kde to vypadalo mnohem posvátněji. Vždy jsme se pak vrátili na hlavní cestu a pokračovali dál.
Potkali jsme i mauzolea věnovaná různým vojevůdcům především z období Sengoku, tedy Válčících knížectví, například Takeda Šingen, Uesugi Kenšin, Date Masamune či Išida Micunari. Byly tu také památníky věnované Odovi Nobunagovi a Tojotomi Hidejošimu. Ne všechny hroby i památníky jsou věnované nějakým významným historickým figurám.
Svůj pomník tu má třeba jakýsi specialista přes pokrm z ryb fugu nebo dokonce i firmy tu mají vlastní svaté místo. Potkali jsme například náhrobní kámen, na kterém bylo Panasonic. Ke konci hřbitova jsme dokonce viděli i hrob, který byl ve tvaru rakety. I když říkat tomu hrob zřejmě není na místě. Spíše to byl památník.
Kromě pro nás nevídaných pomníků, jsme zde potkali i spoustu soch a sošek, mnoho z nich bylo zpodobněním
bódhisattvy Džizóa. Ke konci cesty jsme došli k buddhistickým chrámům, kde jste si mohli vystát řadu a některý z místních mnichů, zřejmě ten, který měl zrovna službu, vám vytvořil do památníku kaligrafickou vzpomínku na toto posvátné místo za určitou částku dle velikosti. Dokonce k tomu dávali i razítka. Mně je ovšem odmítli předat, protože se jim nelíbila má světská kniha, kde byla razítka třeba i z takových míst, jako je nádraží. Kniha pro ně nebyla dost dobrá.
V rámci tohoto buddhistického areálu je také posvátné místo, kde prý odpočívá sám zakladatel školy Šingon
Kóbó daiši (neboli Kúkai, jak byl nazýván před smrtí). Říká se, že vlastně nikdy nezemřel, že si sedl, zpomalil své životní funkce a od té doby sedí a čeká na příchod buddhy příštího věku Maitréji. Mezitím, co jsme si vše zevrubně prohlíželi, zmizel Tom jedna. Nebavilo ho toto trylkování a šel napřed. Nakonec sám odjel i autobusem zpět do městečka, kde se naobědval.
Já, Krista a fish jsme si mezitím ještě užívali konec místního skoro hřbitova, kde jsme obdivovali všemožné památníky věnované všemožným osobnostem i firmám. Během tohoto obdivování nás doprovázali i komáři, takže jsme se nikdy necítili sami. Já jsem si zde ještě koupila koupila omamori pro bezpečné těhotenství a porod, které jsem po příjezdu předala kolegyni, která se pokoušela o dítě. Naštěstí vše zafungovalo skvěle a kolegyně je momentálně doma s měsíčním chlapečkem.
Dali jsme si vědět s Tomem jedna, kde je. Psal, že právě pojídá rámen, a protože jsme také již měli hlad, vydali jsme se najít nějakou restauraci. Během hledání restaurace, která by nám padla do oka, jsme navštívili i pár krámků, do kterých byly určeny některé z naši kupónů. Vyměnili jsme je tedy buď za něco sladkého nebo za malý upomínkový předmět.
Asi polovinu kupónů jsme již měli směněných, když jsme prošli kolem
nenápadné restaurace stojící poblíž Family Martu (díky čemuž ji vždy najdu na mapě). Nevím přesně, kdo na ni upozornil, ale tuším, že to byla Krista. Proč na ni upozornila? Zahlédla totiž českou vlajku. No kdo by ji tady na Kóje očekával? Neváhali jsme ani chvíli a vešli dovnitř. Uvítal nás manželský pár – manžel Japonec, manželka Češka. Vzali se v květnu 2017 a od té doby tu spolu hospodaří.
Menu bylo dokonce inspirované českými pokrmy a bylo možné si objednat meníčko s kuřecím řízkem. Zajímavostí budiž to, že vše mělo jak japonský a anglický, tak český popis. Objednali jsme si tedy oběd a dokonce jsme k němu jako pozornost podniku dostali sladké, což bylo vlastně něco jako naše linecké cukroví.
Dobře jsme se najedli, mezitím za námi i došel Tom jedna a vyzpovídali jsme Danielu, paní domu, jak dlouho se znají, jak se jí tu daří, jak moc jim sem zavítají Češi a podobně. Vyprávěla nám, že jsme snad již druhá česká skupinka (
třetí se dostavila asi o 20 dní později), že jim sem po večeři chodí místní buddhističtí mniši a že vlastně musí během letní sezóny vydělat tolik, aby pokryli náklady, které budou mít přes zimu, kdy sem turisté téměř nejezdí.
Vzali jsme si vizitku, prohodili ještě pár slov a vydali jsme se dále prozkoumávat Kóju a hlavně vyměnit ty kupóny za dobroty. Jako správní Češi jsme se o to přece nemohli nechat připravit! Bylo to docela dobrodružství. Najít ten správný krám, vybrat z nabízených možností správně. Kromě toho jsme si ještě prošli chrámy a zatočili kolem osudu. Obdivovali asi tři aspoň trochu do červena zbarvené stromy – podzim se začal hlásit.
Pomalu jsme se s Kójou, když jsme prošli krám se suvenýry ze světa
Ghibliovek, rozloučili, nasedli na autobus, který nás dovezl na lanovku, a ta zase na vlak. Ten už tu na nás čekal, ale zjistili jsme, že je nutné si koupit místenky, a tak jsme ještě dopláceli 780 jenů. Nebyli jsme jediný, kdo toto nakupování musel podstoupit, vytvořila se na ně pěkná řada.
Opět jsme jeli zpět směr Šin-Imamija, odkud jsme přeskočili na vlak jedoucí směr zastávka Ósaka – bez Toma jedna. Měli jsme se tu totiž sejít s
dalším Čechem, který už byl v Japonsku několik měsíců. Po chvíli váhání, jestli se na tak velké zastávce s tolika výlezy najdeme a jestli by přece jenom nebyla lepší data v mobilu, aby se dalo lépe komunikovat, jsme se přece jen dočkali šťastného shledání.
Seznámili jsme se – do té doby jsme si psali jen přes facebook – a shodli se na tom, že máme všichni hlad. Vzhledem k tomu, že Dan přece jenom v Ósace již bydlel nějakou chvíli, nechali jsme výběr restaurace na něm. V podstatě také díky němu jsme poznali tu o něco pěknější část Ósaky, kde nebylo tolik bordelu a divných lidí po ulicích.
 |
| Lepší společnou nemáme |
Chvíli jsme bloumali po ulicích a už už to vypadalo, že skončíme v celkem zajímavě vypadající restauraci s rámenem, ale z nějakého důvodu jsme si to rozmysleli a skončili v jídelně, kde jsme si dali
karé raisu. Co si budeme povídat, měli jsme hlad a všichni jsme si čvachtali, tak k čemupak nějaká fancy restaurace, když i obyčejná jídelna nás hezky uspokojí!
V podstatě jsme se pak několik hodin courali po té lepší části Ósaky, kecali, vyprávěli si zážitky, hledali záchod, našli ho v parku, kde i v noci lidé protahovali svoje svaly, dali si zmrzlinu a celkově si večer moc hezky užili. S Danem jsme se pak viděli i v Čechách, takže to nebylo naše poslední setkání. Pokud si to správně vybavuju, rozloučili jsme se na stanici
Fukušima. Byl to strašně příjemně strávený večer. Uťapkaní, ale spokojení jsme se vrátili zpět do té horší části Ósaky a šli do hajan. Dobrou noc.
Předchozí den.
Následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat