Dneska nás čekal přesun z domu hrůzy v pěkném městě do pěkného ubytování v městě hrůzy aneb hurá, už jsme zase v Ósace! Dorazili jsme opět do té části Ósaky, kde to spíš vypadá jako v Číně než jako v Japonsku. Propletli jsme se od hlavní třídy uličkami, které konečně vypadaly, že do toho Japonska asi patří, a dostali jsme se před nízký domek – naše ósacké ubytování.
Možná si ještě pamatuje naše ubytování v Ósace z loňského roku, které sice nebylo plechové, ale ani tak nelze tvrdit, že by to byla slast tady bydlet. Tentokrát jsme ale vybrali dobře! Pomalu jsem si říkala, že je škoda, že tu jsme jen na dvě noci, protože po zážitku z Okajamy to pro nás bylo opravdu příjemné překvapení, ačkoliv z venku nevypadalo nijak zvlášť.
Z předsíňky jste se buď dostali do ložnice v přízemí, kde jsme byli s fishem, nebo ke schodům do patra, kde přespával zbytek. Kromě toho se přímo z předsíňky člověk dostal do kuchyně a obývacího pokoje, kde si mohl udělat pohodlí buď u kuchyňského stolu nebo na gauči před televizí. Jakmile jsme měli možnost zapnout televizi, udělali jsme to.
Naproti ubytování jsme měli supermarket Hajaši – v přízemí člověk nakoupil potraviny o dost levněji než v konbini, navíc tady v Ósace, kde si i pro pětijen nechají koleno vrtat, a ve druhém patře byl obří 100jenový obchod, kde se dalo najít snad úplně všechno.
Na ubytku jsme si nechali zavazadla a vystřelili jsme do víru velkoměsta. Sice jsme měli z loňského roku z Ósaky v puse ještě pachuť, ale i tak jsme si říkali, že třeba objevíme něco, co nás uchvátí. Krok jsme namířili směr Tennódži a samozřejmě jsme už byli vyhládlí. Přece jenom byl čas oběda a my jsme měli maximálně malou snídani z konbini.
Došli jsme k velmi rušné třídě a pasáži nazvané Šin sekai, což v překladu znamená Nový svět. Než jsme se ho ovšem vydali prozkoumat, museli jsme zaplnit naše prázdné žaludky. Co čert tomu nechtěl, hned na kraji Šin sekai byla restaurace, kde dělali gjózu. Vlastně nikdo ani moc neváhal a už jsme si na automatu u dveří vybírali naši objednávku, zaplatili a vyjetý kupónek předali obsluze, která nám následně naši objednávku donesla.
Spokojeně napapkaní jsme se vydali dál prozkoumávat Ósaku. Potkali jsme zřejmě začínající ženské idoly, ale mnohem zajímavější než jejich zpět a taneček byla pasáž Šin sekai. Tady jste mohli potkat mnoho roztodivných krámků a míst, kde se zabavit. Například zřejmě pro starší generaci tu bylo místo, kam si mohli přijít zahrát go. Také tu byl krámek zaměřený na věci s kočičkami. Kam se člověk podíval, viděl to či ono zpodobnění kočky. Všechno bylo stísněné, plné lidí, věcí a různých potravin či pokrmů, až z toho přecházel zrak.
Pokračovali jsme dále, až Šin sekai skončil a my se objevili u zoo. Do té jsme nešli, ale mohli jsme projít skrz, lépe řečeno uprostřed zoo vedl nadchod, po kterém jste mohli jít, abyste nemuseli celý velký areál zoo obcházet. Ale nebojte, Japonci nejsou zase takoví drahoušci, samozřejmě z něj nebylo vidět nic, takže pokud byste se chtěli pokochat zvířátky, museli jsme si poctivě zaplatit vstupné.
Šli jsme dál. Až jsme se dostali na místo, kde se naše cesty rozešly. Jednalo se o schody před Ósackým muzeem umění. Bára s Kristou si šly po svém a já s klukama také. Měli jsme docela štěstí, protože jsme potkali místní Octoberfest. Tom jedna a dva se rozhodli, že vyzkouší nějaká z nabízených piv, a tak se vydali vystát si řadu. Za dvě piva tam nechali 3 000 jeníků. My s fishem jsme se postavili kousek vedle pódia, na kterém Japonci v německých krojích vyhrávali klasické německé vypalovačky.
Japonci si to děsně užívali, dokonce jeden pán jel úplně zběsilým tempem na jakoukoliv píseň, kterou spustili. Zajímavostí může být, že písně zpívala Japonka stylizovaná do německého stylu, takže jí z kroje neustále vykukovaly prsy. Prostě šou se vším všudy. Dokonce jsme se s ní i vyfotili. Možná proto, že nás zahlédla, že jsme se spolu s ostatními návštěvníky nebáli tance a jeli podle jejích pokynů. Píseň, na kterou jsme se vyblbli, určitě všichni dobře znáte.
Jakmile jsme se dostatečně vyblbli a nabažili octoberské atmosféry, vydali jsme se dál. Určitě to nebylo tím, že slunce pařilo ostošest a my nikde poblíž neměli stín... Na fishovi tou dobou už bylo znát, že už má courání dost a nejraději by se někde svalil. Takže pomalu ale jistě začalo kňouraní, které se přelilo do ksichtění a odsekávání. Do toho ale ještě trochu daleko, protože jsme zamířili dál do tajů Ósaky.
Nahoru a dolů, doprava a doleva. Různě jsme courali kolem Tennódži. Díky tomu jsme si mohli prohlédnout zajímavý buddhistický chrám spojený se hřbitovem. Tedy prohlédla jsem si ho já a tom dva, protože Tom jedna odmítl jít na hřbitov, kde by snad mohl potkat pozůstalé, neb se mu to příčilo, a fishe to vlastně v tu chvíli ani nezajímalo. Jejich škoda, protože to byl opravdu krásný chrám se spoustou soch, svatostánků a míst na zapálení vonných svíček. Vlastně to působilo více indicky než čínsky nebo japonsky. Vypadá to, že se zde soustředili na ten úplně původní buddhismus. Člověk si tu dokonce mohl koupit ochranné amulety.
Když jsme se s Tomem dva nabažili, setkali jsme se opět s fishem a Tomem jedna a vydali se směr zpět naše ubytování. Prošli jsme ještě jednou svatyňkou, kde nás pokousali komáři, ale aspoň jsme nedopadli tak špatně jako Bára, která dorazila totálně ohlodaná, prošli se kolem rybníka, pokochali se kapry koi, Tom jedna si podrbal psíka a pak jsme se opět ocitli v Šin sekai.
Chtěla jsem si to tu víc projít, prozkoumat, co tu mají, možná si dát ještě něco na zub, ale frfňa fish už měl dost. V podstatě v jednu chvíli procházení prohlásil, že se vrací na ubytko, nazbar bazar, otočil se na podpatku a byl pryč. Rozloučila jsem se s Tomama a běžela za ním, aby se neřeklo.
Doběhla jsem ho skrze ulice odpadků a kolem ubytování bezdomovců. Tady se mi opravdu nechtělo jít samotné. Když jsme došli, kam fish potřeboval, dali jsme si sprchu a částečně ze sebe smyli únavu. Fish zalezl do postele. Osvěžená jsem si došla do supermarketu Hajaši a nakoupila na večer dobroty. Mezitím se slezl i zbytek. My ostatní jsme pokecali, bavili se, zhltli nějaký ten instant a asi jsme u toho dělali hluk, protože se pak připojil i frfňa. Jakmile se najedl a trochu odpočinul, hned s ním byla lepší řeč. Kecali jsme a plánovali zítřejší den. Tom dva a Bára brzy vstávali, protože se měli vydat na několikadenní túru do hor, já, fish, Tom jedna a Krista jsme zase plánovali, jak se dostaneme na Kóju. Pustili jsme si telku a sledovali japonské pořady, které stály za starou bačkoru. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat