10. 10. 2018 – O velkoměstě v horách

Poslední ráno v Ósace. Splnili jsme si tu, co jsme potřebovali, a zase vyrážíme o dům dál, tentokrát do Nagana. Než jsme ale opustili místní zázemí, vydali jsme si projít 100jenový obchod, protože jsme si říkali, že si přeci nenecháme utéct takovou skvělou příležitost k nákupu všemožných serepatiček za pakatel.

Asi bychom tam strávili delší dobu, kdybychom nemuseli spěchat na vlak; měli jsme přesně naplánovanou cestu a nemohli jsme si moc dovolit, aby nám vlaky ujely, protože nejezdily tak často. S veškerou bagáží jsme došli na zastávku Imamija, z ní jsme přejeli na stanici Ósaka, kde jsme se také neohřáli a už už přejížděli na stanici Šin-Ósaka. Tady jsem si pro úspěch našla razítko. 

Ze Šin-Ósaky jsme dojeli šinkansem do Nagoji, kde jsme bohužel razítko nenašla, ani na jeho hledání neměla tolik času, protože jsme si museli rezervovat lístky na trasu Nagoja-Nagano ve vlaku s velkými okny, neboť tato cesta byla určena nejen k přepravě cestujících, ale i pro estetický zážitek z krajiny, kterou vlak projížděl. Jediné, co jsme stihli, bylo koupení si něco na zub na cestu a už jsme frčeli do naší cílové stanice.

Cesta byla velmi příjemná a hrozně jsme si užili výhled z okna. Když jsme dojeli, mou první myšlenkou bylo samozřejmě to, kde tu mají razítko. Jakmile byla tato mise splněna a v bločku se mi skvěl nový otisk, mohli jsme se vydat hledat ubytování, ke kterému jsme dostali zevrubný plán, jak se k němu dostat.

Na plánku dokonce bylo ukázáno, že si máme vzít výtah dolů na ulici, abychom se nemuseli trmácet s kufry po schodech. Trošku poprchávalo, ale to nevadilo, měli jsme pláštěnky nebo deštníky. Propletli jsme se městem přesně podle toho, jak nám ukazoval plánek, až jsme se dostali do obytné čtvrti, kde nebyl vyšší baráček než dvoupatrový. Šli jsme takovou polocestou kolem zahrad, až jsme se dostali k našemu ubytování.

Jednalo se o dvoupatrový domek s nízkými stropy. Klasický japonský dům, kdy vcházíte dovnitř, sundáváte boty a zbytek místností je o schod výše než vchod. Na zemi byly tatami, v kuchyni tedy nikoliv – ta byla podlouhlá, měla několik košů a každý na jiný typ odpadu. Z okýnka nad dřezem bylo vidět na říčku a sousedovic zahrádku.

Koupelna byla kupodivu rozlehlá a rozdělená na dvě části – v jedné byla zakrytá hluboká vana, kterou jsme využívali, a sprchový kout s plastovou židličkou a v druhé umyvadlo, věšák a pračka. Záchod byl úplně jinde, kousek od vchodových dveří. Byl to ten pěkný moderní záchod. Jediné ale spočívalo v tom, že se do něj nesměl házet toaletní papír, takže se dával do koše vedle něj. Když člověk spláchl a jiný stál ve vhodnou chvíli na správném místě, tak mohl splašky vidět odjíždět do potůčku, který tekl za domem.

V přízemí domku byl také obývací pokoj, v jehož zadní části pak sama spala Bára, aby nás nebudila svým hekáním, kašláním či dušením se. Byla zde malá stará televize, kterou jsme si samozřejmě pouštěli. Před ní byl stolek kotacu, který jsme si zapínali, abychom se zahřáli.

Také zde byla velká skříň, téměř to vypadalo jako dveře do nějakého prostoru, a tak Krista a nelenila a hned se podívala, kam dveře vedou. K mrtvé babičce. Jednalo se o zavřený velký bucudan, kde měla fotografii a jiné náležitosti zřejmě bývalá majitelka domu. Kromě bucudan byla v domku i kamidana. V horním patře byly jen dva pokoje, kde jsme se moc nezdržovali, opravdu jsme se tam chodili jen vyspat.

Čekali jsme na Toma dva a Báru, až se vrátí ze své túry po horách a na jejich vyprávění. Došli, hotoví, ale spokojení a vyprávět to vám bude jeden z nich. Mezitím si Tom jedna došel ke kadeřníkovi a prý to stálo zato. Krásná komplexní péče o klienta.

Už se začalo stmívat, a tak jsme se rozhodli vydat do víru, ehm, velkoměsta, ehm, ehm, abychom si našli restauraci a pořádně se najedli. Museli jsme dojít až zpět na nádraží, projít skrze něj, protože na naší straně byla očividně jen obytná čtvrť, žrádelna žádná. Chvíli jsme tedy druhou stranu Nagana procházeli a zapluli do restaurace, u níž se nám líbil zevnějšek. Netušili jsme, co nás tu čeká.

Dovnitř se šlo po točitých schodech dolů, takže jsme se ocitli pod úrovní země. Za vstup se platilo (při placení), což nás trochu překvapilo, ale když jsme tady byli... Usadili nás do vlastní kóje, takže vše působilo velmi útulně. Seděli jsme u nízkého stolku, pod kterým bylo dost prostoru na nohy tak, abyste si připadali, že sedíte na židli, přestože jste seděli na zemi.

Dostali jsme menu a byli jsme lehce zmatení; vlastně jsme na nic z toho moc chuť neměli. Ale co už, nějak jsme se tím prokousali a objednali si. Když jsme chtěli něco poté, docela dlouho trvalo, než se objevila obsluha, ale asi měli plno. Bohužel úplně nám zapomněli donést objednané misoširu, které jsme k objednaným setům měli dostat zadarmo. Upřímně dost s námi vyjebali. Obsluha špatná, servis taky, ještě jsme zaplatili za vstup (takové zajímavá obdoba našeho spropitného, až na to, že si nemůžete vybrat, jestli ho chcete zaplatit) a jídlo taky nenadchlo, i když forma krásná. Nejhorší podnik, ve kterém jsme měli tu čest v Japonsku být, Kuimonoja wan. A to to vypadalo tak dobře.

Po skvělé večeři jsme se ještě vydali do konbini, kde jsme si nakoupili junk na docpání poloprázdných žaludků, případně se připravili na zítřejší snídani a vydali se zpět na ubytování, kde jsme chvíli poseděli u kotacu a televize. Vymletí jsme šli spát. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.