7. 10. 2018 – O výhře

Vstali jsme si, kdy jsme chtěli, krásně vyspaní. Došli jsme si tedy na snídani do konbini a po návratu zjistili, že Bára s Kristou už byly pryč na svém dnešním výletu na Ucukušimu. V plecháči byli akorát Tomové. Chvíli jsme se ještě flákali a pak se s nimi domluvili, že bychom mohli podniknout alespoň malý výlet. Rozhodli jsme se, že navštívíme Kibicu, což je malé městečko kousek od Okajamy.

Šli jsme s Tomem jedna ještě k němu na hotel, kde si vyzvedl railpass a my se konečně mohli podívat, jak si pohodlně bydlí, a vydali jsme se na nádraží. Tady jsem ukořistila okajamské razítko. Den prostě nemohl být lepší.

Nasedli jsme do malého motoráčku pomalovaného anime postavičkami. Dojeli jsme na nádražíčko, které ani nemělo svého zaměstnance. Ocitli jsme se na japonském venkově. Všude kolem nás byly nízké domky, slunce v zádech, kopce v dálce a rozsáhlé louko-pole. 

Asi kilometr od nádraží nás čekala místní svatyně. Byla skvělá. Šlo se k ní po schodech nahoru, bylo rozdělena na několik svatostánků, v areálu byl dokonce rybníček s kapry koi a brána pro studenty. Pokud si zde zavěsili své emy s přáním, aby dali všechny zkoušky, určitě se jim to vyplnilo. Svatyně bylo vysloveně zaměřená na uspění u zkoušek. Dalším milým potěšením bylo to, že svatyně měla své razítko, takže jsem neváhala a přidala ho do své sbírky.

Chvilku jsme se kochali krajinou, samotným areálem se svatyněmi, pročítali si dřevěné tabulky ema, kde jsme zjišťovali, co si mladí Japonci přejí, a pomalu se vydali zase zpět. Cestou jsme potkali šintoistického kněze, který zrovna vykonával očistný rituál na autě. To bylo zřejmě nové a jeho majitel si chtěl nechat zajistit bezpečné jízdy.

Těsně před vstupem do areálu stála restaurace spojená se suvenýry. Hlad jsme sice neměli, ale na suvenýry se podíváme rádi vždycky. Člověk nikdy netuší, co objeví za poklad. My s fishem jsme tu pro naše známé objevili mini krabičky s moči s různými náplněmi, a tak jsem neváhali a vzali je hned třikrát. Tom jedna si ze zvědavosti koupil nějaké tvrdé sladké těsto smotané do jakési trubičky. Byl z toho tak nadšený, že nám je pak všechny nechal v domě hrůzy.

Ovšem na Toma dva čekal úplně jiný úlovek. Tak nějak si to tam procházel a najednou ho spatřil. Jeho oko spočinulo na meči. Potěžkal si ho. Zamiloval se. Musel ho mít. Došel tedy pro tlumočníka – mě – a začalo se vyjednávat o ceně. Ta skončila na 20 000 jenech. Tolik u sebe ovšem Tom dva neměl. Co teď? Tlumočníkův vak s penězi se otevřel a vypůjčil mu, aby si mohl domů odvézt tenhle poklad. V Kibicu jsme tedy dospěli do určitého stadia vítězství, protože takový meč jsme za celé cestování po Japonsku nepotkali. Všechny byly takové odlehčené, pochvy nekvalitní, ale tenhle konečně vypadal bytelně.

Spokojení jsme se vrátili na malé nádražíčko, kde jsme čekali na vlak. Chvíli jsme si krátili couráním po okolí, kde všude byly upozornění na hady, a tak jsme se rozhodli, že raději vydržíme na peróně. Tady nás ale zase otravovali komáři, kteří se vyrojili bůhví odkud. Naštěstí než nás stačili vysát, dojel náš anime vláček a odvezl nás zpět do Okajamy. 

Ale nakupování jsme neměli dost, takže jsme se opět vydali do nákupního střediska Aeon, abychom omrkli, jestli nám náhodou něco neuteklo. My s fishem jsme zabrousili do krámku specializovaném na modely vláčků a celkově vlakovou tematiku. Od kolejí, modelů motoráčků i rychlíků, až po zastávky či zaměstnance železnic – všechno to tu měli, abyste si mohli postavit co nejvěrnější model. Jeden tu dokonce měli, zabíral něco přes jednu třetinu obchodu a pokud jste chtěli, mohli jste na něm vláčky spustit, aby jezdily tak, jak si přejete. Fish byl z krámku nadšený. Ujetí přes vláčky mají celkově v rodině, a tak jsme tu synovcům koupili ponožky, na kterých byl rychlík.

Chvilku jsme ještě courali po obchoďáku, ale to nás moc neuspokojovalo; hlavně se zase ohlásil hlad. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední večer v Okajamě, rozhodli jsme se jít ještě jednou za babčou a zase se pořádně najíst. Tentokrát jsme odcházeli ještě kulatější než prvně. Nebylo to jen kvůli tomu, že jsme měli velké oči a mysleli, jak to všechno spráskáme, ale babča nám zase nosila nějaké pokrmy navíc.

Objednali jsme si něco jak gjózu, misky rýží, polévky miso, okonomijaki, dvakrát jasai čízu placky, cukemono, kara'age a manželovu specialitku hovězí vývar. Sice jsme se o to dělili ve čtyřech, ale i přesto jsme měli dost velké problémy to dojíst. Mysleli jsme si totiž, že dojdou i holky, které se vracely z Ucukušimy. Bohužel jim nejely pořádně vlaky, a tak jsme se sešli až po vydatné večeři.

S babčou jsme se rozloučili, udělali vzpomínkové foto a pro jistotu se vydali na další sladkou tečku, protože všechno bylo až moc nesladké a většina z nás měla chuť na něco jiného než zmrzlinku a fondán, což jsme si u babči dali, ale třeba na palačinku nebo dortík. Co si budeme nalhávat, jsme nenažraní. Nejprve jsme si zašli do kavárny, kde jsme si dali kokou, což je něco mezi horkou čokoládou a kakaem. Dortíky tu ale neměli.

O pár krámů dál ovšem ano, takže jsme vlezli do fancy cukrárny, kde všechno působilo ospale měkce a sterilně. Měli tu ze všeho jen obří porce, což už by se do nás nevešlo, a tak jsme si vybrali to nejmenší, co bylo možné. Jeden z nás si dal jen nápoj a druhý zmrzlinu – ten, který ji neměl u babči, tedy já. Zbytek si nic nedal. Nápoj byl dobrý, ale ta zmrzlina... to jsem pěkně utřela, protože byla s příchutí rozmarýnu a ten mi opravdu nejede. Fish se nakonec uvolil a dojedl ji, aby pak mohl naříkat, jak je mu špatně od žaludku.

Pořád jsme asi neměli dost, protože jsme ještě zašli do konbini, kde jsme si ale koupili jen teplý nápoj (ze zmrzliny jsme byli docela prokřehlí, nemluvě o tom, že venkovní teplota v říjnu po setmění poměrně rychle klesá). Zahřáli jsme se a došli do domu hrůzy. Tady jsme se rozvalili a dočetli cestovatelské zápisky. Náš tradiční večerní program tím skončil. Bylo nám to docela líto. Neměli jsme se teď nad čím bavit. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.