4. 10. 2018 – O domu hrůzy

Ráno jsme vstali na osmou. Čekal nás přesun z Fukuoky do Okajamy, do našeho dalšího spacího místa. Protože odchod jsme měli v deset, mohli jsme se ještě trochu potulovat po okolí. Proč toho nevyužít? Přestože bylo trochu zataženo, rozhodly jsme se s holkama, že si půjdeme ještě prohlédnout okolí. Přece jenom jsme si Fukuoku moc neprošli, ani neužili, i když jsme tu bydleli. Většinu času jsme trávili mimo ni.

Sice poprchávalo, ale to nám nezabránilo si prohlédnout blízký areál se svatyněmi (namátkou svatyně Funatama, Čikuzen Sumijoši a další). Kromě svatyní byla v areálu také socha černého sumó oniho, se kterým jsme chvilku hráli na přelačovanou. Je to svalnatec a zná všechny triky, takže nás přetlačil.

Jakmile jsme si dostatečně vyhrály, vydaly jsme se lovit další kešku, tedy spíš Bára lovila a my s Kristou byly čestný doprovod. Prošly jsme si ještě kousek okolí, otevírající tržnici, kde prodávali čerstvé ryby a vrátily se zpět na byt. Popadli jsme zavazadla a vydali se na nádraží. Samozřejmě bez snídaně se to neobešlo.

Do Okajamy jsme jeli v pěti, Tom jedna cestoval sám, dokonce i v Okajamě měl svůj vlastní hotel. My zbylí jsme bydleli deset až patnáct minut od nádraží. Museli jsme se proplétat úzkými uličkami a projít poloprázdnou pasáží, abychom se k našemu okajamskému ubytování dostali. Opravdu to stálo za to. Zvenku totiž naše ubytování vypadalo jako plechová bouda. Možná to bylo tím, že to plechová bouda byla.

Lehce překvapení zjevem budovy jsme se domluvili s těmi, kteří ubytování spravovali, že si zde necháme zavazadla a půjdeme se najíst a cournout po Okajamě, naší staré známé. Bára se vydala z jeníků, ubytování se platilo na místě a hotově, a hurá na jídlo. My prostě máme pořád hlad.

Naproti naší plechové boudě, kde se s námi setkal i Tom jedna, aby nám stihl říct, že je ubytovaný v krásném hotelu, stála luxusní restaurace. Nechtělo se nám chodit a pátrat po nějakém jiném stravovacím zařízení, a tak jsme se rozhodli, že se najíme zde. Byla to restaurace zaměřená na udony. Kromě Toma jedna a Báry jsme si ho všichni dali. Někteří sice víc experimentovali, a tak nebyli z jídla moc nadšení, ale přesto jsme se všichni jakž takž najedli, i přesto že máme raději domáčtější pojedení.

Po obědě jsme se šli projít po městě, protahovali končetiny, až jsme skončili v obchodním středisku před kinem, abychom zjišťovali, zda promítají nějaký japonský film s anglickými titulky. Samozřejmě jsme utřeli. Celé to obchodní centrum bylo obří a my jsme ho chtěli projít a zjistit, co tu všechno mají, prodávají a schovávají. Většině se to líbilo, až na fishe, který začal brblat. Ke konci naší obšírné a několikapatrové prohlídky, jsme ještě s Bárou zašli pro léky na její kašel a rýmu, protože se to vůbec nezlepšovalo. Naopak. Snažila se vykašlat plíce či co.

Nezdá se to, ale odpolední procházka a courání po obchoďáku dokáže vysát energii, a tak jsme zase měli hlad. Setmělo se a začalo pršet. Měli jsme ovšem jasný plán. Zase se zastavit u té babči, kde jsme byli loni na jaře. Přes tmu, déšť a zmatení smyslů jsme se nakonec skrze tolik si podobné uličky dopletli až k babče.

Tady nás přivítali s otevřenou náručí, dokonce si na nás vzpomněli. Strašně jsme se přejedli, a dokonce nám i nosili dary, takže kromě jídla, co jsme si objednali, nám donesli několik různých pokrmů na ochutnání. Dokonce babča říkala, že v kuchyni je její muž a jeho pýchou je hovězí polévka s nudlemi, kterou nám samozřejmě donesla na ochutnání. Co si budeme nalhávat, měli jsme co dělat abychom se odvalili zpátky do našeho hororového ubytování.

Konečně jsme měli možnost si plechový dům prohlédnout i zevnitř. Dostali jsme dva pokoje; jeden větší v přízemí a druhý menší v patře. Do toho menšího jsme byli rádi, že jsme se vešli dva. Ale on ten spodní taky nebyla výhra, i když měli rozhodně lepší výhled – na parkoviště. My v patře jsme měli výhled do zdi vedlejšího baráku. Dokonce jsme si na tu zeď mohli i sáhnout, když jsme se trochu natáhli.

Okna i dveře – vše rozvrzané, posuvné a skoro starožitné. Plíseň? Ve zdech se jí určitě líbilo. Z malého horního pokoje vedla dvě okna, jedno, jak již bylo zmiňováno do zdi, druhé do vnitřních prostor plecháče. Když foukal vítr, plechová střecha se ozývala svým „bum bum plech“. Na dřevěné podlaze v patře byly škrábance. Vedly do zadních místností, kam jsme neměli přístup. V přízemí, kde spali Tom dva, Bára a Krista, podlaha byla asi z betonu. Měli tam také koupelnu s pračkou a záchod. 

Jejich záchod byl nepoužívaný, dokonce dveře byly trochu zabedněné. My ze zvědavosti nahlédli, jak jinak, a naskytl se nám pohled tradiční japonský záchod, čili rozkroč nohy a dřepni si, a vše špinavé, zašlé, nefungující. Naštěstí v horním patře byl úplně nový moderní záchod, který vám umyl zadek. Hned vedle toho i nová koupelna se sprchovým koutem – bez umyvadla. To bylo na chodbě. Co si budeme nalhávat, někteří byli zděšení, někteří si to užívali, ale nastěhovali jsme se do strašidelného domu.

Schody, botník a vchodové dveře

Jakmile jsme se dostatečně nabažili našeho nového ubytování, sešli jsme se v dolním pokoji, do toho horního bychom se ani nevešli, probrali, jak bude vypadat zítřejší den, kam se vydáme, a ukončili to večerním programem – předčítáním cestopisu. Jo a jen pro zajímavost – pokoje se zamykaly na visací zámek. Zvenku. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.