3. 10. 2018 – O historii

Tentokrát jsme vstali včas. Došli jsme všichni na nádraží, tedy až na Toma dva, ten docupital o něco později, koupili si snídani a vyrazili jsme do Nagasaki. Tady jsme vylezli před nádraží a vybaflo na nás malebné přímořské městečko, ve kterém se prohánějí tramvaje. Za prudkého svitu naší nejbližší hvězdy jsme se vydali nejprve k památníku míru. Abychom se k němu dostali, museli jsme vyšlápnout kopec a šikovně se proplést mezi auty. 

Přivítala nás budova nagasackého muzea Míru z červených cihel. Před ní bylo prostranství, na kterém se mohou srocovat davy a parkovat autobusy. Rozhodli jsme se, že se podíváme do Memorial Hall, kam vedl vchod vedle stylové fontány. Šlo se po schodech dolů. Nejprve nás to zavedlo ke studijním materiálům, kde si návštěvníci mohou půjčit jakoukoliv knihu týkající se svržení atomové bomby, případě si sednou k počítači a dohledat informace tam. Samozřejmě většina materiálů byla v japonštině. 

Na tomto patře byla také možnost napsat vzkaz do památní knihy. Chopila jsem se tohoto úkolu a napsala pár pozdravů z České republiky v japonštině i češtině, aby tam byly obě dvě jazykové verze. Podepsala jsem nás jako Daidžóbu gang, neb si tak říkáme. 

Pokračovali jsme dál, vzduch byl chladnější a místo impozantnější. Došli jsme až k památníku, který byl vyplněný jmény obětí. Jakmile se člověk nabažil tiché atmosféry, muzeum mu nabídlo historii města Nagasaki, důsledky dopadu atomové bomby a jak probíhala stavba nového města po jeho zničení. Mimo jiné tu návštěvník klidně mohl zhlédnout vývoj atomové bomby, která dopadla i na Nagasaki.

Mohli jsme si prohlédnout mnoho fotografií, modelů i dokumentů. Byla to působivá podívaná. Není ani divu, že jsme v muzeu také potkali mnoho japonských školáků, protože je v podstatě povinností každého Japonce navštívit buď Nagasaki, nebo Hirošimu a jejich muzea věnovaná dopadu atomové bomby.

Jakmile jsme se na vše dost vynadívali, vydali jsme se do parku Míru, nad kterým bomba vybuchla. Tady jsme se rozdělili na dvě skupinky; já, fish a Tom jedna a Bára, Krista a Tom dva – tato druhá skupinka se vydala k moři, protože se rozhodli, že navštíví Gunkandžimu. Více o tomto výletě snad pohovoří oni. Já, fish a Tom jedna jsme si prošli blízké okolí, vyšlápli schody, abychom se dostali do dalšího parku věnovanému míru, kde byla spousta soch věnovaných Nagasaki různými státy. Mezi jinými dokonce i Československem.

Ta socha vlevo, žena s dítětem, ta je od ČSR

Po nabažení sochami a spoustou Japonců, především těch malých, kteří do Nagasaki očividně přijeli na školní výlet a pro razítka, jsme se vydali na vyhlídkové místo. Tohle přímořské městečko je slavné nejen kvůli své nešťastné minulosti, ale i klišé výhledem. Pokud vyhledáváte obrázky s Nagasaki, vždycky tam budete mít fotky města focené z výšky. A přesně na tuhle výšku jsme se vydali i my.

Naskočili jsme na tramvaj, aby nás dovezla blíže k lanovce, kterou jsme měli v plánu nechat se vyvézt až nahoru k vysílači a rozhledně. Než jsme se ovšem dostali do nebeských výšin, prošli jsme si přilehlou svatyni. Já jsem si dokonce sepjala ruce u jednoho ze svatostánků, což se setkalo s posměšky od obou kluků. Lamy, když člověk něco chce, měl by o to hezky poprosit...

V prosklené kabině lanovky jsme vyjeli vzhůru spolu s dalšími dvěma zvědavci a slečnou obsluhující jízdu. Každá kabina měla svoji slečnu, takže i kdyby nebyl žádný cestující, nikdy jste nemohli vidět úplně prázdnou lanovku, protože tam vždy byla usmívající se slečna.

Vylezli jsme na rozhlednu, obcházeli místo kolem dokola, abychom se podívali na Nagasaki ze všech úhlů, fish si vyfotil pozdrav a když už jsme měli výhledu i ostrého sluníčka dost, vydali jsme se lanovkou zase zpět. Opět s tím samým párem, se kterým jsme jeli nahoru. Asi nám to bylo souzeno. Asi tak jako jim bylo souzeno vidět fishův zadek.

Dole jsme se opět vydali na tramvaj, ale tentokrát na jinou linku, protože jsme zamířili na Dedžimu. Dedžima je umělý ostrov vybudovaný před více jak čtyřmi stoletími pro cizince, převážně Holanďany. Na malém prostoru měli žít, neboť je Japonci nechtěli pouštět na pevninu. Odtud se také vyřizovali největší obchody mezi Japonci a Holanďany. Nemůže být tedy divu, že veškeré budovy na Dedžimě jsou v jakémsi japonsko-evropském stylu.

Cestou jsme si dali svačinku, abychom měli na prohlídku této historické památky sílu. Kupodivu jsme nebyli jediní, koho napadlo se jít sem podívat. Kromě nás tu bylo asi sto padesát tisíc školáků a sem tam nějaký jejich dozor. Naštěstí to není jako u nás a děcka se chovala poměrně slušně a nebyla nijak hlučná. Jediné, kde nastal problém, byla ta chvíle, kdy jsem si v dané části Dedžimy chtěla dát razítko – děti ho samozřejmě chtěly taky.

Při vstupu na Dedžimu návštěvník totiž dostane A4 papír, na kterém má prostor pro razítka; tím dokazuje, že se byl podívat v kuchyni i ve stodole. Já jsem si je samozřejmě poslušně také všechny nasbírala.

Prohlídka byla zajímavá, člověk si mohl prohlédnout místnosti v japonském stylu, kdy na tatami stojí evropský nábytek hned vedle papírových posuvných dveří. Dokonce jsme si museli asi dvakrát zouvat boty, protože do prostor nebyl obutým vstup povolen. Měli jsme i štěstí, protože jsme potkali slavnostní průvod, kdy nastrojení Japonci nesli omikoši. Připravovali se na pozdní odpoledne, kdy se mělo jet na ostro.

Vyfotili jsme se u zmenšeného modelu Dedžimu, zablbli si, užili si i výhled na vodu a rozhodli jsme se vrátit se do Fukuoky. Po dvouhodinové cestě jsme opět byli v našem „stanovém městečku“. Na ubytování jsme ovšem nezamířili, naopak jsme vlezli do víru města. Chvíli jsme se po Fukuoce procházeli, ale protože se ohlásil hlad, tak jsme si dali malé bentó. Poté jsme s Tomem jedna zamířili do Dona Quichota, kde chtěl koupit kvalitní japonskou whisky pro kamaráda. Do Dona jsme nakonec ani nedorazili, protože jsme cestou potkali maličký obchůdek s alkoholem, kde Tom jedna nakonec tu whisky koupil. Bohužel mi nebylo podáno hlášení, jaká ta whisky byla.

Rozhodli jsme se, že omrkneme Hakata Canal City, což je v podstatě obří obchodní středisko, kde dělají fontánovou šou, kterou jsme stihli. Dorazili jsme tam, vyšli nahoru a ze shora jsme pak koukali, jak fontány stříkají, světla blikají a hudba hraje. Stejně jako děti u fontány jsme si to užili. Po zábavě jsme se ještě courli obchoďákem, ale zase se ozval hlad, tak jsme si říkali, že se tu najíme. Sice jsme potkali sochu Godžiry, ale pořádný obchod s jídlem ne, a tak jsme se rozhodli vydat se ke stánkům u řeky. Tady jsme si sedli k téměř prvnímu stánku, co jsme potkali, a dali si rámen. Nálada hned byla lepší.

Po jídle jsme si ještě chtěli zaskočit na zmrzlinu, ale nikde v okolí jsme ji nemohli najít, a tak jsme skončili do Seven Eleven. Bohužel jsme svou zmrzlinu moc nevychytala, protože i když jsem si koupila smetanovou, tak chutnala jako voda. Ne všechno v Japonsku je kvalitní a dobré. S ne moc dobrou zmrzlinou jsme se vydali zpět na ubytko. Dali jsme si relax a čekali na ostatní a jejich vyprávění. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.