5. 10. 2018 – O mostech

Fish padl. Aby chudák přežil, běžela jsem mu před odjezdem ještě pro jídlo a čaj. Kilometr tam, kilometr zpátky; nebylo jisté, že budu dobře stíhat náš naplánovaný vlak, a tak se Krista, Bára a Tom dva vydali na nádraží přede mnou. Naštěstí jsem je doběhla, akorát o Kristu jsme cestou pro její krátké nožičky málem přišli. Ale všechno zlé je pro něco dobré a vlak jsme stihli. Naskočili jsme na expres Nanpú, který nás z Okajamy měl dovést přímo až do města Awa-Ikeda. 

Fish docela utřel, protože už jen ta cesta vlakem za to stála. Krásný výhled na přírodu a přejezd obřího mostu, který spojuje Honšú se Šikoku. Pokud jste v Okajamě, určitě má smysl se podívat na Šikoku už jen kvůli mostu Seto Óhaši. Není divu, že se na něj dokonce můžete podívat, na Honšú i Šikoku máte vyhlídkové místo, abyste se tímto technologickým skvostem mohli pokochat. 

Dorazili jsme do Awa-Ikedy, kde jsme si chtěli půjčit automobil, abychom se dostali do údolí Ija. Bohužel nám zde bylo řečeno, že všechna auta jsou již vypůjčená. Navíc začalo poprchávat, takže jsme vytáhli pláštěnky – tedy ti, kdo měli. Do toho se Bára rozhodla, že když už je v takovém malebném městečku za tak malebného počasí, že si uloví další kešku.

Jakmile jsme měli uloveno, rozhodli jsme se jít na autobusové nádraží. To naštěstí nebylo nijak vzdálené od toho vlakového. Autobus nám ovšem měl jet až za půl hodiny, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme ještě štěstí v autorizované prodejně/opravně Suzuki, zda tam náhodou i nepůjčují auta. Báru a Kristu jsme nechali na autobusovém nádraží a já Tom jedna a dva jsme kopli do vrtule a dali si pár kilometrů tam a pak zase zpátky. 

Já jsem šla samozřejmě jako tlumočník. Samozřejmě že auta nepůjčovali, takže jsme se hezky prošli a zapařili v dusném a vlhkém ovzduší. Když jsme se vrátili, tak jsme se smutkem v očích zjistili, že ani ten autobus, na který jsme čekali, nepojede. Naštěstí jel jiný a řidič nám sdělil, že nás odveze tam, kam potřebujeme.

Ten řidič, to byl vrah. Frčel to s námi úzkými cestami, tunýlky, ostrými zatáčkami, nad propastí takovou rychlostí, že by se za ni auta na německé dálnici nemusely stydět. I přes vražednou rychlost jsme si užívali výhled na krajinu a určitě to zato stálo. Vysoké hory, ze kterých se pářilo, bílá skaliska, koryto průzračně modré řeky. Už jen ta cesta, přestože byla poměrně dlouhá, nás přesvědčila, že jsme se vydali na správný výlet. I přestože náš autobus couval před kamionem, protože bychom se společně na jednu silničku nevešli...

Signalizovali jsme řidiči a vystoupili jsme na zastávce Kazurabaši. Tady nás to vyhodilo uprostřed ničeho, ale stačilo sejít po vedlejší silnici níž a hned jsme se ocitnuli tam, kde jsme chtěli být. U visutého mostu Kazurabaši. Zaplatili jsme vstupné a mohli se na něj vydat. Nejprve to však zkoušela Bára, říkali jsme si, že kdyby cokoliv, přijdeme o toho nejslabšího člena výpravy – Báry se ta její hekací choroba stále držela.

Největší výzva přejít most to byla pro Toma jedna. Nevím, jestli si to pamatujete z předchozích vyprávění, ale chlapec má strach z výšek. Teď si představte, že stojíte na visutém mostě, můžete koukat skrze něj na prudkou řeku, která uhání pod vámi. Kdybyste se zřítili, asi to pro vás nebude moc příjemné, a to se nebavíme jen o tom, že ta voda by byla jistojistě ledová. A navíc je most z lián.

Tom jedna si to ve svém tempu hezky prošel, my ostatní jsme na mostě trochu skotačili a asi i znervózňovali ostatní návštěvníky, kteří měli nahnáno. Na mostě jsme nafotili spoustu obrázků a užili si výhled na okolní přírodu a šumění řeky. Přestože jsme ten den toho zase tolik nedělali a spíš se nechali vozit, vyhládlo nám. Dali jsme si tedy svačinku a vydali se za mostem doleva.

Bůhví, kam cesta vedla, ale my jsme díky ní došli až k vodopádům. V tu chvíli začalo opět pršet, a tak zase nastal čas pláštěnek. Vlastně si to počasí z nás trochu střílelo, protože chvilku kapalo, chvilku bylo dusno a chvilku bylo dýchatelno. Jakmile jsme nafotili dost fotek u vodopádu a zjistili, že asi nemá smysl jít dál touto cestou, protože nevíme kam vede a zda na takovou trasu máme čas, otočili jsme se na podpatku a vydali se zpět k mostu. 

Ten jsme nepřelezli, ale vydali se cestou doprava, nahoru do kopce. Třeba tam najdeme své štěstí. Potkali jsme stánek s drobnostmi k jídlu, takže pro některé to štěstí bylo. Já a Tomové jsme si dali zmrzliny. Bylo také možné zakoupit nápoje (i alkoholické) a nějakou malou dobrotu, třeba rybu nebo fialovou bramboru na špejli. Dokonce tam pobíhala i koťata. Dlouho jsme se zde nezdrželi, protože jsme byli zvědaví, co nás čeká cestou dál.

A že bylo na co být zvědavý! Bylo tam parkoviště pro autobusy, aby to návštěvníci neměli tak daleko a složité, jak jsme to měli my, kteří jsme dorazili po vlastní ose. Vedle velkého parkoviště byl také velký obchod se suvenýry. Vešli jsme dovnitř, abychom zjistili, co nám nabídnou. Kromě historie Kazurabaši jsme si mohli vybrat asi ze stovky místních produktů. Já jsem se nakonec rozhodla pro alkohol, pro pálenku z juzu. Chvilku jsme zde i poseděli, protože z obchodu byl výhled na protější kopce, a rozjímali.

Jakmile jsme měli klidu dost, vyskočili jsme zase na nohy. Bára zjistila, že poblíž je keška a že by byla škoda, kdyby si ji nevyzvedla. Prošli jsme se ještě po blízkém okolí obchodu se suvenýry a rozhodli se vydat zpět na zastávku. Měl nám za chvíli jet autobus zpět. Vrátili jsme se na zastávku stejnou cestou, kterou jsme dorazili. Tentokrát jsme ovšem nejeli až do Awa-Ikedy, ale do bližšího města, do Óboke, odkud nám také jely vlaky společnosti JR.

Cestou autobusem jsme se samozřejmě opět kochali výhledem a v Óboke se zašli podívat do místní malé samoobsluhy, abychom si alespoň trochu naplnili prázdné žaludky. Vlak nám nejel hned, a tak jsme se trochu courali po okolí vlakového nádraží. Kousek od něj byly schody a ty, když jste vylezli, tak jste měli krásný výhled po okolí. To bychom to nebyli my, abychom toho nevyužili. 

Vlak z Óboke nám jel přímo až do Okajamy. Rozhodli jsme se, že si zakoupené suvenýry odložíme v domě hrůzy a vydáme se do Aeonu, nákupního domu, kde jsme byli den předtím. Mrtvolného fishe jsme opět nechali v jeho zaplísněném pokoji a vydali se na nákupy. Tentokrát nikdo nebrblal. Tedy kromě naši žaludků.

Abychom se na nákupy posilnili, rozhodli jsme se v Aeonu i najíst. Vybrali jsme si restauraci, která se soustředí na omuraisu. Vypadalo to, že sem hodně chodí mladí na rande. Měli spoustu druhů omuraisu, člověk si mohl vybrat od té obyčejné, až po speciály zalité sýrem. Když jsme se dosyta a spokojenosti najedli, vydali jsme se na nákup. Já jsem si koupila patery náušnice, stylovou mističku a notýsek na razítka. Tím moje obsese razítky dostala nový rozměr. Od této chvíli jsem na každém místě vyhledávala razítko a vytahovala notýsek.

Po nákupu věcí jsme se ještě vydali do přízemí, kde jsme si prošli supermarket. Nakoupili nějaké drobnosti, abychom měli večer co pojídat. Zároveň jsem zde také koupila fishovi večeři. Celý den nejedl nic pořádné, není divu, že se mu neudělalo líp. Koupila jsem mu jakitori.

Došli jsme zpět na naše skvělé ubytování a našli leklou rybu. Abych ji trochu profackovala, donutila jsem ji sníst trochu kuřecího masa a vytáhli ji na procházku. Již bylo po setmění, takže ho nemohl ohrozit jediný zbloudilý sluneční paprsek. Po krátké procházce kolem plecháče jsme se vrátili zpět. Fish se víc najedl a očividně se mu udělalo lépe. Přešli jsme k našemu tradičnímu večernímu programu, tedy čtení cestopisných zápisků. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.