Nový film Kiritani Mirei

Kiritani Mirei

Nedávno bylo oznámeno, že si herečka a modelka Kiritani Mirei zahraje upírku ve filmu Koi suru Vampire (Zamilovaná upírka). Její postava se jmenuje Kiira a ačkoliv vypadá jako obyčejná dívka, jejímž snem je stát se nejlepší pekařkou na světě, zase tak moc obyčejná není – je upírkou. O jejím tajemství nikdo neví. Jako malá měla dobrého kamaráda Tecua, ale když jí ve 12 letech umřeli rodiče, byla poslána na výchovu k příbuzným a od té doby se s Tecuem nijak nestýkala. Jenomže se znovu potkají v pekařství, kde Kiira pracuje na poloviční úvazek, brzy začnou randit a Kiira sní o společné budoucnosti s Tecuem. Jenomže je upírkou…

Jin-hyuk Choi,
Ekin Cheng

Film by měl přijít do japonských kin 17. dubna 2015, režii a scénář obstarala Suzuki Mai (její prvotina). Tecua ztvární Tocuka Šóta. Dalšími účinkujícími jsou Mito Nacume, Summer Meng (z Tchaj-wanu) jako kamarádka Kiiry, Ekin Cheng (z Hongkongu) jako šéf upírů a Jin-hyuk Choi (z Jižní Koreje) jako podřízený Chenga.

Kamiki Rjúnosuke jako dětský herec

Kamiki Rjúnosuke, dětský talent,
který se v dospělosti stal géniem

V poslední době se stále víc a víc nemohu nabažit hereckých schopností Kamiki Rjúnosukeho – ten chlapec je prostě fenomenální. A proto jsem se rozhodla, že o něm napíšu alespoň tři články; o začátku jeho kariéry, o jeho dabování animovaných filmů a o jeho kariéře nyní a vyhlídkách do budoucna. Je to určitě talent, který si zaslouží vaši pozornost.

Rjúnosuke se narodil 19. května 1993 ve městě Fudžimi v prefektuře Saitama jako nemocné a slabé dítě, kterému doktoři nedávali moc šancí na přežití. Podle samotného Rjúnosuke prý rodičům řekli, že šance na jeho uzdravení jsou menší než jedno procento, ale jak vidno, Rjúnosuke tento pomalu nesmyslný boj vyhrál. A když mu pak byli dva roky, jeho matka ho přihlásila do talentové agentury Central Group, která se specializovala na miminka a malé děti – tím v podstatě začala jeho kariéra. Chtěla tím dokázat, že tu Rjúnosuke opravdu je, že žije. Ještě roku 1995 se objevil v první reklamě.

V roce 1999 proběhl jeho televizní debut v seriálu Good News, ve kterém hrál syna ústřední dvojice Kurosawu Naoju; nejednalo se tedy o žádnou nevýznamnou roli. Od té doby hrál především v televizních seriálech něčí dítě – například v Namida o fuite (2000) jako Fučigami Rjóta, nejmladší z dětí, které kvůli ohni přišly o otce a nyní se o ně stará otcův známý Óniši Kacuo, kterého ztvárnil Eguči Jósuke, nebo v Mukudono (2001) jako Arai Cutomu, dítě svobodné matky, která mu tvrdí, že nemá otce, že je v podstatě ze zkumavky.

Až do roku 2004, kdy hrál jen vedlejší role, konečně dostal hlavní roli ve dvou filmech Instalace a Otósan no backdrop (za tento film získal ocenění Nováček roku na 14. ročníku Ceny kritiků japonských filmů). Instalace stojí za delší zmínku, neboť zde hrál s Uetou Ajou a byl jedním z prvních herců, kteří dostali příležitost jí sáhnout na prsa. Rjúnosuke hrál žáka prvního stupně základní školy Aoki Kuzojošiho, který svojí nové starší kamarádce Nozawě Asako (právě Aje) ukáže kouzlo kybersexu.

V roce 2005 získal roli mladého Minamota no Jošicuneho v taize Jošicune (v hlavní roli Jošicuneho se zde objevil Takizawa Hideaki), co je ovšem zajímavé, o sedm let později si tuto postavu opět zopakoval v jiné taize Taira no Kijomori (v hlavní roli Macujama Ken-iči). Mnohem větším úspěchem tento rok však bylo účinkování ve filmu Miike Takašiho Jókai daisensó. Zde ztvárnil hlavní roli Inó Tadašiho, který je označen za Dračího jezdce a má přinést mír ve světě nadpřirozených bytostí. Za tuto roli získal Rjúnosuke ocenění od japonské

filmové Akadamie Nováček roku. Jak sám ale říká, dalším vítězstvím pro něj bylo natočení scény v jezírku, protože už od mala mu nejde plavání, a tak ho to stálo mnoho sil.

Další rok si zahrál si zahrál v televizním speciálu Tantei Gakuen Q založeném na stejnojmenné manze od Amaki Seimarua a protože film měl vcelku slibnou sledovanost a DVD se neprodávaly zrovna nejhůře, o rok později příběh dostal seriálové zpracování, ve kterém si Rjúnosuke zopakoval svou roli Kjúa, spolu s herečkou Šidou Mirai a Jamadou Rjósukem.

V roce 2007 uspěl v roli Takana Taróa, nemocného dvanáctiletého chlapce, který se chce stát DJem, ve filmu Little DJ. I přes poměrně jednoduchý scénář, kde je jasně dané, jak se bude příběh vyvíjet, zde Rjúnosuke zazářil a celou pozornost strhl jen a jen na sebe, s přehledem přehrál i zkušenější starší herce. Jeho milostný zájem byl nasměrován k Umino Tamaki zahranou Fukudou Majuko, která stejně jako Kamiki byla ve své roli velmi přesvědčivá. Druhým filmem, za který byl tento rok chválen, byl Tóku no sora ni kieta. Film byl promítaní na 12. mezinárodním filmovém festivalu v jihokorejském Pusanu a sám režisér Jukisada Isao chválil Rjúnosukeho za jeho výkon a prohlásil, že si nedokáže představit nikoho jiného, kdo by roli Kusunoki Rjósukeho lépe zvládl. Hrál také v 76. asadoře Dondo bare jako mladší bratr hrdinky ztvárněné Higou Manami, která byla vybrána mezi 2156 uchazečkami.

O rok později se objevil pouze v televizním seriálu Kaze no garden, velmi oceňovaném (získal například ocenění v kategorii Nejlepší televizní seriál, Nejlepší herec v hlavní roli, Nejlepší scénář, Nejlepší režie na 2. ročníku Tokijských cen). Zde si zahrál roli Širatorio Gakua, mentálně retardovaného chlapce. Zajímavostí je také to, že několik týdnů cvičil a poté zvládl v rámci natáčení seriálu zahrát bez přerušení skladbu pro piano Modlitwa dziewicy od Tekly Badarzenska-Baranowské.

V roce 2004 se také objevil v hudebním videu k písním Aja od Southern All Stars a Strike od SUNEOHAIR. O osm let později si znovu zahrál v hudebním videu, tentokrát zpěváka Takahašiho Júa, k písni Hi wa mata noboru. Jedná se o ústřední píseň k filmu Kirišima, bukacu o jameruttejo, ve kterém Rjúnosuke ztvárnil hlavní roli, ale o tom až v dalším díle.

Další díl

Zimní sezóna 2015 II.

Již jsem psala článek o tom, co bych chtěla ze zimní seriály sezóny vidět já, ale pořád je v ní ještě plno zajímavých počinů, a tak jsem se rozhodla, že napíšu o nich článek. Nejprve bude krátký výčet a pod ním, pokud vás výčet zaujme, i více detailů. Třeba někoho něco zaujme a najde si mezi nimi srdcovku. ;-) Vybrala jsem jich osm.

1. Ghost Writer – zkušená spisovatelka nemá nápad, tak na ně zaměstná začátečnici
2. Mašširo – sestřičky v čele s Horikitou Maki to tu vedou
3. Kaze no toge – historický seriál
4. Second Love – pyšný tanečník a učitelka z prestižní dívčí školy
5. Genkai šúraku kabušikigaiša – kombajny!
6. Rjúsei Wagon – problémy v rodině vyřeší cesta do minulosti
7. Iron Gramas – babči v akci
8. Kageri juku nacu – zajímavé obsazení a zajímavý příběh

Ghost Writer

Hrají: Nakatani Miki, Mizukawa Asami, Miura Šóhei, Takasugi Masahiro, Nanao, Kimura Midoriko, Enami Kjóko, Tanaka Tecuši a další.

Obsah: Tono Risa je nadaná spisovatelka, která si svým talentem již vydobyla určité postavení, ale najednou neví, co dál psát. Potkává se s Kawaharou Juki, nadějnou začínající spisovatelkou, a Risa, unavená, jak ji všichni nazývají géniem, se rozhodne, že Juko svěří důležitou práci – bude psát za ni. Risa je nakonec znechucená, že se tváří, že napsala něco, co ve skutečnosti nenapsala, a Juko místo obdivu, který k Rise cítila, jí začíná mít tak akorát dost. Dokáže se Juki dostat z Risiina stínu a stát se plnohodnotnou spisovatelkou?

Mašširo

Hrají: Horikita Maki, Jagira Júja, Šida Mirai, Takanaši Rin, Nanao, Megumi, Takeuči Mijako, Nišio Mari, Watanabe Mai, Išiguro Ken, Mizuno Miki, Kimura Tae, Watanabe Dai, Kaga Takeši a další. 

Obsah: Arimura Akari vystudovala vysokou školu pro sestřičky a dostala se na oddělení pro staré lidi. Zde už čtyři roky pracuje za mizerný plat a sní o tom, že se dobře provdá. Když tu se jí zničehonic naskytne příležitost jak si přilepšit – dostane nabídku k práci v prestižní nemocnici, ve které často léčí slavné osobnosti, především politiky. Akari práci přijme, ale nakonec není vše tak skvělé, jak si malovala – pracovní prostředí není nejpřívětivější a pacienti jsou neuvěřitelně rozmazlení. Dokáže si s ním Akari poradit a žít spokojený život?

Kaze no toge

Hrají: Nakamura Masatoši, Šibata Kjóhei, Sakuraba Nanami, Hira Takehiro, Ikeda Tecuhiro, Jošida Jó, Nakamura Šidó, Asó Jumi a další.

Obsah: Kusakabe Gengo a Macu-ura Šógen byli přáteli již od raného dětství a společně i navštěvovali školu kenda. Jenomže jednoho dne se nepohodli a jejich cesty se úplně rozešly. Po dvaceti letech se Kusakabe rozhodne, že navštíví Macu-uru, ale když se setkají, kolo osudu se opět roztočí…

Second Love

Hrají: Kamenaši Kazuja, Fukuda Kjóko, Hajami Akari, Košiba Fuka, Teradžima Susumu, Onuki Júsuke, Akija Nacuko, Asó Jumi a další.

Obsah: Taira Kei je tanečník, který je pyšný na své umění, ale přestože se učil v Německu a jako malý vyhrál několik mezinárodních soutěží, necítí se plně uspokojen. V současné době je Kei opět v Tokiu, pracuje na poloviční úvazek a snaží se naplnit svůj sen. Přesto tak nějak cítí, že to vůbec nemá smysl. V té době se potkává s Nišiharou Jui, učitelkou na prestižní dívčí škole, do které se zamiluje. Jenomže Jui má už pět let poměr s ženatým kolegou a uvědomuje si, že tento vztah nemá žádnou budoucnost. Co teď?

Genrai šúraku kabušikigaiša

Hrají: Sorimači Takaši, Tanihara Šósuke, Macuoka Maju, Inoue Waka, Kató Toranosuke, Suzuki Kósuke, Hiraizumi Sei, Terada Minori, Nagajama Aiko a další.

Obsah: V regionu Kantó je malá vesnička, kde žije asi padesát obyvatel, ale projednává se, že vesnička zřejmě zmizí z mapy. V této vesničce dříve žil Ouči Masato, který se pokoušel o organické hospodářství, ale selhal, zanechal rodičům dluhy a svou dceru a utekl do Tokia. Nyní mu otec umřel a on se vrací zpět, aby své staré matce a dceři pomohl s farmařením. Ale zvládne to? Vždyť něco takového vůbec nevynáší a je to jen dřina…

Rjúsei Wagon

Hrají: Nišidžima Hidetoši, Kagawa Terujuki, Igawa Haruka, Ičikawa Miwako, Takahaši Hiroši, Irie Džingi, Mačida Keita, Jokojama Kóta, Takagi Serai, Umegaki Hinako, Baišó Micuko a další.

Obsah: V práci se nedaří, žena se chce rozvést a syn je doma agresivní. Ke všemu ještě otec, kterého nemá rád, umírá na rakovinu. Nagata Kazuo si tak sedí na stanici a přemítá o svém životě. Co udělal špatně? Když tu se objeví červený vlak, který řídí Hašimoto Jošiaki, což je velké překvapení, protože před pěti lety zemřel. Spolu s ním je ve vlaku i jeho syn Kenta, který by měl být také mrtvý. Kazuo nastoupí do tohoto záhadného vlaku a jede do minulosti do důležitých okamžiků, aby zjistil, kde udělal chybu.

Iron Gramas

Hrají: Ótake Šinobu, Muroi Šigeru, Cucui Mičitaka, Haba Juičiró, Emoto Akira a další.

Obsah: Iron Gramas je speciální vyšetřovací tým. Dvě z nich, Reiko a Naomi, bývaly vyšetřovatelky známé pod přezdívkou „Cukr a Sůl“. Do akce byly povolány naposledy před dvaceti lety. Nyní se ovšem opět daly dohromady, aby odhalily pravou identitu Takanaši Jóičiróa a zabránili mu v páchání zločinu.

Kageru juku nacu

Hrají: Watabe Acuro, Kadowaki Mugi, Tokito Saburo, Suda Masaki, Iwamacu Rjó, Takito Ken-iči, Hasegawa Tomoharu, Kiba Kacumi, Šimada Kjúsaku, Maeda Acuko, Itaja Júka, Curuta Maju a další.

Obsah: Asakura Hiroko je přijata do redakce pro noviny. V redakci se však strhne povyk, protože se zjistí, že je dcerou pachatele v případu únosu dítěte, který se udál před dvaceti lety. Pachatel požadoval peníze po řediteli nemocnice, ze které bylo dítě uneseno, a ne po rodičích. Jenomže když byl pachatel po předání peněz pronásledován policií, zemřel. Dítě nikdy nenalezli. Kadži Hidekazu, jeden ze zaměstnanců redakce, se rozhodne znovu přešetřit případ a odhalí nečekané skutečnosti.

Zaujalo vás něco?

Nejlepší filmy podle japonské filmové Akademie od roku 1978 do současnosti

Na stránkách japonského „Oscara“ jsem narazila na všechny ročníky, které se udály. A tak jsem se rozhodla, že sepíšu seznam těch nejlepších filmů, které toho japonského Oscara dostaly. Můžete to brát jako doporučení. V seznamu upřednostňuji české oficiální/festivalové názvy, až poté japonské.

1978 – Žlutý kapesník
1979 – Džiken
1980 – Fukušú suru wa boku no ari
1981 – Zigeunerweisen
1982 – Eki Station
1983 – Pochodová píseň k Kamaty
1984 – Balada o Narajamě
1985 – Osošiki
1986 – Hana ičimonme
1987 – Kataku no hito
1988 – Marusa no onna
1989 – Tonkó
1990 – Černý déšť
1991 – Šónen džidai
1992 – Musuko
1993 – Šiko fundžatta
1994 – Gakkó
1995 – Čúšingura gaiden jocuja kaidan
1996 – Poslední závěť
1997 – Smím prosit?

1998 – Princezna Mononoke
1999 – Ai wo kou hito
2000 – Poppoja
2001 – Ame agaru
2002 – Cesta do fantazie
2003 – Soumrak
2004 – Soumrak samurajů
2005 – Han-oči
2006 – Always sančóme no júhi
2007 – Havajské tance
2008 – Tókjó Tower: okan to boku to, tokidoki, oton
2009 – Průvodce
2010 – Šizumanu taijó
2011 – Kokuhaku
2012 – Jókame no semi
2013 – Kirišima, bukacu jameruttejo
2014 – Fune wo amu
2015 – Eien no Zero
2016 – Naše malá sestra
2017 – Šin godžira
2018 – Sandome no sacudžin
2019 – Zloději
2020 – Šinbun kiša
2021 – Midnight Swan

Kdyby někoho zajímalo, co znamenají ty tučné tituly, tak to je můj seznam viděných, abych věděla, kolik mi toho ještě schází. Viděli jste ze seznamu něco? Líbilo se? Myslíte si, že si film zaslouží takové ohodnocení?

(Co se týče Jókame no semi, existuje ještě šestidílný seriál, který jsem shodou okolností přeložila.)

Struny Japonska – přijďte si poslechnout koto

Naoko Kikuči byla opět pozvána k nám do České republiky, konkrétně do Prahy, aby nám předvedla své umění – hru na koto. Workshop a recitál se odehrají 14. února 2015 v Atriu na Žižkově od osmi hodin večer. 

Pokud vás nezajímá jen poslech, ale chtěli byste se také naučit sami na koto hrát, máte výjimečnou příležitost, neboť právě paní Naoko Kikuči bude ve dnech 13.-15. února mít lekce, které mají být velmi intenzivní. Je to jak pro začátečníky, tak i pro pokročilé. Podle všeho by se lekce v budoucnu měly opakovat. Koto i trsátko cume jsou k zapůjčení. Jedna hodina stojí 750 korun a dvě pak 1250 – a to mi věřte, drahé to opravdu není. Kamarád v Japonsku si platí lekce šamisenu (další strunný nástroj) a platí několikanásobně tolik.

Více informací zde.

Co je to koto? (琴)

Jedná se třináctistrunný hudební nástroj, jakási citera, a v Japonsku na něj začalo hrát přibližně na přelomu 6. a 7. století (používalo se například při vystoupeních sarugaku); je to tedy tradiční hudební nástroj. Do Japonska přišel z Číny, kde používali obdobný nástroj guženg (ten má ovšem obvykle 21 strun). Koto se v dnešní době nepoužívá jen pro tradiční hudbu, ale osvěžuje i pop či jazz.

One Ok Rock a Tulák Kenšin

11. dubna 1994 spatřil světlo světa první díl mangy Ruróni Kenšin (Tulák Kenšin), který stvořil Wacuki Nobuhiro. Příběh v týdeníku Šónen Jump vycházel celých pět let a roku 2012 se dočkat hraného zpracování. Mezitím samozřejmě vyšlo několik románů (ilustroval je sám Wacuki), anime (jak seriál, tak filmy a OVA). Hraný film byl úspěšný nejen v Japonsku, ale po celém světě, a tak se rozhodlo o dalších dvou pokračování. Všechny tři hrané filmy mají ovšem něco společného – o závěrečnou píseň ke všem filmům se postarala skupina One Ok Rock. A jelikož se mi všechny tři písně moc líbí (nemluvě o tom, že Taka (Japonec!!) má moc pěknou angličtinu), musím se o ně s vámi podělit, pokud jste je náhodou ještě neslyšeli.

1. film Tulák Kenšin: The Beginning

2. film Tulák Kenšin a požár v Kjótu: Mighty Long Fall

3. film Tulák Kenšin – konec legendy: Heartache

Přiznávám se, že s každým filmem se mi píseň líbila víc (ačkoliv 2. a 3. mám přibližně stejně ráda, záleží na náladě, kterou zrovna preferuju). A která se líbí nejvíc vám? Znáte One Ok Rock a Kenšina?

Nominace na 38. ročník japonského „Oscara“

Konečně byly oznámeny nominace na 38. ročník Ceny japonské filmové Akademie. A kdo má tedy šanci, že si odnese domů zlatou sošku?

Nominace na nejlepší snímek roku

• Eien no Zero
• Kami no cuki
• Čiisai o-uči
• Higuraši no ki
• Fušigi na misaki no monogatari

Nominace na nejlepší animovaný snímek roku

• Omoide no Marnie 
• Giovanni no šima
• Meitantei Conan: Idžigen no Sniper 
• Stand By Me Doraemon 
• Buddha 2: Tezuka Osamu  no Buddha – owarinaki tabi

Nominace na nejlepšího režiséra

• Narušima Izuru – Fušigi na misaki no monogatari
• Jošida Daihači – Kami no cuki
• Jamazaki Takaši – Eien no Zero
• Koizumi Takaši – Higuraši no ki
• Motoki Kacuhide – Čókósoku! Sankin kótai

Nominace na nejlepšího herce v hlavní roli

• Abe Hiroši – Fušigi na misaki no monogatari 
• Okada Džun-iči – Eien no Zero
• Sasaki Kuranosuke – Čókósoku! Sankin kótai
• Jakušo Kódži –  Higuraši no ki
• Nakai Kiiči – Zakuró zaka no Adauči

Nominace na nejlepší herečku v hlavní roli

• Andó Sakura – 0,5mm
• Ikewaki Čizuru – Soko nomi nite hikari kagajaku
• Inoue Mao – Širajuki sacudžin džiken
• Nikaidó Fumi – Wataši no otoko
• Mijazawa Rie – Kami no cuki
• Jošinaga Sajuri – Fušigi na misaki no monogatari

Nominace na  nejlepšího herce ve vedlejší roli

• Abe Hiroši – Zakuró zaka no Adauči
• Itó Hideaki – Wood Job!
• Okada Džun-iči – Higuraši no ki
• Curube Šófukutei – Fušigi na misaki no monogatari 
• Miura Haruma –  Eien no Zero 
  

Nominace na nejlepší herečku ve vedlejší roli

• Ošima Júko – Kami no cuki
• Kuroki Hana – Čiisai o-uči
• Kobajaši Satomi – Kami no cuki
• Takeuči Júko – Fušigi na misaki no monogatari 
• Fudži Sumiko – Maiko wa Lady

Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po roce 1945 se zaměřením na Filipíny

Úvod

V této seminární práci se nejprve budu zabývat stručným popsáním zahraniční politiky, kterou Japonsko vede vůči celé jihovýchodní Asii, případně ASEANu, a poté se zaměřím jen na japonsko-filipínské vztahy. Filipíny jsem si vybrala, protože jak Japonsko, tak i Filipíny jsou ostrovní země, vztahy mezi nimi se datují již od období Muromači/Ašikaga (1337-1573), dlouhodobému japonskému ekonomickému působení na Filipínách a japonskému brutálnímu zacházení s Filipínci během 2. světové války. Schválně v práci vynechám spolupráci se Spojenými státy a jiné mezinárodní organizace, než je ASEAN, jinak by rozsah práce přesahoval daná kritéria.

Útok na Pearl Harbor, nedostatek mužstva, vybavení i špatné komunikační spojení amerických vojsk na Filipínách a potopení britských válečných lodí u Malajsie japonskými letadly bylo v podstatě pro Japonce pozvání do jihovýchodní Asie, kterého obratem využili, a zahájili ofenzivu vedenou přes Filipíny k Borneu, přes Malajsii a Sumatru až k Jávě a ze zálohy obsadili námořní základnu Singapur. Na pevnině se zmocnilo Indočíny, Thajska a Barmy. Japonsko se na získaném území snažilo vytvořit tzv. Sféru společného rozkvětu Velké Východní Asie, uspořádání ekonomicky výhodné pro všechny zúčastněné. Celé toto tažení v podstatě podnítila potřeba uspokojit touhu po nových odbytištích a surovinových zdrojích. Japonští okupanti se pokoušeli zavést nový kulturní a morální řád a snažili se, aby v každé zemi byla vyučována japonština jako druhý jazyk. 

V každé ze zemí jihovýchodní Asie přijímali japonskou okupaci různě – v Thajsku například vše probíhalo poklidně, země dokonce dostala nová území a byla značně autonomní, naproti tomu na Filipínách se rozhořelo nacionalistické cítění, vypuklo hnutí odporu, které bylo krvavě potlačeno, nemluvě o tom, že morálka japonských vojáků na ostrovech postupem času otupěla a došlo k mnoha násilnostem. To vše ovlivnilo poválečné vnímání Japonska.

Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po 2. světové válce

Japonsko na konci 40. let a začátku 50. neudržovalo žádné vztahy se zeměmi jihovýchodní Asie, které okupovalo za 2. světové války. Dokonce ani otázka reparací za válečné škody nebyla dostatečně vyřešena. Od poloviny 50. let Japonsko začalo vztahy normalizovat a dosáhlo dohody ohledně reparací s Barmou, Filipínami, Vietnamskou republikou, Indonésií a Filipínami (s Thajskem se definitivně dohodlo až v roce 1963) a obnovilo diplomatické a obchodní vztahy. Spolu s reparacemi Japonsko poskytovalo výhodné úvěry a bezúroční půjčky a zahájilo přímou zahraniční pomoc a také mohutné investice[1] do těchto zemí. 

                Na začátku 60. let se Japonsko snažilo ještě více vystavět nové a pevné vztahy v rámci Asie. Hned roku 1960 se z Institutu pro ekonomické záležitosti v Asii stala součást japonského Ministerstva obchodu a průmyslu (MITI), což v praxi znamenalo, že se mohlo manipulovat s větším obnosem peněz. Následující rok vznikl vládní úřad Fond pro zahraniční ekonomickou spolupráci, který ihned započal poskytovat úvěry do zahraničí a roku 1962 byl založen Úřad pro zahraniční technickou spolupráci, který místo peněz zapůjčoval různé technologie. Do poloviny 60. let celý svět zaznamenal vzestup Japonska, které se stalo vůdčí ekonomickou mocností v jihovýchodní Asii – pomalu na každém rohu v Bangkoku bylo možné vidět neonové poutače s japonskými výrobky; ulicemi Saigonu[2] se proháněly japonské skútry.

                Japonsko se tak dostalo do role velkého podporovatele míru a stability v Asii, jenomže počátkem 70. let obchodní bilance některých zemí jihovýchodní Asie, které nevyvážely suroviny, dosáhly vysokých deficitů, a proto zde začaly síly protijaponské nálady, ve kterých zaznívaly názory, že Japonsko tu jen vykořisťuje asijské trhy a materiály. Japonsko tedy přehodnotilo situaci, obzvláště poté, když se někteří japonští komentátoři zamýšleli nad tím, proč tyto země tolik milují japonské výrobky, ale samotné Japonce již nikoliv, a začalo zvyšovat přímou zahraniční pomoc. Pomáhalo tedy zemím modernizovat jejich průmysl, aby se staly ekonomicky silnými.

                V roce 1977 obklopen nedůvěrou vůči Japonsku, navštívil tehdejší premiér Fukuda Takeo jihovýchodní Asii a hlavní náplní jeho cesty bylo zasít semínka přátelství. Jen o pár let před ním podobnou cestu vykonal premiér Kakuei Tanaka, ale v Jakartě a Bangkoku byl přivítán velkými protesty. Z tohoto ohledu byla Fukudova cesta úspěšnější. V Manile ustanovil, co se později začalo nazývat Fukudova doktrína, ve které vyjádřil, že se Japonsko zavazuje k udržení míru a zříkává se všech vojenských řešení problémů, že si přeje vybudovat důvěrný vztah se zeměmi jihovýchodní Asie na základě vzájemné důvěry a že si přeje pomoc udržet mír v regionu za spolupráce s organizací ASEAN. Během své cesty také Fukuda přislíbil větší japonskou pomoc a investice do jihovýchodní Asie, což znamenalo rozšíření ekonomických vztahů skrze navýšení obchodu, rozvojové spolupráce a přímých zahraničních investic.

                V 80. letech začalo polevovat napětí mezi Západním a Východním blokem – jasný signál, že je lepší soustředit se spíše na ekonomiku než na vojenskou sílu. Během této dekády nahradilo Japonsko Spojené státy na prvním místě žebříčku ekonomické pomoci a zadavatele nových obchodních investic v jihovýchodní Asii. Role Japonska jako exportéra kapitálu a technologií a importéra průmyslových výrobků byla pro jihovýchodní Asii klíčová z hlediska její ekonomiky.

                Počátkem 90. let se Japonsko intenzivněji snažilo vylepšit diplomatické postavení především v Asii. Na jaře 1991 tehdejší premiér Kaifu Tošiki oznámil, že se zúčastní cesty do pěti jihovýchodních asijských států (Brunej, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko), na jejímž konci se zavázal, že Japonsko chce zajít ve vzájemných vztazích mnohem dál, než jen sahají vzájemné obchodní vztahy, jako země míru. Aby dostálo svému závazku, Japonsko se aktivně podílelo ve vyjednávání řešení Kambodžského konfliktu. 

                Od 80. let ale také klesal význam Japonska jako obchodního partnera pro země jihovýchodní Asie. V 80. letech byl japonský podíl na celkovém regionálním zahraničním obchodu zemí ASEAN 25,9 %, ale už v roce 2010 klesl více jak o polovinu, na 11 %. Může za to především vzrůst podílu obchodu v rámci ASEANu samotném (v 80. letech byl podíl 15,9 %, v roce 2010 24,60 %), ale také vzrůst obchodu s Čínou (v 80. letech byl podíl 1,80 %, v roce 2010 12,10 %). Minulý rok na přelomu května a června navštívil současný premiér Abe Šinzó Myanmar, setkal se s prezidentem Thein Seinem a zrušil myanmarský dluh v hodnotě 1,8 miliard dolarů a hned na to přislíbil další velkou peněžitou pomoc zemi. Již od nástupu Abea na premiérskou pozici, jeho mistři o sebe doslova „zakopávali“ v hlavních městech jihovýchodní Asie, kde nabízeli další pomoc, investice atd. Japonsko chce vzkřísit svou ekonomiku dramatickým navýšením podílu na zahraničním obchodu zemí ASEAN.

                Nejde ovšem jen o spolupráci v rámci obchodu, ale týká se například také bezpečnosti v regionu. Japonsko má dlouhodobé územní spory s Čínou o ostrovy Senkaku/ Tiao-jü-tao a je si velmi dobře vědomo, že podobné spory má Čína i s téměř všemi zeměmi jihovýchodní Asie. Pro Japonsko je tedy jihovýchodní Asie jakousi diplomatickou pojistkou proti Číně, proto se ji snaží různými způsoby posilovat, aby společně odolaly čínské nadvládě v regionu. Pro Japonsko je totiž důležité, aby Číně do rukou nepadlo Jihočínské moře, neboť by to jistě znamenalo omezení pro japonskou lodní dopravu (v současné době tudy propluje kolem 70 % všech obchodních lodí do a z Japonska).

Již je to 41 let, co Japonsko začalo spolupracovat s ASEANem: v roce 1973 bylo založeno ASEAN-japonské fórum a v roce 1997 vznikla nadregionální organizace ATP, ASEAN Three Plus. Za ta léta se společně snažily najít odpověď na otázku jak zachovat mír, stabilitu, rozvoj a prosperitu v Asii. Navázaly úzké obchodní vztahy – v roce 2011 dosáhl bilaterální obchod Japonska a zemí ASEANu 248 miliard dolarů. Tato organizace se ovšem nezaměřuje jen na ekonomickou či bezpečností spolupráci, ale v současné době se snaží sbližovat národy skrze socio-kulturní spolupráci (například tradiční japonské „papírové vyprávění“ kamišibai se rozšířilo do zemí jihovýchodní Asie, Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodži, kde japonští umělci nejen vystupují, ale také místní učí, jak si kamišibai vyrobit a jak vyprávět; tak se kamišibai stalo mostem mezikulturní výměny a pokořilo i jazykovou bariéru). 

Vztahy Japonska a Filipín   

Filipíny získaly 4. července 1946 nezávislost od Spojených států amerických, o pět let později podepsaly Sanfranciskou mírovou smlouvu s Japonskem, která ukončila 2. světovou válku. Další diplomatické vztahy s Japonskem byly navázány až v roce 1956, když se obě dvě strany dohodly na válečných reparacích. Na začátku 60. let se z Japonska začali do Filipín navracet individuální investoři. V roce 1960 obě země podepsaly Smlouvu o přátelství, obchodu a vodní dopravě, kterou ovšem v roce 1972 Filipínský senát odmítl. Zajímavostí je, že japonský obchodní atašé se po odhlasování podrážděně dotázal, zda zrušení smlouvy tkví v hluboce zakořeněném nepřátelství vůči Japonsku, nebo zda je to jen politický vrtoch. To Japonci potřebovali vědět.

                Japonsko ale i tak zůstalo významným zdrojem peněz pro rozvoj, obchod, investic a turismu až do 80. let. Japonské investice vzrostly od začátku navázání vztahů s Filipínami z méně než 5 % z celkového objemu zahraničních investic na více jak 25 % v polovině 70. let, ale v roce 1981 opět klesly na 18 %. Filipíny také zažily enormní nárůst japonských turistů. Od roku 1972 do 1979 se počet těchto turistů navýšil více jak 25krát – v roce 1972 navštívilo Filipíny 6 803 Japonců, ale roku 1979 jich bylo již 175 691. Ačkoliv později nebyl nárůst tak rapidní, neboť vzrostl počet přepadených japonských turistů. 

Po třídenní Filipínské revoluci v roce 1986 nastoupila do funkce prezidentky Corazon Aquino, bylo Japonsko první zemí, která uznala novou vládu a prohlásila, že ji bude podporovat. Téhož roku nová filipínská prezidentka navštívila Japonsko a setkala se s císařem Šówou, který se jí omluvil za všechny zločiny spáchané japonskými vojáky za 2. světové války. Během její návštěvy se také domluvila další japonská pomoc Filipínám.  Aquino se do Japonska vrátila o pár let později, aby se zúčastnila pohřbu císaře Šówy a v roce 1990 korunovace nového císaře Heiseie. 

                Japonsko poskytlo největší část mezinárodní pomoci Filipínám, když je v roce 1990 postihlo zemětřesení v Luzonu a o rok později když vybuchla sopka Pinatubo na jihozápadě ostrova Luzon. Od roku 1994-2001 dostaly Filipíny „nával“ dalších přímých zahraničních investic od Japonska, ačkoliv byly značně skromnější při srovnání s investicemi dalších zemí ASEANu. Tento „nával“ investic ale nebyl dobrý pro delší dobu trvající krizi moci, která Filipínami zmítala již od roku 1989.

                V roce 2009 japonský premiér Asó Taró a filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo, při její návštěvě Japonska, se písemně zavázali k „Podpoře strategických vztahů mezi blízkými sousedy“, podtitul tohoto prohlášení dále specifikoval, na jaké úrovni se tyto strategické vztahy budou podporovat – na překonání současné ekonomické krize a další posilování oboustranných vztahů. Japonsko se zavazovalo k tomu, že bude i nadále vytvářet pracovní místa na Filipínách, poskytovat vybraným filipínským zájemcům vzdělání atd.

                O dva roky později bylo toto usnesení všeobecně rozšířeno, když filipínský prezident Benigno S. Aquino III. přijal pozvání japonské vlády a oficiálně navštívil Japonsko 25.-28. září 2011. Na výzvu císaře Heiseie navštívil město Išinomaki v prefektuře Mijagi, které toho roku postihlo velké zemětřesení. Mezi premiérem Nodou Jošihikem a prezidentem Aquinem proběhla schůzka, na které obě dvě strany přislíbily, že v rámci „Podpory strategických vztahů“ ještě více rozšíří spolupráci obou dvou zemí. Toto rozšíření spočívalo především v ulehčení výměny zboží, služeb, lidí a investic mezi dvěma ekonomikami.

                V roce 2013 japonský premiér Abe Šinzó navštívil na svých zahraničních cestách mimo jiné i Filipíny, kde se v Manile setkal s prezidentem Benignem Aquinem. V jejich společném prohlášení stálo, že si obě dvě země přejí prohloubit spolupráci na poli ekonomie i na poli námořním. Cílem obou zemí je, aby jejich plavební trasy regionem zůstaly bezpečné a volné k proplutí. Tento cíl ovšem může narušit jednání Číny, která si nárokuje téměř celé Jihočínské moře, kterým mnoho z těchto tras vede. Nakonec spojenectví mezi Filipínami a Japonskem se dá zúžit na jeden úkol: zintenzivnit spolupráci se spojenci na obraně regionu, aby se limitovala vojenská neschopnost jednotlivce a riziko případného napadení Čínou, která by podle jejích slov jen hájila to, co jí patří.

V návaznosti se v japonské vládě diskutovalo o novém výkladu ústavy, který byl nakonec 1. července 2014 schválen. Japonská ústava zakazuje při řešení konfliktů používat armádní složky, jedinou výjimkou je sebeobrana. Nyní je ovšem tento článek interpretován, že „sebeobrana“ neznamená jen bránit vlastní zemi, ale i spojence. Článek je tedy interpretován jako právo na „kolektivní sebeobranu“, díky čemuž může Japonsko přispěchat na pomoc například Filipínám, pokud by je Čína napadla nebo si vojensky uzurpovala právo na sporná území, které má s Filipínami (či jinými zeměmi, se kterými má Japonsko uzavřené smlouvy o společné bezpečnosti). Toto rozhodnutí se nelíbí Číně, která tvrdí, že si Japonsko vymýšlí hrozby z její strany, aby prosadila své zájmy na domácí politické scéně. Naopak prezident Filipín si rozhodnutí pochvaloval: „…pokud tak Japonsko může dostát mezinárodních povinností a přivede nás to blíže k dosažení našich společných cílů, jako je mír, stabilita a vzájemná prosperita.“

Závěr

Po 2. světové válce se veškeré vztahy Japonska s jihovýchodní Asií zaměřovaly především na ekonomickou pomoc a zlepšování zahraničního pohledu na Japonsko, které se reprezentovalo jako pomocná ruka, jež jen chce, aby ostatní pochopili, že se navždy vzdalo uvažování o válečných výbojích. Postupem času navázalo vztahy se všemi zeměmi bývalé Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asii, vyplatilo reparace a pomalu začalo posilovat svůj vliv v regionu. V současné době se snaží být aktivní i na poli bezpečnosti v regionu, kdy se v podstatě spolčuje se zeměmi jihovýchodní Asie, které mají s Čínou nějaké nevyřešené teritoriální spory, aby si tím tak udrželo status quo – samotné se nemůže vojensky v Čínou měřit, ale pokud spojí síly i s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie (a je jasné, že by i Spojené státy přispěchaly na pomoc, pokud by došlo k většímu vojenskému konfliktu), tak se rozhodně nachází v lepší pozici ve vyjednávání například o ostrovech Senkaku/ Tiao-jü-tao. Toto spojenectví ovšem není výhodné jen pro Japonsko, ale pro všechny zúčastněné země. 

                Velmi podobný vývoj měly i vztahy Japonska s Filipínami. Přes počáteční nevraživost a nesnášenlivost vůči Japoncům se dnes Filipínci spíše pozitivně kloní ke spolupráci s bývalými okupanty. Vztahy mezi Filipínami a Japonskem se jednoznačně zlepšily a myslím si, že v budoucnu nedojde k výraznému zhoršení, protože spolu stojí proti společnému nepříteli – Číně. Zatímco budou mít společné cíle, nebude tu jediný důvod k tomu, aby se jejich vztahy ochladily.

---

[1] Někdy se jednalo jen o stavbu továren, ale častěji to byly komplexní investiční celky potřebné k těžbě i zpracování nerostných surovin (ropa, ruda, dřevo apod.).

[2] Bezejmenný zpravodaj tenkrát ironicky poznamenal, že Spojené státy válčí ve Vietnamu, aby ochránily japonské trhy.

Genom Hazard, Atarašii kucu wo kawanakuča, Dear Sister

Zdravíčko!

Nejprve bych se chtěla omluvit za delší nic nedělání – já teda makala, ale na zkouškách a bude se to ještě opakovat. Další věc, kterou bych vám chtěla říct, je, že jsem delší dobu přemýšlela, co sem ještě přidat, a nakonec mě napadlo „krátká doporučení“, vždy po třech. Bude v nich úplně všechno: hudba, film, seriály, knihy, různé akce, prostě vše, co je nějakým způsobem spojeného s Japonskem. Hlavním důvodem, proč jsem si něco takového založila, je to, že se mi občas prostě nechtějí psát dlouhé recenze na filmy/seriály, ale zároveň bych je nějakou širší formou než je jen TOPka doporučila. Tak snad se vám tahle novinka zalíbí. A co že je jako první doporučení?

Genom Hazard

Hrají: Nišidžima Hidetoši, Kim Hjodžin, Maki Jóko, Itó Masabu, Nakamura Juri a další.

O čem to je?

Jednoho dne Išigami nakráčí k sobě do bytu a najde tam svou ženu mrtvou. Hned poté do bytu vpadnou dva muži, ale Išigami je schopný utéct. Na svém zmateném útěku se setkává s korejskou novinářkou Kang Ji Won, kterou Išigami zaujme, a tak nabídne mu pomoc v jeho svízelné situaci. Išigami je překvapený sám sebou, neboť umí mluvit korejsky a najednou má nejasné vzpomínky na to, že je Korejec. Jenomže brzy se naučí, že nemůže věřit ani vlastním vzpomínkám...

Proč to vidět?

Kdo by to byl kdy nějakého Japonce řekl, že bude tak pěkně mluvit korejsky (na Japonce!)? Tři ženy a Nišidžima. Přiznám se, že jsem viděla nějaké video, kde byl rozhovor právě s Nišidžimou, který o filmu mluvil, a jen kvůli tomu jsem se do něj pustila. Nelituju. Ze začátku to má spád, pořád se něco děje a nikdo neví, kde je pravda. Ke konci, jak se vše začíná odkrývat, mizet a navracet, tak rychlost ze začátku zpomaluje. Říkám si, že to má možná až moc dlouho stopáž, na druhou stranu nebylo řečeno nic navíc a žádná otázka nezůstala bez odpovědi. Herecký výkon Nišidžimy byl skvostný, radost pohledět, jeho korejská „spolupachatelka“ mu nesahala ani po kotníky. V podstatě mi přišlo, že celý film stojí jen na něm a hudebním doprovodu od Kawaie Kendžiho, jenomže ono to vůbec nevadilo. Naopak mi to přišlo uspokojující. Zajímavý nápad, nijak zvlášť přehnané vysvětlení všeho, co se událo – body nahoru. Líbil se mi i důraz na detaily, například Išigamiho zranění, která si udělal, jen tak nezmizela, nejvíce na mě udělalo dojem to, že v každém záběru na jeho ruce, byly zraněné (oděrky, krev, otlačeniny, nateklé klouby…). Pěkná korejsko-japonská spolupráce. Takových víc…  

Atarašii kucu wo kawanakuča

Hrají: Mukai Osamu, Nakajami Miho, Ajano Gó, Kiritani Mirei a Amanda Plummer.

O čem to je?

Jagami Sen je fotograf, který se vydal se svojí sestrou Suzume do Paříže. Jenomže ta ho záhy opouští, protože má v Paříži, městě lásky, už něco na práci. Ale Sen nebude dlouho sám, protože se potká s Tešigaharou Aoi. A ač se do té doby neznali, stráví spolu tři dny.

Proč to vidět?

Jemně plynoucí melancholický film plný tichého žalu i lásky, jehož kulisami je krásná Paříž. Obsazení je velmi skromné, ony i kulisy, ale je to právě tahle komornost, která filmu dodává sílu. Herecké výkony byly velmi přesvědčivé a lehce mrtvolně živé. O Paříži se říká, že je městem lásky, ale jaké? V tomto filmu určitě lásku dostanete, ale není vzplanutí vášní. Pokud máte chuť na něco nenáročného, co pohladí po duši a nespálí žárem… tohle by mohl být film, který hledáte.

Dear Sister

Hrají: Išihara Satomi, Macušita Nao, Tanabe Seiiči, Iwata Takanori, Hirajama Hirojuki, Horiuči Keiko a další.

O čem to je?

Fukazawa Misaki je tou mladší sestrou, která přidělává starosti té starší Hazuki. Jsou úplně odlišné, žijí jinak i jejich pohled na svět se značně liší, ale pořád jsou to sestry, a tak mají jedna pro druhou pochopení a snaží si pomáhat. Misaki na delší dobu zmizela z dohledu rodiny, ale když se vrátila, nastěhovala se sestře do bytu a začala se jí plést do života, zatímco si řešila i své potíže – například těhotenství, o kterém nikomu neřekla. Hazuki je v moment, kdy do jejího života vpadne Misaki, šťastná, protože má přítele a schyluje se k žádosti o ruku. Jenomže...

Proč to vidět?

Velmi se mi líbila postava Išihary Satomi, tedy alespoň zahraná byla velmi dobře a byla to také postava, se kterou jsem se nejvíc sžila. Na druhou stranu Macušita Nao má stále co dohánět, protože mi někdy její hraní přišlo opravdu otřesný – ačkoliv možná to bylo jen její postavou? Dívala jsem se na seriál, jak vycházel, proto si troufám říct, že pokud bych se na něj podívala najednou, zřejmě by mě tolik nebavil. Každopádně mi přišel zajímavý, tak nějak japonsky přirozený a svým způsobem velmi vstřícným k postavám. Není to náročné drama, ani komedie, ani děsná romantika, ale má to své kouzlo. Navíc Hirajama Hirojuki začíná být hercem, na kterého si budu v budoucnu více dávat pozor. (Nemluvě o tom, že jsem celou dobu nehorázně shippovala jeho postavu s postavou Išihary.) Obyčejný příběh dvou sester okořeněný trochou tvrdohlavosti a nedostatečné komunikace.