Abe Šinzó a bezpečnostní politika Japonska

Abe Šinzó se narodil 21. září 1954 v Tokiu do rodiny aktivních politiků. Jeho dědeček Kiši Nobusuke, stojí za zrodem Liberárně-demokratické strany, byl významným politikem jak během 2. světové války, tak i po ní. I jeho otec Abe Šintaró byl dlouholetým členem LDS a ministrem zahraničí, který nejdéle zastával svůj post. Abe Šinzó tedy pokračuje v rodinné tradici jako člen LDS.

Po dokončení studií si nejprve vyzkoušel kariéru mimo politiku a od roku 1979 pracuje pro Kóbské ocelárny. Zde setrvává do roku 1982, kdy se začal věnovat politice – vypomáhá svému otci, stává se členem různých politických uskupení, osobním sekretářem generálního tajemníka LDS. Po smrti otce v roce 1991 přebírá jeho místo v LDS a o dva roky později je zvolen jako představitel prefektury Jamaguči (křeslo v této prefektuře má dědičně, získal ho již jeho děd Abe Kan) a stává se členem dolní komory.

Abe slouží pod premiéry Mori Joširóem a Koizumi Džun-ičiróem a ještě za vlády Koizumiho se stává Nejvyšším vládním tajemníkem. V této době se také stává známým díky vyhraněním postojům vůči Severní Koreji, což ho nakonec vynese do čela LDS. 26. září 2006 se pak stává nejmladším premiérem zvoleným po 2. světové válce. Přesto vládce pouhý rok a je nucen po vícero skandálech odejít. Oficiálním důvodem pro jeho odchod z funkce premiéra jsou zdravotní problémy. Jeho čas ovšem ještě není u konce a 26. prosince 2012 znovu nastupuje do funkce.

Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po roce 1945 se zaměřením na Filipíny

Úvod

V této seminární práci se nejprve budu zabývat stručným popsáním zahraniční politiky, kterou Japonsko vede vůči celé jihovýchodní Asii, případně ASEANu, a poté se zaměřím jen na japonsko-filipínské vztahy. Filipíny jsem si vybrala, protože jak Japonsko, tak i Filipíny jsou ostrovní země, vztahy mezi nimi se datují již od období Muromači/Ašikaga (1337-1573), dlouhodobému japonskému ekonomickému působení na Filipínách a japonskému brutálnímu zacházení s Filipínci během 2. světové války. Schválně v práci vynechám spolupráci se Spojenými státy a jiné mezinárodní organizace, než je ASEAN, jinak by rozsah práce přesahoval daná kritéria.

Útok na Pearl Harbor, nedostatek mužstva, vybavení i špatné komunikační spojení amerických vojsk na Filipínách a potopení britských válečných lodí u Malajsie japonskými letadly bylo v podstatě pro Japonce pozvání do jihovýchodní Asie, kterého obratem využili, a zahájili ofenzivu vedenou přes Filipíny k Borneu, přes Malajsii a Sumatru až k Jávě a ze zálohy obsadili námořní základnu Singapur. Na pevnině se zmocnilo Indočíny, Thajska a Barmy. Japonsko se na získaném území snažilo vytvořit tzv. Sféru společného rozkvětu Velké Východní Asie, uspořádání ekonomicky výhodné pro všechny zúčastněné. Celé toto tažení v podstatě podnítila potřeba uspokojit touhu po nových odbytištích a surovinových zdrojích. Japonští okupanti se pokoušeli zavést nový kulturní a morální řád a snažili se, aby v každé zemi byla vyučována japonština jako druhý jazyk. 

V každé ze zemí jihovýchodní Asie přijímali japonskou okupaci různě – v Thajsku například vše probíhalo poklidně, země dokonce dostala nová území a byla značně autonomní, naproti tomu na Filipínách se rozhořelo nacionalistické cítění, vypuklo hnutí odporu, které bylo krvavě potlačeno, nemluvě o tom, že morálka japonských vojáků na ostrovech postupem času otupěla a došlo k mnoha násilnostem. To vše ovlivnilo poválečné vnímání Japonska.

Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po 2. světové válce

Japonsko na konci 40. let a začátku 50. neudržovalo žádné vztahy se zeměmi jihovýchodní Asie, které okupovalo za 2. světové války. Dokonce ani otázka reparací za válečné škody nebyla dostatečně vyřešena. Od poloviny 50. let Japonsko začalo vztahy normalizovat a dosáhlo dohody ohledně reparací s Barmou, Filipínami, Vietnamskou republikou, Indonésií a Filipínami (s Thajskem se definitivně dohodlo až v roce 1963) a obnovilo diplomatické a obchodní vztahy. Spolu s reparacemi Japonsko poskytovalo výhodné úvěry a bezúroční půjčky a zahájilo přímou zahraniční pomoc a také mohutné investice[1] do těchto zemí. 

                Na začátku 60. let se Japonsko snažilo ještě více vystavět nové a pevné vztahy v rámci Asie. Hned roku 1960 se z Institutu pro ekonomické záležitosti v Asii stala součást japonského Ministerstva obchodu a průmyslu (MITI), což v praxi znamenalo, že se mohlo manipulovat s větším obnosem peněz. Následující rok vznikl vládní úřad Fond pro zahraniční ekonomickou spolupráci, který ihned započal poskytovat úvěry do zahraničí a roku 1962 byl založen Úřad pro zahraniční technickou spolupráci, který místo peněz zapůjčoval různé technologie. Do poloviny 60. let celý svět zaznamenal vzestup Japonska, které se stalo vůdčí ekonomickou mocností v jihovýchodní Asii – pomalu na každém rohu v Bangkoku bylo možné vidět neonové poutače s japonskými výrobky; ulicemi Saigonu[2] se proháněly japonské skútry.

                Japonsko se tak dostalo do role velkého podporovatele míru a stability v Asii, jenomže počátkem 70. let obchodní bilance některých zemí jihovýchodní Asie, které nevyvážely suroviny, dosáhly vysokých deficitů, a proto zde začaly síly protijaponské nálady, ve kterých zaznívaly názory, že Japonsko tu jen vykořisťuje asijské trhy a materiály. Japonsko tedy přehodnotilo situaci, obzvláště poté, když se někteří japonští komentátoři zamýšleli nad tím, proč tyto země tolik milují japonské výrobky, ale samotné Japonce již nikoliv, a začalo zvyšovat přímou zahraniční pomoc. Pomáhalo tedy zemím modernizovat jejich průmysl, aby se staly ekonomicky silnými.

                V roce 1977 obklopen nedůvěrou vůči Japonsku, navštívil tehdejší premiér Fukuda Takeo jihovýchodní Asii a hlavní náplní jeho cesty bylo zasít semínka přátelství. Jen o pár let před ním podobnou cestu vykonal premiér Kakuei Tanaka, ale v Jakartě a Bangkoku byl přivítán velkými protesty. Z tohoto ohledu byla Fukudova cesta úspěšnější. V Manile ustanovil, co se později začalo nazývat Fukudova doktrína, ve které vyjádřil, že se Japonsko zavazuje k udržení míru a zříkává se všech vojenských řešení problémů, že si přeje vybudovat důvěrný vztah se zeměmi jihovýchodní Asie na základě vzájemné důvěry a že si přeje pomoc udržet mír v regionu za spolupráce s organizací ASEAN. Během své cesty také Fukuda přislíbil větší japonskou pomoc a investice do jihovýchodní Asie, což znamenalo rozšíření ekonomických vztahů skrze navýšení obchodu, rozvojové spolupráce a přímých zahraničních investic.

                V 80. letech začalo polevovat napětí mezi Západním a Východním blokem – jasný signál, že je lepší soustředit se spíše na ekonomiku než na vojenskou sílu. Během této dekády nahradilo Japonsko Spojené státy na prvním místě žebříčku ekonomické pomoci a zadavatele nových obchodních investic v jihovýchodní Asii. Role Japonska jako exportéra kapitálu a technologií a importéra průmyslových výrobků byla pro jihovýchodní Asii klíčová z hlediska její ekonomiky.

                Počátkem 90. let se Japonsko intenzivněji snažilo vylepšit diplomatické postavení především v Asii. Na jaře 1991 tehdejší premiér Kaifu Tošiki oznámil, že se zúčastní cesty do pěti jihovýchodních asijských států (Brunej, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko), na jejímž konci se zavázal, že Japonsko chce zajít ve vzájemných vztazích mnohem dál, než jen sahají vzájemné obchodní vztahy, jako země míru. Aby dostálo svému závazku, Japonsko se aktivně podílelo ve vyjednávání řešení Kambodžského konfliktu. 

                Od 80. let ale také klesal význam Japonska jako obchodního partnera pro země jihovýchodní Asie. V 80. letech byl japonský podíl na celkovém regionálním zahraničním obchodu zemí ASEAN 25,9 %, ale už v roce 2010 klesl více jak o polovinu, na 11 %. Může za to především vzrůst podílu obchodu v rámci ASEANu samotném (v 80. letech byl podíl 15,9 %, v roce 2010 24,60 %), ale také vzrůst obchodu s Čínou (v 80. letech byl podíl 1,80 %, v roce 2010 12,10 %). Minulý rok na přelomu května a června navštívil současný premiér Abe Šinzó Myanmar, setkal se s prezidentem Thein Seinem a zrušil myanmarský dluh v hodnotě 1,8 miliard dolarů a hned na to přislíbil další velkou peněžitou pomoc zemi. Již od nástupu Abea na premiérskou pozici, jeho mistři o sebe doslova „zakopávali“ v hlavních městech jihovýchodní Asie, kde nabízeli další pomoc, investice atd. Japonsko chce vzkřísit svou ekonomiku dramatickým navýšením podílu na zahraničním obchodu zemí ASEAN.

                Nejde ovšem jen o spolupráci v rámci obchodu, ale týká se například také bezpečnosti v regionu. Japonsko má dlouhodobé územní spory s Čínou o ostrovy Senkaku/ Tiao-jü-tao a je si velmi dobře vědomo, že podobné spory má Čína i s téměř všemi zeměmi jihovýchodní Asie. Pro Japonsko je tedy jihovýchodní Asie jakousi diplomatickou pojistkou proti Číně, proto se ji snaží různými způsoby posilovat, aby společně odolaly čínské nadvládě v regionu. Pro Japonsko je totiž důležité, aby Číně do rukou nepadlo Jihočínské moře, neboť by to jistě znamenalo omezení pro japonskou lodní dopravu (v současné době tudy propluje kolem 70 % všech obchodních lodí do a z Japonska).

Již je to 41 let, co Japonsko začalo spolupracovat s ASEANem: v roce 1973 bylo založeno ASEAN-japonské fórum a v roce 1997 vznikla nadregionální organizace ATP, ASEAN Three Plus. Za ta léta se společně snažily najít odpověď na otázku jak zachovat mír, stabilitu, rozvoj a prosperitu v Asii. Navázaly úzké obchodní vztahy – v roce 2011 dosáhl bilaterální obchod Japonska a zemí ASEANu 248 miliard dolarů. Tato organizace se ovšem nezaměřuje jen na ekonomickou či bezpečností spolupráci, ale v současné době se snaží sbližovat národy skrze socio-kulturní spolupráci (například tradiční japonské „papírové vyprávění“ kamišibai se rozšířilo do zemí jihovýchodní Asie, Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodži, kde japonští umělci nejen vystupují, ale také místní učí, jak si kamišibai vyrobit a jak vyprávět; tak se kamišibai stalo mostem mezikulturní výměny a pokořilo i jazykovou bariéru). 

Vztahy Japonska a Filipín   

Filipíny získaly 4. července 1946 nezávislost od Spojených států amerických, o pět let později podepsaly Sanfranciskou mírovou smlouvu s Japonskem, která ukončila 2. světovou válku. Další diplomatické vztahy s Japonskem byly navázány až v roce 1956, když se obě dvě strany dohodly na válečných reparacích. Na začátku 60. let se z Japonska začali do Filipín navracet individuální investoři. V roce 1960 obě země podepsaly Smlouvu o přátelství, obchodu a vodní dopravě, kterou ovšem v roce 1972 Filipínský senát odmítl. Zajímavostí je, že japonský obchodní atašé se po odhlasování podrážděně dotázal, zda zrušení smlouvy tkví v hluboce zakořeněném nepřátelství vůči Japonsku, nebo zda je to jen politický vrtoch. To Japonci potřebovali vědět.

                Japonsko ale i tak zůstalo významným zdrojem peněz pro rozvoj, obchod, investic a turismu až do 80. let. Japonské investice vzrostly od začátku navázání vztahů s Filipínami z méně než 5 % z celkového objemu zahraničních investic na více jak 25 % v polovině 70. let, ale v roce 1981 opět klesly na 18 %. Filipíny také zažily enormní nárůst japonských turistů. Od roku 1972 do 1979 se počet těchto turistů navýšil více jak 25krát – v roce 1972 navštívilo Filipíny 6 803 Japonců, ale roku 1979 jich bylo již 175 691. Ačkoliv později nebyl nárůst tak rapidní, neboť vzrostl počet přepadených japonských turistů. 

Po třídenní Filipínské revoluci v roce 1986 nastoupila do funkce prezidentky Corazon Aquino, bylo Japonsko první zemí, která uznala novou vládu a prohlásila, že ji bude podporovat. Téhož roku nová filipínská prezidentka navštívila Japonsko a setkala se s císařem Šówou, který se jí omluvil za všechny zločiny spáchané japonskými vojáky za 2. světové války. Během její návštěvy se také domluvila další japonská pomoc Filipínám.  Aquino se do Japonska vrátila o pár let později, aby se zúčastnila pohřbu císaře Šówy a v roce 1990 korunovace nového císaře Heiseie. 

                Japonsko poskytlo největší část mezinárodní pomoci Filipínám, když je v roce 1990 postihlo zemětřesení v Luzonu a o rok později když vybuchla sopka Pinatubo na jihozápadě ostrova Luzon. Od roku 1994-2001 dostaly Filipíny „nával“ dalších přímých zahraničních investic od Japonska, ačkoliv byly značně skromnější při srovnání s investicemi dalších zemí ASEANu. Tento „nával“ investic ale nebyl dobrý pro delší dobu trvající krizi moci, která Filipínami zmítala již od roku 1989.

                V roce 2009 japonský premiér Asó Taró a filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo, při její návštěvě Japonska, se písemně zavázali k „Podpoře strategických vztahů mezi blízkými sousedy“, podtitul tohoto prohlášení dále specifikoval, na jaké úrovni se tyto strategické vztahy budou podporovat – na překonání současné ekonomické krize a další posilování oboustranných vztahů. Japonsko se zavazovalo k tomu, že bude i nadále vytvářet pracovní místa na Filipínách, poskytovat vybraným filipínským zájemcům vzdělání atd.

                O dva roky později bylo toto usnesení všeobecně rozšířeno, když filipínský prezident Benigno S. Aquino III. přijal pozvání japonské vlády a oficiálně navštívil Japonsko 25.-28. září 2011. Na výzvu císaře Heiseie navštívil město Išinomaki v prefektuře Mijagi, které toho roku postihlo velké zemětřesení. Mezi premiérem Nodou Jošihikem a prezidentem Aquinem proběhla schůzka, na které obě dvě strany přislíbily, že v rámci „Podpory strategických vztahů“ ještě více rozšíří spolupráci obou dvou zemí. Toto rozšíření spočívalo především v ulehčení výměny zboží, služeb, lidí a investic mezi dvěma ekonomikami.

                V roce 2013 japonský premiér Abe Šinzó navštívil na svých zahraničních cestách mimo jiné i Filipíny, kde se v Manile setkal s prezidentem Benignem Aquinem. V jejich společném prohlášení stálo, že si obě dvě země přejí prohloubit spolupráci na poli ekonomie i na poli námořním. Cílem obou zemí je, aby jejich plavební trasy regionem zůstaly bezpečné a volné k proplutí. Tento cíl ovšem může narušit jednání Číny, která si nárokuje téměř celé Jihočínské moře, kterým mnoho z těchto tras vede. Nakonec spojenectví mezi Filipínami a Japonskem se dá zúžit na jeden úkol: zintenzivnit spolupráci se spojenci na obraně regionu, aby se limitovala vojenská neschopnost jednotlivce a riziko případného napadení Čínou, která by podle jejích slov jen hájila to, co jí patří.

V návaznosti se v japonské vládě diskutovalo o novém výkladu ústavy, který byl nakonec 1. července 2014 schválen. Japonská ústava zakazuje při řešení konfliktů používat armádní složky, jedinou výjimkou je sebeobrana. Nyní je ovšem tento článek interpretován, že „sebeobrana“ neznamená jen bránit vlastní zemi, ale i spojence. Článek je tedy interpretován jako právo na „kolektivní sebeobranu“, díky čemuž může Japonsko přispěchat na pomoc například Filipínám, pokud by je Čína napadla nebo si vojensky uzurpovala právo na sporná území, které má s Filipínami (či jinými zeměmi, se kterými má Japonsko uzavřené smlouvy o společné bezpečnosti). Toto rozhodnutí se nelíbí Číně, která tvrdí, že si Japonsko vymýšlí hrozby z její strany, aby prosadila své zájmy na domácí politické scéně. Naopak prezident Filipín si rozhodnutí pochvaloval: „…pokud tak Japonsko může dostát mezinárodních povinností a přivede nás to blíže k dosažení našich společných cílů, jako je mír, stabilita a vzájemná prosperita.“

Závěr

Po 2. světové válce se veškeré vztahy Japonska s jihovýchodní Asií zaměřovaly především na ekonomickou pomoc a zlepšování zahraničního pohledu na Japonsko, které se reprezentovalo jako pomocná ruka, jež jen chce, aby ostatní pochopili, že se navždy vzdalo uvažování o válečných výbojích. Postupem času navázalo vztahy se všemi zeměmi bývalé Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asii, vyplatilo reparace a pomalu začalo posilovat svůj vliv v regionu. V současné době se snaží být aktivní i na poli bezpečnosti v regionu, kdy se v podstatě spolčuje se zeměmi jihovýchodní Asie, které mají s Čínou nějaké nevyřešené teritoriální spory, aby si tím tak udrželo status quo – samotné se nemůže vojensky v Čínou měřit, ale pokud spojí síly i s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie (a je jasné, že by i Spojené státy přispěchaly na pomoc, pokud by došlo k většímu vojenskému konfliktu), tak se rozhodně nachází v lepší pozici ve vyjednávání například o ostrovech Senkaku/ Tiao-jü-tao. Toto spojenectví ovšem není výhodné jen pro Japonsko, ale pro všechny zúčastněné země. 

                Velmi podobný vývoj měly i vztahy Japonska s Filipínami. Přes počáteční nevraživost a nesnášenlivost vůči Japoncům se dnes Filipínci spíše pozitivně kloní ke spolupráci s bývalými okupanty. Vztahy mezi Filipínami a Japonskem se jednoznačně zlepšily a myslím si, že v budoucnu nedojde k výraznému zhoršení, protože spolu stojí proti společnému nepříteli – Číně. Zatímco budou mít společné cíle, nebude tu jediný důvod k tomu, aby se jejich vztahy ochladily.

---

[1] Někdy se jednalo jen o stavbu továren, ale častěji to byly komplexní investiční celky potřebné k těžbě i zpracování nerostných surovin (ropa, ruda, dřevo apod.).

[2] Bezejmenný zpravodaj tenkrát ironicky poznamenal, že Spojené státy válčí ve Vietnamu, aby ochránily japonské trhy.

Územní spory Japonska

Přestože je Japonsko zemí, kterou ze všech stran obklopuje moře, a nenajdeme tedy žádné pozemní hranice, které by sdílelo s nějakým dalším státem, Japonsko již dlouhodobě vede územní spory o několik ostrovů s několika sousedními zeměmi. Jedná se například o spory s Ruskem o Čišimarettské /Kurilské ostrovy[1], s Čínskou lidovou republikou, případně s Čínskou republikou, o ostrovy Senkaku/Tiao-jü-tao/Tiao-jü-tchaj[2] či o ostrovy, nebo spíše atol, Okinotorišima nebo s Jižní Koreou o ostrovy Takešima/Tokdo.

            V následujícím článku se budu věnovat pouze sporům o ostrovy Senkaku (zaměřím se na konflikt s Čínskou lidovou republikou a nikoliv Čínskou republikou), Kurilské ostrovy a ostrovy Takešima/Tokdo.

Japonsko a Jižní Korea

Spor je veden o malé souostroví[3] v Japonském moři, které každá ze zemí nazývá jinak – Japonci ho nazývají Takešima, Korejci zase Tokdo. Jejich vzdálenost od nejzápadnějšího japonského ostrova Oki je 157,5 km a od nejvýchodnějších korejských ostrovů Ulleungdo[4] se nacházejí podle korejských údajů 87,4 km a podle japonských 92 km. Za dobrého počasí je souostroví možné z těchto korejských ostrovů vidět pouhým okem. Od samotného pobřeží korejského poloostrova je souostroví vzdáleno 216,8 km a od pobřeží hlavního japonského ostrova Honšú, konkrétně od pobřeží prefektury Šimane, je vzdáleno přibližně 211 km.

            Celý konflikt v podstatě začal po 2. světové válce, kdy bylo Japonsku jako poraženému odebráno veškeré území, které nabylo válečnými výboji i se všemi malými ostrůvky, které vlastnilo ještě před válkou. Všechny tyto ostrůvky mělo opětovně získat po podepsání Sanfranciské mírové smlouvy[5] 8. září 1951, jejíž 2. kapitola vymezuje území Japonska – konkrétně v ní Japonsko uznává nezávislost Koreje a vzdává se veškerých územních nároků vůči ní. Jenomže ostrovů bylo mnoho a všechny ve smlouvě nebyly jmenovitě zapsány. Jižní Korea požádala o revizi, ve které by bylo souostroví Tokdo/Takešima zapsáno jako její území a spoluautor Sanfranciské mírové smlouvy J. F. Dulles prohlásil, že „pokud tyto ostrovy patřily Koreji již před anexí[6], tak nevidí jediný problém, aby byly zahrnuty do území, kterého se Japonsko vzdá“[7], jenomže o měsíc později byl Koreji odeslán oficiální názor Spojených států, ve kterém stojí, že „podle jejich informací nikdy nebylo toto území považováno za součást Koreje a od roku 1905 bylo pod jurisdikcí úřední kanceláře na ostrovech Oki spadající pod prefekturu Šimane v Japonsku. Nevypadá to, že by tyto ostrovy někdy byly nárokované Koreou.“[8]

           Přestože Sanfranciská mírová smlouva otázku Takešima/Tokdo přímo neřeší, nachází se v dokumentu článek, který má právě řešit takovéto případy. V 6. kapitole 22. článku se píše, že „pokud vznikne spor při interpretaci nebo výkonu smlouvy, který se nevyřeší ani jinými dohodnutými prostředky, tento spor bude na požádání kterékoliv z podepsaných stran předložen Mezinárodnímu soudnímu dvoru.“[9] Japonsko tak roku 1954, když bylo jasné, že ani jedna z Korejí nebude mít převahu na Korejském poloostrově, opravdu navrhlo, že požádá Mezinárodní soud v Haagu, aby tento spor vyřešilo. Jižní Korea však toto řešení odmítla a do dnešních dnů stále odmítá. Podle profesora Bonga z American univerzity ve Washingtonu bude tento status quo mezi Japonskem a Jižní Koreou pokračovat a vidí jen velmi malou pravděpodobnost, že by došlo mezi oběma stranami k trvalé dohodě.[10]

            Postoj široké veřejnosti v obou zemích je rozdílný. V Japonsku je Takešima/Tokdo vnímáno jako něco daleko, mimo sféru jejich zájmu a o problém se opravdu zajímá jen minimum lidí, především místní politici a lidé pracující v rybolovu v prefektuře Šimane. Na druhé straně v Koreji je tento problém vnímán jako otázka národní hrdosti[11]. Není to tedy „obyčejný“ spor o území, na kterém je naleziště zemního plynu a prostor pro rybolov, ale jedná se o národní symbol a připomenutí historické agrese Japonska[12]. V Jižní Koreji dokonce každoročně pořádají školní výlety na souostroví a vláda nechala napsat učebnice, ve kterých je Takešima/Tokdo považováno jako výlučně korejské vlastnictví.[13]

Japonsko a Rusko

Tyto dva státy vedou dlouhodobý spor o část Kurilských ostrovů – vulkanické souostroví o 56 ostrovech táhnoucí se od severu ostrova Hokkaidó až po poloostrov Kamčatka rozdělující Ochotské moře a Tichý oceán. Hlavním problém jsou tři ostrovy: Kunaširi, Etorofu, Šikotan a Habomaiské ostrovy[14]. Tato oblast je Ruskou federací považována za Jižní Kurily a japonskou stranou za Severní teritoria.

            Koncem poloviny 19. století začalo být nutné stanovit si hranice i na Dálném východě, a tak po Šimodské smlouvě roku 1855, ve které se stanovily hranice mezi Ruskem a Japonskem, tj. mezi ostrovem Etorofu a Uruppu[15], podepsalo Japonsko a Rusko Sankt–Petěrburskou smlouvu (1875). Ta mimo jiné stanovuje, že Japonsko výměnou za Sachalin získá celý kurilský oblouk od Uruppu po Šumušu[16]. Po uzavření smlouvy začali Japonci toto území intenzivně osidlovat. V době vypuknutí 2. světové války se zde nacházelo již něco kolem 17 tisíc japonských obyvatel. Na konci války i po jejím ukončení, kdy Rusové dobyli Kurilské ostrovy, započali s masovým odsunem Japonců.[17]

            Roku 1946 Sovětský svaz celé problematické území Kurilských ostrovů anektoval s tím, že se odvolával na Jaltskou dohodu[18] a Postupimskou deklaraci[19]. Poté nastal rok 1951 a již zmiňované podepsání Sanfranciské mírové smlouvy, kterou SSSR odmítl, neboť otázka teritorií zůstala nevyřešena a stala se tak neustálou překážkou v sovětsko-japonských jednáních – ve smlouvě nejsou jasně definované Kurilské ostrovy, není zmíněn konkrétní počet či názvy ostrovů, ani není jasně řečeno, že Sovětský svaz má suverenitu nad tímto územím.[20]

            Až v roce 1956 byla podepsána sovětsko-japonská deklarace, která ukončila válečný stav, a obě strany se zavázaly, že budou i nadále pokračovat v mírových jednáních a snažit se uzavřít mír. Téhož roku Nikita Chruščov přislíbil navrácení Habomaiských ostrovů a ostrovu Šikotan. Jenomže jednání skončila nezdarem a ruská strana se k navrácení ostrovů neměla. Přestože roku 2004 Rusko potvrdilo, že tato deklarace stále platí, nebyl mezi zeměmi doposud podepsán mír, a status Kurilských ostrovů zůstává sporný. To i nadále bývá překážkou v rusko-japonských vztazích a často kvůli němu vznikají spory, ačkoliv se minulý rok ruský prezident Putin a japonský premiér Abe Šinzó dohodnuli, že by tento historický spor neměl zatěžovat jejich současné vztahy (jednalo se především o energetické kontrakty). Zároveň ale také upozornili na fakt, že se těmto sporům nelze v budoucnu vyhnout.[21]

            Podle Jonathana Berkshire Millera, specialisty kanadské vlády pro zahraniční otázky, je však spor nutné ukončit co nejdříve a to z důvodů geopolitické pozice: „Je nezbytné, aby Japonsko a Rusko vyřešily tento spor, pokud se chtějí chránit před rozpínající se Čínou a převzít hlavní roli v strategickém rámci regionu.“[22]

Japonsko a Čína

Předmětem jejich sporu jsou neobydlené ostrovy Senkaku ve Východočínském moři nacházející se 370 km na východ od pevninské Číny, 220 km na severovýchod od Tchaj-wanu, 410 km západně od Okinawy a 170 km severně od jihozápadního konce souostroví Rjúkjú. V současné době je toto souostroví[23] pod správou okinawské prefektury.

            Územní spory Japonska a Číny jen navazují na řadu neshod a válek, které negativně poznamenaly vztahy obou zemí. Konkrétně ostrovy Senkaku japonská strana získala v roce 1885 spolu s Tchaj-wanem po vítězství v první čínsko-japonské válce. Po porážce Japonska ve 2. světové válce byla území, která v předešlých dekádách země získala na úkor Číny, navrácena,[24] ale o ostrovy Senkaku se nikdo nezajímal, proto spadaly pod správu USA a Okinawy. V té době se ani Japonsko ani Čína o Senkaku nijak zvlášť nezajímaly.[25]

 

            Změna nastala až roku 1969, kdy byla uveřejněna zpráva, že se poblíž ostrovů zřejmě nachází velké množství uhlovodíků – konkrétně se podle japonských vědců, kteří objev učinili, mělo jednat o největší ropná pole v regionu. Tato informace probudila v obou regionálních mocnostech zájem o ostrovy. Když americká správa navrátila Okinawu spolu s ostrovy Senkaku pod správu Japonska, začala Čína hlasitě protestovat a činit si na ostrovy nároky, ačkoliv do objevu ropného pole o ně nejevila žádný zájem. Od konce 70. let do současnosti propukají opakovaně diplomatické roztržky mezi oběma zeměmi kvůli různým zásahům ve sporných vodách.[26]

            Čína si klade nárok na ostrovy díky faktu, že je v minulosti využívala jako navigační body a také že roku 1931 je Tokijský soud uznal jako historickou součást Tchaj-wanu. Japonci na druhou stranu tvrdí, že je od roku 1895 zahrnují do svojí správy jako neobydlené teritorium a starají se o ně. Také kritizují fakt, že se o ostrovy Čína nezajímala do té doby, než byly poblíž nich objeveny zásoby ropy a zemního plynu. Navíc minulý rok v lednu oznámila ministryně zahraničí Spojených států Hillary Clintonová, že nepodpoří čínské nároky na Senkaku, pokud se nebude jednat o ty mírové, neboť doufá, že jiným způsobem se tento konflikt mezi Čínou a Japonskem řešit nebude.[27] Spory se totiž začaly přiostřovat v roce 2012, kdy japonská vláda odkoupila tři největší ostrovy od soukromých vlastníků, což vyvolalo velké protesty na straně Číny.[28] V následujících týdnech po odkoupení začaly kolem ostrovů kroužit čínské hlídkové lodě a spor se přiostřoval,[29] naštěstí se nerozhořel ve vážnější vojenský střet. V teritoriu probíhají neustálé čínsko-japonské provokace, které mohou snadno přerůst nejen v diplomatickou roztržku, ale i v regulérní konflikt. Situace se ovšem od 70. let nijak výrazně neposunula a obě dvě země jsou stále ve stejné pozici.[30]

Závěr

Ve všech územních sporech, které Japonsko vede, nejde o velká území, ale strategicky významná – proto není tak snadné je vyřešit a dlouhodobě se jednání zainteresovaných stran nehnout z místa, neboť nikdo nechce udělat ústupek. V případě sporu s Koreou se spíše jedná o emotivní spor – jak již bylo zmiňováno, Korejci v tom vidí otázku národní cti. Samozřejmě i prostor pro rybolov a naleziště nerostných surovin jsou důležitým argumentem, proč se území nevzdat, ale korejská strana v tom vidí ještě navíc odplatu za všechny ústrky, které se jí ze strany Japonska dostaly. Stejně jako Korea se snaží hrát Japonsko na city v případě Severních teritorií, kam každoročně posílá potomky bývalých obyvatel, případně samotné bývalé obyvatele těchto ostrovů, aby se sem jezdili pomodlit ke hrobům a svatyním. Vysílá se to v japonské televizní stanici NHK, a tak to působí na Japonce velmi emotivně. V tomto případě jde Japonsku nejen o zvětšení území pro rybolov, ale i o území, které by mohlo být odpovědí při řešení přelidnění země. Rusko neochotu vzdát se těchto ostrovů vysvětluje jejich důležitostí v rámci geostrategie – vedou tudy lodní trasy mířící do Tichého oceánu, které jsou důležité pro ruskou tichooceánskou flotilu. Co se týče sporu o Senkaku, je zřejmé, že získání těchto neobydlených ostrovů je důležité z hlediska rybolovu a energetických surovin, ale i z vojenského hlediska. Navíc pokud by jedna strana ustoupila té druhé, obyvatelstvo té země by to neslo velmi nelibě – hraje tu tedy roli prestiž a princip. Proto nevidím ani v jednom případu možnost mírového řešení v blízké době.

---

[1] Dále budu používat jen označení Kurilské ostrovy.

[2] Dále budu používat jen označení ostrovy Senkaku, popřípadě pouze Senkaku.

[3] Souostroví se skládá ze dvou skalnatých ostrovů – jap. Otokodžima a Onnadžima, korej. Seodo a Donkdo – a z dalších 35 malých útvarů.

[4] Japonsky Ucurjo.

[5] Smlouva vešla v platnost 28. dubna 1952 a oficiálně ukončila 2. světovou válku mezi znepřátelenými stranami, tj. mezi stranami, které smlouvu podepsaly (konkrétně se 49 státy z 52 zúčastněných, nepodepsal SSSR a jeho dva přítomné satelity, ČSR a Polsko).

[6] Proběhla roku 1905.

[7] HARA, Kimie. 50 Years from San Francisco: Re-Examining the Peace Treaty and Japan's Territorial Problems. Pacific Affairs, Autumn 2001, vol. 74, no. 3, str. 361-382.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Bong, Youngshik D, Politics of the Dokdo/Takeshima Issue, August 17, 2009. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=1456716

[11] To úzce souvisí s faktem, že Korea byla v minulosti kolonizována Japonskem.

[12] Korejci nepřipomínají jen anexi v roce 1905, ale i výboje na konci 16. století, kdy za vlády Tojotomiho Hidejošiho Japonci expandovali na korejské území a neúspěšně se ho pokusili dobýt.

[13] Lee, S. Ch. 2009. „Japanese-Korean Relations in Perspective“. Pacific Affairs 35, č. 4.

[14] Jedná se o skupinu nejjižnějších ostrůvků Kurilského souostroví, často mylně považovanou za jeden ostrov.

[15] Nachází se zhruba 40 km severovýchodně od Etorofu.

[16] Nalézá se zhruba 11 km jihozápadně od poloostrova Kamčatka.

[17] MILLER, Jonathan Berkshire . Http://www.asiasentinel.com [online]. 13-09-2011 [cit. 2014-12-01]. The Knotty Kuril Island Problem. Dostupné z http://www.asiasentinel.com/politics/the-knotty-kuril-island-problem/

[18] Vymezovala podmínky, za kterých SSSR vstoupil do války v Pacifiku: jižní část Sachalinu jakožto i všech ostrovů k němu přilehlých budou navráceny Sovětskému svazu a budou mu předány Kurilské ostrovy. S touto dohodou nebylo Japonsko seznámeno. (PAN, Stephen C.Y. Legal Aspects of the Yalta Agreement. The American Journal of International Law. Jan 1952, vol. 46, no. 1, s. 41.)

[19] Vymezovala Japonsko pouze na ostrovy Honšú, Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó.

[20] PAN, Stephen C.Y. Legal Aspects of the Yalta Agreement. The American Journal of International Law. Jan 1952, vol. 46, no. 1, str. 72.

[21] http://zahranicni.eurozpravy.cz/asie-a-australie/73720-spor-o-kurily-se-vyhrotil-japonsko-poslalo-na-rusy-stihacky/ a http://www.czechfreepress.cz/asie-a-pacifik/uzemni-spory-v-morich-vychodni-asie.html a http://czech.ruvr.ru/2012_07_30/83414872/

[22] MILLER, Jonathan Berkshire . Http://www.asiasentinel.com [online]. 13-09-2011 [cit. 2014-12-01]. The Knotty Kuril Island Problem. Dostupné z http://www.asiasentinel.com/politics/the-knotty-kuril-island-problem/

[23] Skládá se o osmi malých ostrovů.

[24] Jedná se například již o zmiňovaný Tchaj-wan.

[25] Dreyer, J. T. (2012). Sino-Japanese Territorial and Maritime Disputes. In Schofield, C. H.; Kotkin, S.; Elleman B. A. (2012). Beijing’s Power and China’s Borders: Twenty Neighbours in Asia. Armonk, N.Y. : M.E. Sharpe.

[26] Tamtéž.

[27] http://zpravy.idnes.cz/cina-a-spor-o-souostrovi-senkaku-dou-/zahranicni.aspx?c=A130121_190235_zahranicni_ert

[28] http://zpravy.idnes.cz/japonci-kupuji-ostrovy-senkaku-dnz-/zahranicni.aspx?c=A120613_165750_zahranicni_ts

[29] http://zpravy.idnes.cz/spor-o-sousotrovi-senkaku-cina-japonsko-ffp-/zahranicni.aspx?c=A120911_141603_zahranicni_aha

[30] Dreyer, J. T. (2012). Sino-Japanese Territorial and Maritime Disputes. In Schofield, C. H.; Kotkin, S.; Elleman B. A. (2012). Beijing’s Power and China’s Borders: Twenty Neighbours in Asia. Armonk, N.Y. : M.E. Sharpe.