Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po roce 1945 se zaměřením na Filipíny

Úvod

V této seminární práci se nejprve budu zabývat stručným popsáním zahraniční politiky, kterou Japonsko vede vůči celé jihovýchodní Asii, případně ASEANu, a poté se zaměřím jen na japonsko-filipínské vztahy. Filipíny jsem si vybrala, protože jak Japonsko, tak i Filipíny jsou ostrovní země, vztahy mezi nimi se datují již od období Muromači/Ašikaga (1337-1573), dlouhodobému japonskému ekonomickému působení na Filipínách a japonskému brutálnímu zacházení s Filipínci během 2. světové války. Schválně v práci vynechám spolupráci se Spojenými státy a jiné mezinárodní organizace, než je ASEAN, jinak by rozsah práce přesahoval daná kritéria.

Útok na Pearl Harbor, nedostatek mužstva, vybavení i špatné komunikační spojení amerických vojsk na Filipínách a potopení britských válečných lodí u Malajsie japonskými letadly bylo v podstatě pro Japonce pozvání do jihovýchodní Asie, kterého obratem využili, a zahájili ofenzivu vedenou přes Filipíny k Borneu, přes Malajsii a Sumatru až k Jávě a ze zálohy obsadili námořní základnu Singapur. Na pevnině se zmocnilo Indočíny, Thajska a Barmy. Japonsko se na získaném území snažilo vytvořit tzv. Sféru společného rozkvětu Velké Východní Asie, uspořádání ekonomicky výhodné pro všechny zúčastněné. Celé toto tažení v podstatě podnítila potřeba uspokojit touhu po nových odbytištích a surovinových zdrojích. Japonští okupanti se pokoušeli zavést nový kulturní a morální řád a snažili se, aby v každé zemi byla vyučována japonština jako druhý jazyk. 

V každé ze zemí jihovýchodní Asie přijímali japonskou okupaci různě – v Thajsku například vše probíhalo poklidně, země dokonce dostala nová území a byla značně autonomní, naproti tomu na Filipínách se rozhořelo nacionalistické cítění, vypuklo hnutí odporu, které bylo krvavě potlačeno, nemluvě o tom, že morálka japonských vojáků na ostrovech postupem času otupěla a došlo k mnoha násilnostem. To vše ovlivnilo poválečné vnímání Japonska.

Japonská zahraniční politika v jihovýchodní Asii po 2. světové válce

Japonsko na konci 40. let a začátku 50. neudržovalo žádné vztahy se zeměmi jihovýchodní Asie, které okupovalo za 2. světové války. Dokonce ani otázka reparací za válečné škody nebyla dostatečně vyřešena. Od poloviny 50. let Japonsko začalo vztahy normalizovat a dosáhlo dohody ohledně reparací s Barmou, Filipínami, Vietnamskou republikou, Indonésií a Filipínami (s Thajskem se definitivně dohodlo až v roce 1963) a obnovilo diplomatické a obchodní vztahy. Spolu s reparacemi Japonsko poskytovalo výhodné úvěry a bezúroční půjčky a zahájilo přímou zahraniční pomoc a také mohutné investice[1] do těchto zemí. 

                Na začátku 60. let se Japonsko snažilo ještě více vystavět nové a pevné vztahy v rámci Asie. Hned roku 1960 se z Institutu pro ekonomické záležitosti v Asii stala součást japonského Ministerstva obchodu a průmyslu (MITI), což v praxi znamenalo, že se mohlo manipulovat s větším obnosem peněz. Následující rok vznikl vládní úřad Fond pro zahraniční ekonomickou spolupráci, který ihned započal poskytovat úvěry do zahraničí a roku 1962 byl založen Úřad pro zahraniční technickou spolupráci, který místo peněz zapůjčoval různé technologie. Do poloviny 60. let celý svět zaznamenal vzestup Japonska, které se stalo vůdčí ekonomickou mocností v jihovýchodní Asii – pomalu na každém rohu v Bangkoku bylo možné vidět neonové poutače s japonskými výrobky; ulicemi Saigonu[2] se proháněly japonské skútry.

                Japonsko se tak dostalo do role velkého podporovatele míru a stability v Asii, jenomže počátkem 70. let obchodní bilance některých zemí jihovýchodní Asie, které nevyvážely suroviny, dosáhly vysokých deficitů, a proto zde začaly síly protijaponské nálady, ve kterých zaznívaly názory, že Japonsko tu jen vykořisťuje asijské trhy a materiály. Japonsko tedy přehodnotilo situaci, obzvláště poté, když se někteří japonští komentátoři zamýšleli nad tím, proč tyto země tolik milují japonské výrobky, ale samotné Japonce již nikoliv, a začalo zvyšovat přímou zahraniční pomoc. Pomáhalo tedy zemím modernizovat jejich průmysl, aby se staly ekonomicky silnými.

                V roce 1977 obklopen nedůvěrou vůči Japonsku, navštívil tehdejší premiér Fukuda Takeo jihovýchodní Asii a hlavní náplní jeho cesty bylo zasít semínka přátelství. Jen o pár let před ním podobnou cestu vykonal premiér Kakuei Tanaka, ale v Jakartě a Bangkoku byl přivítán velkými protesty. Z tohoto ohledu byla Fukudova cesta úspěšnější. V Manile ustanovil, co se později začalo nazývat Fukudova doktrína, ve které vyjádřil, že se Japonsko zavazuje k udržení míru a zříkává se všech vojenských řešení problémů, že si přeje vybudovat důvěrný vztah se zeměmi jihovýchodní Asie na základě vzájemné důvěry a že si přeje pomoc udržet mír v regionu za spolupráce s organizací ASEAN. Během své cesty také Fukuda přislíbil větší japonskou pomoc a investice do jihovýchodní Asie, což znamenalo rozšíření ekonomických vztahů skrze navýšení obchodu, rozvojové spolupráce a přímých zahraničních investic.

                V 80. letech začalo polevovat napětí mezi Západním a Východním blokem – jasný signál, že je lepší soustředit se spíše na ekonomiku než na vojenskou sílu. Během této dekády nahradilo Japonsko Spojené státy na prvním místě žebříčku ekonomické pomoci a zadavatele nových obchodních investic v jihovýchodní Asii. Role Japonska jako exportéra kapitálu a technologií a importéra průmyslových výrobků byla pro jihovýchodní Asii klíčová z hlediska její ekonomiky.

                Počátkem 90. let se Japonsko intenzivněji snažilo vylepšit diplomatické postavení především v Asii. Na jaře 1991 tehdejší premiér Kaifu Tošiki oznámil, že se zúčastní cesty do pěti jihovýchodních asijských států (Brunej, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko), na jejímž konci se zavázal, že Japonsko chce zajít ve vzájemných vztazích mnohem dál, než jen sahají vzájemné obchodní vztahy, jako země míru. Aby dostálo svému závazku, Japonsko se aktivně podílelo ve vyjednávání řešení Kambodžského konfliktu. 

                Od 80. let ale také klesal význam Japonska jako obchodního partnera pro země jihovýchodní Asie. V 80. letech byl japonský podíl na celkovém regionálním zahraničním obchodu zemí ASEAN 25,9 %, ale už v roce 2010 klesl více jak o polovinu, na 11 %. Může za to především vzrůst podílu obchodu v rámci ASEANu samotném (v 80. letech byl podíl 15,9 %, v roce 2010 24,60 %), ale také vzrůst obchodu s Čínou (v 80. letech byl podíl 1,80 %, v roce 2010 12,10 %). Minulý rok na přelomu května a června navštívil současný premiér Abe Šinzó Myanmar, setkal se s prezidentem Thein Seinem a zrušil myanmarský dluh v hodnotě 1,8 miliard dolarů a hned na to přislíbil další velkou peněžitou pomoc zemi. Již od nástupu Abea na premiérskou pozici, jeho mistři o sebe doslova „zakopávali“ v hlavních městech jihovýchodní Asie, kde nabízeli další pomoc, investice atd. Japonsko chce vzkřísit svou ekonomiku dramatickým navýšením podílu na zahraničním obchodu zemí ASEAN.

                Nejde ovšem jen o spolupráci v rámci obchodu, ale týká se například také bezpečnosti v regionu. Japonsko má dlouhodobé územní spory s Čínou o ostrovy Senkaku/ Tiao-jü-tao a je si velmi dobře vědomo, že podobné spory má Čína i s téměř všemi zeměmi jihovýchodní Asie. Pro Japonsko je tedy jihovýchodní Asie jakousi diplomatickou pojistkou proti Číně, proto se ji snaží různými způsoby posilovat, aby společně odolaly čínské nadvládě v regionu. Pro Japonsko je totiž důležité, aby Číně do rukou nepadlo Jihočínské moře, neboť by to jistě znamenalo omezení pro japonskou lodní dopravu (v současné době tudy propluje kolem 70 % všech obchodních lodí do a z Japonska).

Již je to 41 let, co Japonsko začalo spolupracovat s ASEANem: v roce 1973 bylo založeno ASEAN-japonské fórum a v roce 1997 vznikla nadregionální organizace ATP, ASEAN Three Plus. Za ta léta se společně snažily najít odpověď na otázku jak zachovat mír, stabilitu, rozvoj a prosperitu v Asii. Navázaly úzké obchodní vztahy – v roce 2011 dosáhl bilaterální obchod Japonska a zemí ASEANu 248 miliard dolarů. Tato organizace se ovšem nezaměřuje jen na ekonomickou či bezpečností spolupráci, ale v současné době se snaží sbližovat národy skrze socio-kulturní spolupráci (například tradiční japonské „papírové vyprávění“ kamišibai se rozšířilo do zemí jihovýchodní Asie, Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodži, kde japonští umělci nejen vystupují, ale také místní učí, jak si kamišibai vyrobit a jak vyprávět; tak se kamišibai stalo mostem mezikulturní výměny a pokořilo i jazykovou bariéru). 

Vztahy Japonska a Filipín   

Filipíny získaly 4. července 1946 nezávislost od Spojených států amerických, o pět let později podepsaly Sanfranciskou mírovou smlouvu s Japonskem, která ukončila 2. světovou válku. Další diplomatické vztahy s Japonskem byly navázány až v roce 1956, když se obě dvě strany dohodly na válečných reparacích. Na začátku 60. let se z Japonska začali do Filipín navracet individuální investoři. V roce 1960 obě země podepsaly Smlouvu o přátelství, obchodu a vodní dopravě, kterou ovšem v roce 1972 Filipínský senát odmítl. Zajímavostí je, že japonský obchodní atašé se po odhlasování podrážděně dotázal, zda zrušení smlouvy tkví v hluboce zakořeněném nepřátelství vůči Japonsku, nebo zda je to jen politický vrtoch. To Japonci potřebovali vědět.

                Japonsko ale i tak zůstalo významným zdrojem peněz pro rozvoj, obchod, investic a turismu až do 80. let. Japonské investice vzrostly od začátku navázání vztahů s Filipínami z méně než 5 % z celkového objemu zahraničních investic na více jak 25 % v polovině 70. let, ale v roce 1981 opět klesly na 18 %. Filipíny také zažily enormní nárůst japonských turistů. Od roku 1972 do 1979 se počet těchto turistů navýšil více jak 25krát – v roce 1972 navštívilo Filipíny 6 803 Japonců, ale roku 1979 jich bylo již 175 691. Ačkoliv později nebyl nárůst tak rapidní, neboť vzrostl počet přepadených japonských turistů. 

Po třídenní Filipínské revoluci v roce 1986 nastoupila do funkce prezidentky Corazon Aquino, bylo Japonsko první zemí, která uznala novou vládu a prohlásila, že ji bude podporovat. Téhož roku nová filipínská prezidentka navštívila Japonsko a setkala se s císařem Šówou, který se jí omluvil za všechny zločiny spáchané japonskými vojáky za 2. světové války. Během její návštěvy se také domluvila další japonská pomoc Filipínám.  Aquino se do Japonska vrátila o pár let později, aby se zúčastnila pohřbu císaře Šówy a v roce 1990 korunovace nového císaře Heiseie. 

                Japonsko poskytlo největší část mezinárodní pomoci Filipínám, když je v roce 1990 postihlo zemětřesení v Luzonu a o rok později když vybuchla sopka Pinatubo na jihozápadě ostrova Luzon. Od roku 1994-2001 dostaly Filipíny „nával“ dalších přímých zahraničních investic od Japonska, ačkoliv byly značně skromnější při srovnání s investicemi dalších zemí ASEANu. Tento „nával“ investic ale nebyl dobrý pro delší dobu trvající krizi moci, která Filipínami zmítala již od roku 1989.

                V roce 2009 japonský premiér Asó Taró a filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo, při její návštěvě Japonska, se písemně zavázali k „Podpoře strategických vztahů mezi blízkými sousedy“, podtitul tohoto prohlášení dále specifikoval, na jaké úrovni se tyto strategické vztahy budou podporovat – na překonání současné ekonomické krize a další posilování oboustranných vztahů. Japonsko se zavazovalo k tomu, že bude i nadále vytvářet pracovní místa na Filipínách, poskytovat vybraným filipínským zájemcům vzdělání atd.

                O dva roky později bylo toto usnesení všeobecně rozšířeno, když filipínský prezident Benigno S. Aquino III. přijal pozvání japonské vlády a oficiálně navštívil Japonsko 25.-28. září 2011. Na výzvu císaře Heiseie navštívil město Išinomaki v prefektuře Mijagi, které toho roku postihlo velké zemětřesení. Mezi premiérem Nodou Jošihikem a prezidentem Aquinem proběhla schůzka, na které obě dvě strany přislíbily, že v rámci „Podpory strategických vztahů“ ještě více rozšíří spolupráci obou dvou zemí. Toto rozšíření spočívalo především v ulehčení výměny zboží, služeb, lidí a investic mezi dvěma ekonomikami.

                V roce 2013 japonský premiér Abe Šinzó navštívil na svých zahraničních cestách mimo jiné i Filipíny, kde se v Manile setkal s prezidentem Benignem Aquinem. V jejich společném prohlášení stálo, že si obě dvě země přejí prohloubit spolupráci na poli ekonomie i na poli námořním. Cílem obou zemí je, aby jejich plavební trasy regionem zůstaly bezpečné a volné k proplutí. Tento cíl ovšem může narušit jednání Číny, která si nárokuje téměř celé Jihočínské moře, kterým mnoho z těchto tras vede. Nakonec spojenectví mezi Filipínami a Japonskem se dá zúžit na jeden úkol: zintenzivnit spolupráci se spojenci na obraně regionu, aby se limitovala vojenská neschopnost jednotlivce a riziko případného napadení Čínou, která by podle jejích slov jen hájila to, co jí patří.

V návaznosti se v japonské vládě diskutovalo o novém výkladu ústavy, který byl nakonec 1. července 2014 schválen. Japonská ústava zakazuje při řešení konfliktů používat armádní složky, jedinou výjimkou je sebeobrana. Nyní je ovšem tento článek interpretován, že „sebeobrana“ neznamená jen bránit vlastní zemi, ale i spojence. Článek je tedy interpretován jako právo na „kolektivní sebeobranu“, díky čemuž může Japonsko přispěchat na pomoc například Filipínám, pokud by je Čína napadla nebo si vojensky uzurpovala právo na sporná území, které má s Filipínami (či jinými zeměmi, se kterými má Japonsko uzavřené smlouvy o společné bezpečnosti). Toto rozhodnutí se nelíbí Číně, která tvrdí, že si Japonsko vymýšlí hrozby z její strany, aby prosadila své zájmy na domácí politické scéně. Naopak prezident Filipín si rozhodnutí pochvaloval: „…pokud tak Japonsko může dostát mezinárodních povinností a přivede nás to blíže k dosažení našich společných cílů, jako je mír, stabilita a vzájemná prosperita.“

Závěr

Po 2. světové válce se veškeré vztahy Japonska s jihovýchodní Asií zaměřovaly především na ekonomickou pomoc a zlepšování zahraničního pohledu na Japonsko, které se reprezentovalo jako pomocná ruka, jež jen chce, aby ostatní pochopili, že se navždy vzdalo uvažování o válečných výbojích. Postupem času navázalo vztahy se všemi zeměmi bývalé Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asii, vyplatilo reparace a pomalu začalo posilovat svůj vliv v regionu. V současné době se snaží být aktivní i na poli bezpečnosti v regionu, kdy se v podstatě spolčuje se zeměmi jihovýchodní Asie, které mají s Čínou nějaké nevyřešené teritoriální spory, aby si tím tak udrželo status quo – samotné se nemůže vojensky v Čínou měřit, ale pokud spojí síly i s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie (a je jasné, že by i Spojené státy přispěchaly na pomoc, pokud by došlo k většímu vojenskému konfliktu), tak se rozhodně nachází v lepší pozici ve vyjednávání například o ostrovech Senkaku/ Tiao-jü-tao. Toto spojenectví ovšem není výhodné jen pro Japonsko, ale pro všechny zúčastněné země. 

                Velmi podobný vývoj měly i vztahy Japonska s Filipínami. Přes počáteční nevraživost a nesnášenlivost vůči Japoncům se dnes Filipínci spíše pozitivně kloní ke spolupráci s bývalými okupanty. Vztahy mezi Filipínami a Japonskem se jednoznačně zlepšily a myslím si, že v budoucnu nedojde k výraznému zhoršení, protože spolu stojí proti společnému nepříteli – Číně. Zatímco budou mít společné cíle, nebude tu jediný důvod k tomu, aby se jejich vztahy ochladily.

---

[1] Někdy se jednalo jen o stavbu továren, ale častěji to byly komplexní investiční celky potřebné k těžbě i zpracování nerostných surovin (ropa, ruda, dřevo apod.).

[2] Bezejmenný zpravodaj tenkrát ironicky poznamenal, že Spojené státy válčí ve Vietnamu, aby ochránily japonské trhy.