Rané Japonsko

Japonsko bylo zhruba ještě v 5. století v zásadě kmenovou společností, kterou tvořily rozvětvená rodová společenství, kterým se říkalo udži. Stát Jamato tedy s vysokou pravděpodobností tvořil volnější svazek těchto rodů udži, v jehož centru se postupně upevňovala moc pozdějšího panovnického rodu. Není známé, jak přesně probíhalo sjednocování rodů, ale zřejmě to bylo přes vojenské podmaňování, adopce, navazování příbuzenských vztahů mezi rody i dobrovolné uchylování se pod ochranu silnějšího.

Panovnický rod státu Jamato si dokázal získat nadvládu nad jinými podobnými rodovými státy a donutil je přijmout postavení „státních vazalů“, pověřených správou určitého území, nebo „přímých vazalů“, přímo sloužících vladařskému rodu. Postavení obou vazalských typů bylo upevněno vytvořením buď skutečných, nebo fiktivních příbuzenských svazků. Toto dostalo do 6. století formu jmenování do různých úředních funkcí a panovnický rod posílil svoji moc a bohatství na úkor místních rodů tím, že si na jejich území budoval přímo podřízené zemědělské komunity.

Vztahy mezi rody se začaly pomalu komplikovat, a tak se snažil dvůr Jamato do toho vnést řád a začal rody udži hierarchicky rozřazovat a udělovat jim různé tituly.

V čele jednotlivých rodů udži stáli náčelníci, plnící dvojroli vojevůdce a kněze. Klíčový prvek rodové identity, soudržnosti a statutu představovala rodová božstva. Vztah jednotlivých rodových božstev k božstvu panovnického rodu, uctívajícímu Bohyni slunce Amaterasu Ómikami, pak odrážel postavení dotyčného rodu. Proklamování svého původu od bohyně životodárného slunce výrazně posilovalo autoritu panovnického rodu. V Japonsku se z toho však nikdy nevyvinula nějaká jednotící duchovní tradice srovnatelná s křesťanstvím nebo islámem.

Kulty rodů udži byly pouze jednou částí širšího proudu původně animistického uctívání, z něhož se vyvinily. Staří Japonci chovali v hluboké úctě hrozivé i blahodárné přírodní síly spolu s rozličnými přírodními jevy a představovali si je jako duchovní síly nebo božstva, japonsky kami. Klaněli se tak vodopádům, horám, velkým stromům, skalám neobvyklých tvarů a dokonce i škodlivému hmyzu. Do kategorie kami se poměrně snadno dostávali císaři a jiní významní smrtelníci (Tendžin – Sugiwara no Mičizane, 9. století, modlí se k němu studenti ve zkouškovém). 

I samotný název tohoto kultu šintó neboli cesta božstev vznikl až z potřeby odlišit jej od nově příchozího buddhismu. Šintó se však nestalo vnitřně strukturovaným náboženstvím, ani si nevyvinulo žádnou propracovanou filozofii nebo jasný morální kodex kromě rituální čistoty. Akorát bylo nutné podstoupit očistným obřadem, pokud jste se rituálně znečistili (fyzická špína, sexuální styl, menstruace, porod, nemoc, zranění, smrt).

Mezi Jamatem a korejským královstvím Pekče panovaly přátelské vztahy. Pekčský král Song (vládl v letech 523-554) prohlásil buddhismus za státní náboženství a rozhodl se jej propagovat i za mořem, v Japonsku. Ten někdy mezi lety 538-554 vyslal poselství, které císaři Kinmeiovi představilo buddhismus. Zaslal mu několik buddhistických soch, mezi nimi i sošku Buddhy Šákjamuniho, a knih, které obsahovaly základy buddhistické věrouky, a zároveň jej vyzval, aby i on přijal toto náboženství.

Nejprve k němu Japonci přistupovali s nedůvěrou, a tak se buddhismus musel spokojit s rolí rodového božstva rodu Soga, protože ostatní rody si prosadily názor, že za všechny neblahé přírodní úkazy může rozhořčení domácích božstev. Původně zdánlivě ideologické spory přerostly do politické roviny, ve které se rod Soga velmi chytře pohyboval. Nakonec svým vlivem prakticky zastínili moc panovnického rodu, ale nikdy se neodvážili na jeho pozici zaútočit. Vůdce rodu Soga dával přednost spolupráci s císařovnou Suiko (vládla 592-628) a hlavně pak s jejím vzdělaným synovcem princem Šótokuem. 

Přijetí buddhismu proměnilo do té doby pomalý a spíše sporadický kulturní příliv z kontinentu v záměrnou snahu o přijetí všeho účelného. Díky tomu se výrazně zrychlilo tempo adaptace jednotlivých kulturních prvků, což otevřelo novou epochu v japonských dějinách. V té době navíc systém rodů udži, založený na pokrevních a mytologických svazcích, přestal svojí formou vyhovovat potřebám doby, jelikož bránil efektivní kontrole jednotlivých území, nejmocnější dvorské rody začaly svojí mocí zastiňovat rod panovnický a výkon moc často narušovaly mocenskými šarvátkami.

Mohl Kóbó daiši vymyslet japonské slabičné abecedy?

Je možné, aby jeden člověk, ač jde o tak skvělého muže, jakým je Kóbó daiši, dokázal vymyslet dvě slabičné abecedy - hiraganu a katakanu?

Socha Kúkaie na Šikoku

 Nemělo by být japanisty, který by netušil spojitost mezi kanou, japonským slabičným písmem a Kóbó daišim. Tradičně se tvrdí, že to byl právě on, kdo vymyslel hiraganu (někdy je možné se dočíst, že i katakanu). Když se roku 806 Kúkai vrátil z Číny, přivezl si s sebou i text, který obsahoval písmo bondži (梵字, skript užitečný k naučení se psaní Sanskritu). Jeho zanícenost pro „posvátný jazyk a psaní“ ho dovedla k myšlence, že pro japonštinu by bylo lepší slabičné písmo (fonetické) než kandži. Nikde není zmiňováno, kdy přesně Kúkai dokončil vytváření slabičného písma, ale tvrdí se, že tuto svou pouť završil básní Iroha. Báseň je pangram a obsahuje systém starší slabičné abecedy godžúon (五十音, doslova padesát zvuků. V současné japonštině se slabik používá již jen 48).

Bondži s písmeny hiragany

 Je ovšem možné, aby sám vymyslel hiraganu, katakanu a pak složil báseň Iroha? Většina odborných publikací se shoduje na tom, že to není v silách jedince. S příchodem buddhismu přišly do Japonska i kandži. Ty se používaly jinak než dnes – mimo jiné i foneticky, podle nejčastější výslovnosti, bez ohledu na význam. Takové použití znaků bylo známé jako man-jógana (万葉仮名) a bylo velmi náročné, nejednoznačné a nepřehledné, proto bylo nutné zápis zjednodušit a učinit jednoznačným. Z vybrané části znaku vznikla nejprve katakana, kterou používali mniši jako pomůcku pro čtení čínských náboženských textů. A poté z „trávového stylu sóšo“ (kursivní styl, kdy při rychlém psaní se hrany samy o sobě zaoblí) vznikla hiragana. Odborníci se shodují na tom, že utváření obou systémů trvalo určitou časovou jednotku, která přesahuje Kúkaiovy možnosti.

Báseň ze sbírky Man-jógana vytesaná do kamene

 Navíc existuje teorie, se kterou přišel profesor Kobajaši Jošinori z Tokušimské univerzity, tvrdící, že katakana přišla z Koreje. Objevil totiž buddhistický text pocházející z Koreje, který byl do Japonska přivezen na začátku 8. století, obsahující písmo, jenž je podobné katakaně. Tím by se „Kúkaiovo tvůrcovství“ naprosto vyvrátilo.

Iroha, jejíž pořadí zápisu jednotlivých grafémů se zřejmě ustálilo v 11. století, bude na tom se svým vznikem podobně jako hiragana a katakana. Jednoznačně jde o kolektivní produkt, který byl výsledkem postupného vývoje.



ZDROJ: Guide to Learning Hiragana & Katakana: First Steps to Reading and Writing Japanese; Language change in East Asia, Japanese and the Other Altaic Languages; Dějiny Japonska od E. O. Reischauera; McAULEY, Thomas E. Language change in East Asia; The Japan Times; LABUS, David, SÝKORA, Jan, Japonsko-český studijní znakový slovník.
ZDROJ OBRÁZKŮ: blog.goo.ne.jp, f.hatena.ne.jp a www1.plala.or.jp

Život Kóbó daišiho

Kúkai (Kóbó daiši) je buddhistický mnich, zakladatel školy Šingon, o kterém koluje spousta legend. Pojďme si o něm říci pár slov.

Socha Kóbó daišiho

Kúkai (空海) se narodil na ostrově Šikoku v provincii Sanuki v aristokratické rodině roku 774 Není známé přesné datum jeho narození, ale věří se, že tím datem je 15. červen, neboť v ten den zemřel v Číně šestý patriarcha Amoghavadžra (japonsky Fukúkongó, 不空金 剛), což zvyšuje důvěryhodnost tvrzení, že Kóbó daiši je možným Amoghavadžrovým převtělením. O Kúkaiově dětství toho není příliš známo, ale traduje se, že ve věku tří let vytvořil figurku Buddhy z hlíny, a když se před ni poklekl, obklopili ho Čtyři nebeští králové (Šitennó, 四天王). Když bylo Kúkaiovi patnáct let, odešel do tehdejšího hlavního města Nagaoky studovat tradiční konfuciánské učení a čínskou poezii. Ačkoliv Kúkaiovy akademické výsledky byly dobré, studium konfuciánských textů ho nenaplňovalo. Opustil tedy cestu akademika, aby ji vyměnil za cestu oddanou buddhismu.

Šestý patriarcha Amoghavadžra

 Kúkai se stal žebravým mnichem a uchýlil se do hor Jošino, kde se věnoval buddhistickým spisům. Během této doby se mu zdál sen, v němž se objevil muž, který Kúkaiovi vypověděl, že je to Mahávairóčana sútra, text, co obsahuje nauku, po které Kúkai pátrá. A ačkoliv brzy získal tuto sútru, byl i částečně zklamán, protože některé části zůstaly v sanskrtu bez překladu. Navíc v Japonsku nebylo člověka, který by mu pomohl textu porozumět. A tak se rozhodl, že se dostane do Číny, aby zde mohl sútru studovat.

Neexistuje žádný záznam o tom, jak se Kúkai stal roku 804 součástí výpravy do Číny. Téhož roku, několik měsíců před platbou, byl však vysvěcen za buddhistického mnicha v klášteře Tódaidži. To, jak rychle se ze žebravého mnicha stal mnichem vysvěceným, nebylo obvyklé, ale je to připisováno Kúkaiovým znalostem a schopnosti používat čínštinu na vysoké úrovni. V Číně se roku 805 setkal s buddhistickým mnichem Huiguoem (japonsky Eka či Keika, 恵果) ve městě Chang´an (dnes známým pod názvem Xi´an). Tam byl zasvěcen do ezoterické tradice. Kúkai očekával, že v Číně stráví 20 let, ale za několik měsíců mu jeho mistr (tj. Huiguo) udělil ezoterickou iniciaci nejvyššího stupně. Tím se stal Kúkai osmým patriarchou v ezoterickém buddhismu.

Huiguo předává Kúkaiovi znalosti

 Po návratu Kúkai zaslal na císařský dvůr zprávu o svém pobytu v Číně se seznamem všech súter a artefaktů, které přivezl. Ovšem odpověď dostal až o tři roky později, tedy roku 809. Tu dobu, kdy čekal na odpověď, zdánlivě všemi zapomenutý na Kjúšú, se věnoval přepisování a studování súter, třízení všech artefaktů, které si přivezl, a také jak by měl propagovat ezoterické učení. Takže ve chvíli, kdy byl povolán do města Heiankjó (dnešní Kjóto), byl připraven propagovat svou školu a své myšlení.

Nejen díky tomu má Kúkai úspěch a získává sídlo, správu chrámu Takaosandži (高尾山寺) a i funkci hlavního správce chrámu Tódaidži (東大寺). Dalším a podstatnějším úspěchem bylo roku 816 povolení od císaře vybudovat na hoře Kója (高野山) klášter, kde se mohli Kúkaiovi následovníci věnovat meditacím a studiu ezoterického buddhismu (celý komplex ovšem nebyl za Kúkaiova života dostavěn). A nakonec dostal roku 823 do správy chrám Tódži (東寺), což Kúkaiovi umožnilo z něj udělat první ezoterický klášter na půdě hlavního města.

Cesta na hoře Kója

 V roce 831 byl ovšem donucen zanechat svých povinností v Tódži kvůli nemoci a odešel na horu Kója, aby zde dožil posledních pár let života. Největšího úspěchu se mu dostalo dva měsíce před smrtí, kdy bylo škole Šingon dovoleno mít tři nenbundoši (年分度者, oficiálně zvolený mnich určité školy na rok, obvykle pak školu vedl). To znamenalo, že škola byla náležitě uznána.

Ve věku 62 let 21. dne třetího měsíce 835 Kúkai „vykročil z času do bezčasovosti“. Legenda však praví, že Kúkai nezemřel, ale vstoupil do samádhi a čeká na příchod buddhy příštího věku Maitréji (japonsky Miroku bosacu, 弥勒菩薩). Jiná legenda zase tvrdí, že se znovuzrodil v buddhistickém nebi Tušitě (japonsky tosocuten, 兜率天), kde taktéž čeká na Maitréju.

Poklidná zákoutí hory Kója

ZDROJE: EARHART, Byron. Náboženství Japonska: mnoho tradic na jedné svaté cestě; MATSUNAGA, Daigan & Alicia. Foundation of Japanese Buddhism; NICOLOFF, Philip L. Sacred Koyasan: A Pilgrimage to the Mountain Temple of Saint Kobo Daishi and the Great Sun Buddha; HAKEDA, Yoshito. Kūkai and His Major Works; KUBOVČÁKOVÁ, Zuzana. Japonský buddhizmus. In: VÁVRA, Dušan a Pavel ŠINDELÁŘ. Náboženství Číny a Japonska: sborník statí.
FOTO: barefootundersakura.blogspot.com; hokutourl.jp; blog.livedoor.jp.

Cesty buddhismu – „Učení velkého vozu“ II.

Pokračování cest buddhismu. Tentokrát jdeme do Koreje a Japonska. Co se dělo s buddhismem, když došel do těchto zemí?

Chrám Kinkakudži

Buddhismus v Koreji

V době, kdy na Korejské území vkročilo buddhistické učení, byla Korea rozdělena na tři království – Kogurjo, Pekče a Sillu. Korejští historikové stále nemají jasno, kdy přesně do Koreje přišel, ale nejčastěji se uvádí, že v roce 372 byl přijat v Kogurju a o dvanáct let později byl přijat v Pekče. V obou případech byl buddhismus přijat královskými rody jako součást otevřenosti čínské kultuře. V Sille byl přijat až na začátku 6. století taktéž královským rodem. Zřejmě byl buddhismus vládci považován za vhodný prostředek k centralizaci moci.

Kamenný Buddha postavený za éry Silla jako pocta buddhistickému mistrovi

 Za doby Třech království byl buddhismu využíván spíše k modlitbám za blaho státu a v největších chrámech se konaly obřady na ochranu státu. Mimo jiné mniši poskytovali i poučení o etice. Po roce 1400, za éry Čoson (1392-1910, to už byla Korea sjednocena), se situace změnila – buddhismus byl vytlačen jako nechtěný a protistátní konfucianismem, respektive neokonfucianismem. Posledním významným závanem buddhismu v korejské historii je účinná obrana proti japonské invazi (1592-1598), kdy Hjudžong („Velký mistr ze Západních hor“, 1502-1604) velel mnišským bojovým oddílům. V ústraní korejský buddhismus zůstává až do začátku 20. století.
 

Buddhismus v Japonsku

Mezi jinými vlivy kontinentální civilizace patří i buddhismus, který se v letech 538-552 přestěhoval do Japonska z Pekče, korejského království, jehož král daroval sošku Buddhy Šákjamuniho a texty súter jamatskému dvoru. Ale ani tady nebylo přijetí buddhismu snadné. Tehdejší císař Kimmei zastával funkci vrchního šintoistického kněze v kultu bohyně Amaterasu, a tak se nijak zvlášť nechtělo buddhismus vítat. Proto určil rod Sogů, kteří měli „na zkušenou“ uctívat Buddhu, a podle výsledku, jenž jim to přinese, se uvidí, jestli je buddhismus škodlivý či nikoliv. Výsledky nebyly jednoznačné, a tak se buddhismus definitivně prosadil až poté, co se roku 593 po vraždě císaře Sušuna ujala vlády císařovna Suiko a princ Šótoku. Byl to právě on, kdo se zasloužil ve své době o největší rozmach buddhismu - podporoval stavbu chrámů i klášterů, zval k císařskému dvoru mnichy z Číny či Koreje, založil nejstarší existující klášterní komplex v Japonsku, chrám Hórjúdži.

Hlavní hala Hórjúdži

 V následující období se rozvíjely desítky škol (např. „šest narských sekt“, mezi ně patřily sekty Sanron, Džóžicu, Hossó, Guša – někdy Kuša –, Kegon a Ricu), původ měly v Číně, ale v Japonsku se občas jejich učení podstatně změnilo. Většina z nich zanikla, ale některé můžeme nalézt aktivních dodnes. Zmíníme si dvě, které předchozí úplně zastínily – školy Tendai a Šingon. Obě tyto školy byly do Japonska přineseny téměř ve stejnou dobu z Číny.

S první zmiňovanou školou seznámil japonské prostředí roku 805 mnich Saičó, posmrtně Dengjó daiši. Své učení opíral o Lotosovou sútru, s níž úzce souvisí i kult vzývání vznešeného jména buddhy Amidy. Za duchovní centrum si vybral horu Hiei u Kjóta, kde založil chrám Enrjakudži. V 16. století se však komplex tří tisíc budov plných ozbrojených mnichů stal nebezpečným, a tak roku 1571 podnikl Nobunaga Oda proti klášteru překvapivý útok, během něhož byl téměř celý objekt vypálen. Přesto Enrjakudži přežil do dnešních dnů, ačkoliv pozbyl své dřívější velikosti, těší se mezi japonskými buddhisty velké vážnosti.

Pohled na horu Hiei z chrámu ve vesničce Ócuka

 Tím druhým mnichem by Kúkai, posmrtně Kóbó daiši, který se vrátil roku 806, a přivezl s sebou učení Šingon. Uctívá se zde buddha Vairóčana (japonsky Dainiči, mimo jiné bohyně slunce Amaterasu má být jednou z jeho reinkarnací) a zvláštní důraz se klade na různá zaklínadla, magické formulky, mše za mrtvé, což se brzy – stejně jako v Číně – stalo oblíbeným. Díky tomu má Šingon blízko k ezoterickému buddhismu (prostřednictvím rituálních úkonů a mystické praxe se snaží obnovit účast člověka na tajuplných procesech vesmírných i lidských). Centrem školy je hora Kója (nedaleko Wakajamy) a je jím i dnes.

Aby buddhismu v Japonsku vůbec mohl „zdomácnět“, musel si nejprve vyřešit otázku spoluexistence s domácím náboženstvím a s jeho bohy, kami. Protože tohle dělal buddhismus i několik století předtím v Číně, měl v tom svou praxi a koexistence byla zařízena pomocí zkušenosti: kami se ztotožnila s některými z bódhisattvů či i buddhů. Takový systém fungoval až do éry Meidži a dodnes je znám pod označením rjóbu šintó („duální šintoismus“).
Ale opravdu celonárodním náboženstvím se buddhismus stal až za éry Kamakura, kdy se v Japonsku objevila sekta Čistá země, jež uctívala buddhu soucitu Amidu. Podle mnicha Hónena (1133-1212) stačilo vzývat jeho jméno a člověk se zrodil v jeho zemi, Čisté zemi (viz Buddhismus v Číně). Jehož nauku ještě zjednodušil mnich Šinran (založil sektu Džódó šišú, dnes má kolem osmi miliónů věřících).

Buddha soucitu Amida

 Podobnou nauku šířil mnich Ničiren (1222-1281), kde se však věřící nedovolávali buddhy Amidy, ale Lotosové sútry (Namu mjóhó Rengekjó – budiž pozdravena Lotosová sútra skvostného zákona). V roce 1930 byla na principech učení Ničirenovy sekty založena společnost Sókka Gakkai („Společnost pro podporu tvůrčích hodnot“), která roku 1964 podpořila vznik nové strany Kómeitó a vstoupila do politického života.

Za éry Kamakura vznikly také meditativní školy zenového buddhismu, které spíše než předchozí, jež měly úspěch mezi obyčejnými obyvateli, si získaly oblibu u samurajského obyvatelstva. Mezi nejdůležitější zenové školy patří Rinzai, založená 1191 mnichem Eisaiem, a Sótó, založená 1227 mnichem Dógenem.

Buddhismus v Japonsku od 17. do 19. století nezažil žádný velký rozkvět (navíc od roku 1870 se šintoismus oficiálně stává státním náboženstvím a buddhismus se potlačuje). Až ve 20. století chytil nový dech a rozvinul se ve spoustu nových sekt (např. již zmiňovaná sekta Sókka Gakkai, Šugendó či Hongaku).


Zdroje: ECKERT, Carter J., LEE, Ki-baik, LEW. Young Ick ROBINSON, Michael, WAGNER, Edward W., Dějiny Koreje; JANOŠ, Jiří, Japonsko a Korea: Dramatické sousedství; COLLCUUT, Martin, JANSEN Marius, KUMAKURA, Isao, Svět Japonska; REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska; EARHART, H. Byron, Náboženství Japonska; ELLWOOD, Robert, Japanese Religion - The Ebook

Cesty buddhismu – „Učení velkého vozu“ I.

Vznik buddhismu, rozdělení učení na dva velké proudy a rozšíření ve východní Asii, konkrétně v Číně. To vše se můžete v článku dočíst. Spíše než vysvětlování nauky a pojmů s ní souvisejících, se budu soustředit na historickou cestu buddhismu.

Siddhárta Gautama

Zrod buddhismu a jeho rozkol

Na území dnešní Indie býval aristokratický stát Šákjů, kde se v přepychu narodil princ Siddhártha Gautama. Oženil se, byl spokojený, manželka mu porodila syna, ale přesto se ve 29 letech rozhodl rodinu opustit. Střetnutí se strastí – stářím, nemocí, smrtí – jej změnilo. Jeho privilegovaný život mu začal připadat nesnesitelný, a tak se rozhodl vše zahodit a žít jako asketa; v chudobě, půstu, odříkání. Byl potulným filozofem a člověkem přemýšlejícím o náboženství. Hledal vysvobození ze strasti, ale marně. Extrémní asketismus mu cestu nenabídl. Nakonec se uchýlil k meditaci a pod stromem bódhi konečně nalezl, co hledal: probuzení, spásu a vysvobození. V té chvíli se Siddhárta stává Buddhou a jako první si uvědomil pravdu zvanou dharma.

Poté měl možnost opustit tento svět, ale upřednostnil „kázání“ pravdy, kterou skrze osvícení poznal. Buddha považoval správné úsilí a správnou pozornost (sati) za předpoklad meditativního soustředění (sandhi), jež vede k dokonalému probuzení (bódhi). Putoval po Indii a vzdělával lid podle dharmy. Zemřel ve věku osmdesáti let, ale datum úmrtí se liší podle různých tradic, badatelů či výkladů. Buddhova smrt se udává v rozmezí 563-368 před Kr., takže odpovídající datum narození by leželo mezi lety 643 a 448 před Kr.

Buddha předává své učení

 Jenomže jednota buddhismu netrvala dlouho a rozdílné výklady Buddhova učení (nebylo po několik století shrnuto do žádného závazného kánonu) daly vzniknout různým směrům a školám. 250 let před Kristem se vyprofilovaly dva proudy.

Theraváda („učení starších“) byla konzervativnějším proudem, kde je kladen větší důraz na mnišskou formu života a ryze osobní vysvobození člověka/jedince z koloběhu znovuzrození, předávána jižním směrem na Srí Lanku a do vzdálených oblastí jihovýchodní Asie (Mjanmaru, Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža ad.). Nauka je obsažena v Pálijském kanónu obsahujícím Tripitaku („Tři koše“): Vinaju, Sútry a Abhidharmu.

Druhým proudem byli mnichové, kteří chtěli dharmu dál rozšiřovat, a protože to byla většina, říkali si mahásangikové. Až mnohem později (během 1. stol. n. l.) se z toho vyvinula mahájána, jejímž východiskem byly pradžňápáramitové sútry (např. Diamantová sútra či Sútra srdce).

Druhý proud, otevřenější širším vrstvám, kde i laik je schopen získat vysvobození ze samsáry, se šířil hlavně severní cestou (Hedvábnou stezkou), a proto je často označován jako „severní buddhismus“. Došel již v prvním stol. n. l. do Číny, kde se po dlouhé cestě ohřál a ve čtvrtém stol. navštívil Koreu a odtud přes moře na bedrech korejských učenců se dostal v 6. století do Japonska.

Zlatý Buddha v čínském městě Xian (v blízkosti města byla nalezena proslulá terakotová armáda)

Buddhismus v Číně

V prvním století našeho letopočtu začal buddhismus pronikat na území Číny, během druhého století v několika čínských městech bylo sice postaveno pár buddhistických center, ale nejlepší půda pro rozvoj buddhismu nastala až roku 221, kdy padla dynastie Chan. Zhroucení vlády usnadnilo šíření, protože najednou měl lid víc svobody věřit tomu, čemu chtěl. I přesto bylo velmi těžké pro šiřitele buddhismu jej učit, Číňané byli od nejstarších dob přesvědčeni, že všude kolem nich jsou jen necivilizovaní barbaři, a představa, že by se od nich mohli něčemu přiučit, byla pro ně těžko přijatelná. A tak nezbylo buddhismu nic jiného, než se přizpůsobit čínské tradici, jež byla mnohem více zaměřená na rodinu, vládu a zemědělství a byla mnohem méně individuální. Ze začátku dokonce ani propagátorům buddhismu nevadilo, že jejich nauka je srovnávána s taoismem (povšimli si několika podobných rysů, především důrazu na meditaci a různá tělesná a duševní cvičení), protože jim to usnadňovalo práci.

Významným datem pro vývoj čínského buddhismu byl rok 355, kdy bylo buddhistům oficiálně povoleno zakládat vlastní mnišské komunity a kláštery. Tím se umožnilo zahájit intenzivní překlady buddhistických textů do čínštiny. Protože čínská kultura byla odedávna hlavně kulturou písma, tak až text a jeho čtení dávaly buddhismu tu pravou vážnost či legitimitu. Nejlépe pokud je celý text v čínštině. Není tedy ničím zvláštním, že překlad vybraných textů Tripitaky se stalo důležitou, ne-li prvořadou činností šiřitelů buddhismu. Od začátku 4. stol. n. l. do rané éry Songů (kolem r. 1000 n. l.) vznikala čínská verze buddhistického kánonu, která je dnes rozsahem větší než kterákoliv jiná jazyková verze Tripitaky. Ovšem mluvíme o „Čínské verzi Tripitaky“, který se od Tripitaky theravádového směru liší. Samozřejmě obsahuje řadu textů, které jsou společné s jižním buddhismem, ale i velké množství textů, jejichž originály se ztratily, či texty, které byly napsány pro potřebu snadnějšího exportu nauky do Číny - přesto jsou stále označovány za sútry. A v tomto čínském „překladu“ se v Číně, Japonsku a Koreji začaly psát jiné dějiny buddhismu.

Vchod do čínského kláštera Xiangguo (Siang-kuo)

 Do konce osmého století Číňané vymysleli a propracovali formy buddhistické filozofie a praktik, z nichž nejrozšířenějšími byly dvě: Čistá země a čchan (známější pod japonským označením zen).

Devocionální škola Čisté země měla daleko větší počet stoupenců, protože vyznavačům stačilo zapět "na-mo A-mi-tchuo Fo" a kát se z hříchů a už se jen spoléhalo na milost buddhy Amitábhy. Stoupenci věřili, že se tím dostanou do jeho země, ráje daleko na západě. Nebylo to místem nirvány, nýbrž místo mimo samsáru, kde budou obklopeni Buddhovým vlivem a učením a snadno dosáhnou osvícení.

Čchan vznikl z tvůrčí kombinace ústřední buddhistické meditativní praxe (sanskrtsky dhjána, z něho čínské čchan) s taoistickými pojetími, jako je význam intuice, neschopnost slov vyjádřit hluboké pravdy a záliba v absurdním a neočekávaném. To však nevzbudilo tolik zájmu jako učení Čisté země, neboť to vyžadovalo mnohem více tvrdé práce a času. Čchan hlásal, že učení je sdělováno bez řeči či slova, a někteří jeho příznivci odmítali posvátné texty i vyobrazení a raději žili v malých klášterech, kde meditovali. Přesto většina texty i vyobrazení spodobňovala s připomínkami buddhistických pravd, kde se praví, že v každém člověku se skrývá potenciální osvícení.

Příště si povíme, jak došel do Koreje a do Japonska.

ZDROJE: NYANASATTA, Thera, Základy buddhismu; KÜNG, Hans, Po stopách světových náboženství; JANOŠ, Jiří, Japonsko a Korea: Dramatické sousedství; KRÁL, Oldřich, Základní texty východních náboženství: Čínský, japonský a korejský buddhismus; OLDSTONE-MOOREOVÁ, Jennifer, Čína: země nebeského draka (Konfucianismus: Řád a ctnost, Tao, Buddhova cesta); OVERMYER, Daniel L., Náboženství Číny.