Japonsko bylo zhruba ještě v 5. století v zásadě kmenovou společností, kterou tvořily rozvětvená rodová společenství, kterým se říkalo udži. Stát Jamato tedy s vysokou pravděpodobností tvořil volnější svazek těchto rodů udži, v jehož centru se postupně upevňovala moc pozdějšího panovnického rodu. Není známé, jak přesně probíhalo sjednocování rodů, ale zřejmě to bylo přes vojenské podmaňování, adopce, navazování příbuzenských vztahů mezi rody i dobrovolné uchylování se pod ochranu silnějšího.
Panovnický rod státu Jamato si dokázal získat nadvládu nad
jinými podobnými rodovými státy a donutil je přijmout postavení „státních
vazalů“, pověřených správou určitého území, nebo „přímých vazalů“, přímo
sloužících vladařskému rodu. Postavení obou vazalských typů bylo upevněno
vytvořením buď skutečných, nebo fiktivních příbuzenských svazků. Toto dostalo
do 6. století formu jmenování do různých úředních funkcí a panovnický rod
posílil svoji moc a bohatství na úkor místních rodů tím, že si na jejich území
budoval přímo podřízené zemědělské komunity.
Vztahy mezi rody se začaly pomalu komplikovat, a tak se
snažil dvůr Jamato do toho vnést řád a začal rody udži hierarchicky rozřazovat
a udělovat jim různé tituly.
V čele jednotlivých rodů udži stáli náčelníci, plnící
dvojroli vojevůdce a kněze. Klíčový prvek rodové identity, soudržnosti a
statutu představovala rodová božstva. Vztah jednotlivých rodových božstev
k božstvu panovnického rodu, uctívajícímu Bohyni slunce Amaterasu Ómikami,
pak odrážel postavení dotyčného rodu. Proklamování svého původu od bohyně
životodárného slunce výrazně posilovalo autoritu panovnického rodu.
V Japonsku se z toho však nikdy nevyvinula nějaká jednotící duchovní
tradice srovnatelná s křesťanstvím nebo islámem.
Kulty rodů udži byly pouze jednou částí širšího proudu
původně animistického uctívání, z něhož se vyvinily. Staří Japonci chovali
v hluboké úctě hrozivé i blahodárné přírodní síly spolu s rozličnými
přírodními jevy a představovali si je jako duchovní síly nebo božstva, japonsky
kami. Klaněli se tak vodopádům, horám, velkým stromům, skalám neobvyklých tvarů
a dokonce i škodlivému hmyzu. Do kategorie kami se poměrně snadno dostávali
císaři a jiní významní smrtelníci (Tendžin – Sugiwara no Mičizane, 9. století,
modlí se k němu studenti ve zkouškovém).
I samotný název tohoto kultu šintó neboli cesta božstev
vznikl až z potřeby odlišit jej od nově příchozího buddhismu. Šintó se
však nestalo vnitřně strukturovaným náboženstvím, ani si nevyvinulo žádnou
propracovanou filozofii nebo jasný morální kodex kromě rituální čistoty. Akorát
bylo nutné podstoupit očistným obřadem, pokud jste se rituálně znečistili
(fyzická špína, sexuální styl, menstruace, porod, nemoc, zranění, smrt).
Mezi Jamatem a korejským královstvím Pekče panovaly
přátelské vztahy. Pekčský král Song (vládl v letech 523-554) prohlásil
buddhismus za státní náboženství a rozhodl se jej propagovat i za mořem,
v Japonsku. Ten někdy mezi lety 538-554 vyslal poselství, které císaři
Kinmeiovi představilo buddhismus. Zaslal mu několik buddhistických soch, mezi
nimi i sošku Buddhy Šákjamuniho, a knih, které obsahovaly základy buddhistické
věrouky, a zároveň jej vyzval, aby i on přijal toto náboženství.
Nejprve k němu Japonci přistupovali s nedůvěrou,
a tak se buddhismus musel spokojit s rolí rodového božstva rodu Soga,
protože ostatní rody si prosadily názor, že za všechny neblahé přírodní úkazy
může rozhořčení domácích božstev. Původně zdánlivě ideologické spory přerostly
do politické roviny, ve které se rod Soga velmi chytře pohyboval. Nakonec svým
vlivem prakticky zastínili moc panovnického rodu, ale nikdy se neodvážili na
jeho pozici zaútočit. Vůdce rodu Soga dával přednost spolupráci
s císařovnou Suiko (vládla 592-628) a hlavně pak s jejím vzdělaným
synovcem princem Šótokuem.
Přijetí buddhismu proměnilo do té doby pomalý a spíše
sporadický kulturní příliv z kontinentu v záměrnou snahu o přijetí
všeho účelného. Díky tomu se výrazně zrychlilo tempo adaptace jednotlivých
kulturních prvků, což otevřelo novou epochu v japonských dějinách. V té
době navíc systém rodů udži, založený na pokrevních a mytologických svazcích,
přestal svojí formou vyhovovat potřebám doby, jelikož bránil efektivní kontrole
jednotlivých území, nejmocnější dvorské rody začaly svojí mocí zastiňovat rod
panovnický a výkon moc často narušovaly mocenskými šarvátkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat