Někteří to vědí, ale většina spíš ne, že jsem měla letos na Natsuconu přednášku na téma Live action. Řekla jsem si, že ji zde sepíši jako článek, internet má totiž tu výhodu, že tu spoustu věcí, kterou jsem zmiňovala, mohu hned udělat jako odkaz.
Co to vlastně takové live action je? Když si to zadáte do gůglu, tak první, co vám vyjede, je
americká nezisková organizace. Dělá zajímavé věci, tak se určitě mrkněte. Ale to jaksi není to, o čem jsem přednášku měla. Po určitém čase jsem si uvědomila, že nemá smysl hledat jakoukoliv definici, neboť každý má tu svou, a proto jsem se rozhodla, že si také vytvořím vlastní! Inspirovala jsem se jak u Japonců, tak i na západě.
„Jedná se o takové dílo, ať již krátké (trailery, reklamy atd.) či dlouhé (muzikály, seriály atd.), ve kterých původně 2D postavičky (z anime, komiksů, her) dostávají 3D rozměry, tj. hrají je lidé z masa a kostí. Na zemi vzniku nezáleží.“
Do live action tedy nepočítám zfilmování různých povídek, novel či románů. Předloha musí být „obrázková“, ale nesmí se jednat pouze o ilustrace k textu. Přísně vzato, taková
Kiki není live action, neboť je to zfilmování novely a nikoliv anime od Mijazakiho, jak si někteří mohou myslet.
Live action jsem si rozdělila na tři kategorie, ve kterých jsem zmiňovala jen zlomek toho, kolik toho doopravdy je, a stejné to bude i zde, neboť nemá smysl psát dlouhý výčtový článek. Pokud jsem nezmínila něco, co vám přišlo z live action opravdu zajímavé nebo to chcete zmínit z jiného důvodu, určitě se o to v komentářích podělte.
To nejkratší
Do této kategorie řadím fanouškovské ukázky – ať již scény sestříhané z různých děl tvářící se jako trailer na XY, viz
trailer na Free!, nebo parodickým trailerem, viz
Naruto, či trailerem, který se tváří
vážně, viz
Akira. Mezi to nejkratší počítám i různé scénky, které natočili fanoušci, viz
Naruto, nebo krátké filmy, viz
Akira. Tendence u takových počinů moc sledovat nejdou, snad jen, že se zlepšující se technikou jsou fanouškovské trailery, ukázky, videa a krátké filmy lepší a kvalitnější – co se týče vizuálu a zvuku. Fanoušci si na takové počiny vybírají to, co je zrovna baví a ve většině případech se to kryje s tím, co je populární.
Mezi to nejkratší řadím i
projekt Mononoke (neboť z něj prozatím ještě není film), jehož ukázku můžete zhlédnout
zde. Příběh se odehrává 600 let po Mijazakiho filmu o princezně Mononoke. V lese zabloudí mladá slečna, která netuší, co by měla od života očekávat a kam ho směřovat. Zde objeví krásy přírody, která opět potřebuje svoji princeznu, jež by pomohla v boji proti rozšiřujícímu se městu a kácení stromů. Slečna by se měla spolčit s vlky a vydat se do boje proti zničení lesa.
V této kategorii najdeme i reklamy, převážně japonské. V nich ožívají
obři,
Mario nebo
Skyrim. U reklam se samozřejmě oživují ty postavičky, které jsou buď v tu danou chvíli nejpopulárnější anebo jsou populární již nějakou dobu, třeba Mario nebo Sailor Moon.
Zlatá střední
V této kategorii se můžete setkat s různými představeními, kde se aktéři převlečou za postavičky, například skupina AAA nazpívala opening k anime One Piece a posléze si je i
zahrála (od 1:45). Nalezneme tu divadelní představení (nejsou tak častá), ale i muzikály, které v Japonsku zbožňují, a tak není divu, že jich je nepřeberné množství. Jmenujme si například
Bleach,
Sailor Moon,
Kurošicudži,
Hello Kitty, Death Note,
Tenis no ósama a Mononoke hime.
Za nejobšírnější podkategorii ovšem můžeme považovat filmy. Vznikají jak na běžícím páse, v současnosti mnohem více než v minulosti. Málokdy se do kin dostane film, který by byl natočen podle originálního scénáře. V Japonsku se natáčejí převážně live action či filmy podle novely nebo románu. Dříve se natáčely především „romantiky pro středoškoláky“, tj. podle šódžo mang, či různá drama. Do takových filmů totiž není nutné vrazit tolik peněz jako například do fantasy nebo sci-fi. Naštěstí v poslední době se karta obrací a začaly se točit i akčnější filmy s mnohem větším rozpočtem než dříve.
Když jsem se rozhodovala,
co dál dělat, které filmy zmínit, na mysl mi vytanuly ty hudební. Přece jen ty si člověk víc užije jako audio-vizuální než jen jako vizuální. Za zmínku určitě stojí
Beck,
Nana,
DMC či film, který nedávno vyšel na DVD,
Kanodžo ga uso ašisugiteru. Co je například zajímavé na filmu Beck, že vyhrál spousty cen za hudbu, ale veškeré skladby byly instrumentální, ačkoliv se jedná o písně rockové skupiny a zrovna texty jsou důležitou součástí příběhu. Z toho hlediska je tedy zřejmě mnohem lepší si pustit anime. Herci v hlavních rolích, tedy členové kapely, se na hudební nástroje museli naučit hrát všech 30 písní, které ve filmu zaznějí.
Z akčnějších filmů jsem si vybrala jako reprezentativní kousek
Ruróni Kenšin, neboť to byl právě tenhle film, který roku 2012 odstartoval jistou novou „mánii“. Fanoušci po celém světě se zamilovali do hraného Kenšina v podání Satóa Takerua. Vzhledem k tomu, že film vydělal trojnásobek toho, kolik do něj vrazili, a že to na japonský film nebylo zrovna málo, rozhodlo se nejen o natočení pokračování, ale produkční týmy daly zelenou dalším velkolepějším (= dražším) projektům, viz část Novinky, a začalo se natáčet více akčnějších a náročnějších filmů.
Poslední film, který v této kategorii zmíním, je
Tošokan sensó, který je podle mého skromného mínění neuvěřitelně nedoceněný. Nikde se o něm moc nepíše, pořádně se ani nevědělo, že jde do kin, nikdo se nestaral a tak nějak vše vyšumělo. Tady to marketingový tým trochu nezvládl. Je to škoda, neboť se jedná o akční příběh, kde je zároveň prostor i pro vzpomínky, milou romantiku a kvalitní herecké výkony. Na to, že jsem od filmu nic neočekávala, mě mile překvapil, ale chápu, že nesedne každému. Minimálně podle hodnocení, které má na různých stránkách a databázích, to vypadá, že snad tak moc sedl jen mně.
To nejdelší
V podstatě tuto kategorii bych mohla nazvat jako seriály, protože jiné útvary jsem do ní nezařadila, ale říkala jsem si, že když už jsem začala s tím nejkratším, tak to ukončím opozitem. U seriálových live action se spíše setkáme s příběhy ze školního prostředí, případně s různými dramaty. Situace je tedy podobná jako u filmů, ačkoliv seriálová tvorba nedošla tak daleko, aby začala točit vysoko rozpočtové projekty, neboť se v posledních letech spíše potýká s nedostatkem diváků a tudíž i financí. Otázkou je, zda by to nějaký lepší a „akčnější“ seriál nenapravil. Samozřejmě se netočí jen romance, středoškoláci či dramata, často bývají zfilmované i historické mangy (
DŽIN,
Nobunaga Concerto) a sem tam i něco akčnějšího (
S,
Bloody Monday), ale i tak rozpočet nebývá příliš vysoký.
Na přednášce jsem se zmiňovala o těch seriálech, které byly nejvýdělečnější, nejznámější a nejoblíbenější po celé Asii. Neboť jsou tak známé a oblíbené, každý ten příběh má několik remaků, a proto je hezky vyjmenuji v pořadí, v jakém přišly na svět. A ten, který je tučněji než ostatní, je podle mě nejlepší. Nebudu k nim vypisovat více detailů, přece jen si vše podstatné naleznete, pokud na ně kliknete…
Itazura na kiss (manga začala vycházet roku 1990, poslední díl vyšel roku 1999, manga není dokončení, neboť autorka zemřela):
Itazura na kiss (1996, Japonsko),
It started with a kiss (2007-2008, Tchaj-wan),
Playful kiss (2010, Jižní Korea),
Itazura na Kiss (2013-2014, Japonsko).
Hana jori dango (manga začala vycházet roku 1992 a vycházela dlouhých 13 let, kdy roku 2005 vyšla poslední kapitola):
Hana jori dango (1995, film, Japonsko),
Meteor Garden (2001-2002, Tchaj-wan, jediné live action, kde se děj odehrává na vysoké škole),
Hana jori dango (2005-2007, Japonsko),
Boys Over Flowers (2009, Jižní Korea, hlavní triangl mě ani moc nezajímal, ale vedlejší pár… kvůli němu na to koukám znovu. Proto z poloviny mám nejraději tohle a z poloviny japonskou verzi),
Let's Go Watch Meteor Shower (2009-2010, Čína),
Boys Over Flowers (2013, USA, jsem masochistka, spoustu věcí dokoukám, na toto jsem bohužel žaludek neměla).
Hana Kimi (manga začala vycházet roku 1996, poslední díl vyšel 2004. Příběh byl tak oblíbený, že autorka byla nucena vydávat dvakrát tak rychle, než jak bývá zvykem):
Hua Yang Shao Nian Shao Nu (2006, Tchaj-wan),
Hanazakari no kimitači e (2007, Japonsko),
Hanazakari no Kimitači e ~ Ikemen Paradise ~ (2011, Japonsko),
To the beautiful you (2012, Jižní Korea).
Full House (tentokrát se nejedná o mangu, ale manhwu vycházející od roku 2002-2004, roku 2005 vyšla druhá série o pěti knihách):
Full House (2004, Jižní Korea),
Full House (2009, Filipíny, poslední díly natáčeny v České republice – jen tak pro zajímavost),
Full House (2009, Vietnam),
Full House 2 (2012, Jižní Korea, nenavazuje na nic, ačkoliv má v názvu dvojku),
Full House (2014, Thajsko).
Myslím, že každý ze zmiňovaných seriálů má i indickou verzi, bohužel v nikde jsem o tom nenašla jedinou informaci v angličtině.
Zmiňovala jsem pak další dva seriály, konkrétně se jednalo o tchajvanský seriál
Skip Beat!, v hlavních mužských rolích se objevují Korejci (členové skupiny Super Junior), je sice radost na ně pohledět, ale tuhle sérii doporučuji hlavně kvůli úžasné Ivy Chen, která zahrála tak úžasně, že ji zatím snad žádná jiná herečka v mých očích nepředčila. (První díl stojí za starou belu, ale pak už to je jen lepší a lepší.)
Tím druhým seriálem byla
Nodame Cantabile (na konci letošního roku nás čeká i korejský remake). Hudební seriál, který nenásilnou formou představí svět vážné hudby a lehce násilnou formou vás pobaví a ukáže vývoj vztahu mezi hrdinkou Nodame a jejím objektem lásky Čiakim. Příběh nekončí jen u seriálu, ale navazuje na něj dvoudílný speciál, na který zase navazují dva filmy – točené u nás, Naďa Konvalinková a Lubomír Lipský st. tam mají dokonce i svůj štěk, předabovaný. Přiznávám, že na první zhlédnutí mi to nedalo tolik co na druhé.
Novinky
Vzhledem k výše řečenému a to že každý rok se točí více a více live action, mohla bych tu vypsat několik desítek filmů, ale rozhodla jsem se, že zmíním jen ty, které mi připadají nejzajímavější. Říkám si, že článků,
kde jsem nějaké ty filmy již doporučovala, bylo dost. O Kenšinovi jsem se již zmiňovala, není tedy asi moc nutné říkat, že pokračování právě bortí japonská kina a třetí díl je dobude 13. září. Ale ještě před třetím dílem se v nich objeví
Lupin sansei, kterého ztvární Oguri Šun. Lupin je v Japonsku tak známý, že je až s podivem, že live action nepřišla mnohem dřív. Nakonec je ale asi jen dobře, že jsme se dočkali až nyní, neboť penězi se nešetřilo a jedná se velkou mezinárodní hereckou spolupráci. Z live action mě nadále zaujalo
Kamisama no iu tóri,
Kiseidžú,
Hot Road,
Mogura no uta,
Bakuman,
Kuragehime a třeba i takový
Šingeki no kjodžin. Na jaké live action se těšíte vy?
Na televizní obrazovce se objevil roku 2006 v malé roli Kóna Tóru v seriálu Princess Princess D, ale pořádně se prosadil a zaujal obecenstvo až rok následující. Nejprve se ukázal ve dvou epizodách seriálu Šinigami no Ballad a poté byl obsazen jako hlavní postava Nogami Rjótaró jedné z frančíz Kamen Riderů - Kamen Rider Den-ó,
to TV Asahi vysílala od ledna roku 2007 do ledna 2008. Seriálu se
dostalo několik filmových pokračování/rozšíření a speciálů. Díky této
sérii získal mnoho obdivovatelek.
Roku 2011 se sice v žádném filmu určeném na stříbrná plátna neobjevil, ale zahrál si ve speciálu o 2. světové válce Saigo no Kizuna (Poslední pouto) a v seriálu Fuju no Sakura (Zimní Sakura). Také cestoval s Miurou Harumou na ostrov Borneo a vznikl z toho 95minutový film HT. Toho roku se začal připravovat na stěžejní roli jeho kariéry.
