[Rychlorecenze] L－Eru－, Kišibe Rohan wa ugokanai, Grand Maison Tókjó

 L－Eru－

Film ukazuje život mladé ženy L (Eru), kterak hledá lásku. Příběh je založený na albu „L－Eru－” (L-エル-)“. Jedná se o sólový projekt Acid Black Cherry japonského muzikanta yasua.

Hodně zvláštní, tragický, umělecký – aneb jak se tu říká artový – snímek založený na 4. albu skupiny Acid Black Cherry. Právě to album vypráví příběh Eru, který nakonec dostal tuhle filmovou podobu. Není tedy divu, že to částečně působí jako dlouhý video klip, zároveň o ovšem působí i jako divadelní inscenace. Přestože film vypráví o tragickém životě nevýrazné ženy, jež byla zřejmě muži milována díky/kvůli hezkému obličeji a milému vystupování (tedy až na toho jednoho), tak jsem nedokázala mít hrdinku ráda. Přišla mi neuvěřitelně plochá (prsa tedy má). Hirose Alice je krásná a myslím si, že se toho zhostila, jak se jen dalo, ale režie byla slabší, takže to nakonec nemá náležitý impakt. V podstatě takový bídníkovský příběh, skoro jako by to napsal Victor Hugo. Ale můžete o Eru a jejích mužích přemýšlet. Kdo byl nejhorší. Kdo byl nejlepší. A proč.

 

Kišibe Rohan wa ugokanai (Kišibe Rohan nehne brvou)

Kišibe Rohan je slavný kreslíř mangy, který chce mít svá díla co nejreálnější. Pokud kreslí o zloději, rozhodne se nechat odemčený dům, aby ho takový zloděj navštívil a on se o něm dozvěděl co nejvíc. O jeho dětství, rodinném zázemí, motivacích stát se zlodějem... ale jak se takové až intimní informace dozví? Jednoduše. Má totiž schopnost v lidech číst jako v knize. Doslova. Nalistuje si v nich, co potřebuje, dokonce jim tam může i něco přidat...

Takahaši Issei ve slušivé roli nadaného mangaky Kišibe Rohana ze světa Džodža. Tři příjemné díly, nenáročné, ale zároveň plné Takahašiho a jeho zajímavého hereckého přednesu. Postava Rohana se mi neuvěřitelně líbila, protože byla velmi lidská. Měl své vrtochy i nadpřirozenou moc číst v lidech jako v knize, ale zároveň jeho charakter měl svou hloubku. Nebyl jenom chladný a geniální a pak se náhle zmocnil zachranitelský komplex. Kdepak. Pořád se to v něm míchalo – dětská zvědavost, stařecká informovanost, dospělácké uvažování. No bavil mě chlapec. Přestože to není nic světoborného, rozhodně to má potenciál zabavit, pobavit a nasytit.

 

 Grand Maison Tókjó

Kimura Takuja se tentokrát zhostil role excentrického kuchaře Obany Nacukiho specializujícího se na francouzskou kuchyni. Ve Francii se snaží získat v restauraci, oceněné dvěma hvězdami Michelinovým průvodcem, poslední hvězdu. Jenomže se stane nečeká událost a veškeré snahy ztroskotají a restaurace skončí. Když už nic nemá a jen se tak nějak fláká ve Francii, nalezne ho Hajami Rinko, jejímž snem je otevřít francouzskou restauraci v Tokiu a získat ocenění od Michelinového průvodce. Ale k tomu potřebuje Obanu...

Dokoukat tenhle seriál mi trvalo půl roku, možná tři čtvrtě. V základu není špatný, nemluvě o perfektním herectví Kimury, už to má prostě v malíku, ale příběh mě nezaujal natolik, abych to chtěla hned a rychle dokoukat. A vědět jak to dopadne. Protože mi to vlastně bylo jedno. Postavy mě nebavily. Sice každá byla jiná a jejich herečtí představitelé se opravdu snažili, ale nechalo mě to citově chladnou, skoro možná až vyprahlou. Ano, byly tam asi dvě chvíle, které se mi líbily a nějak se mnou hnuly, ale tím to haslo. Nezajímalo mě, jak dopadnou. Navíc tohle jídlo je mi úplně cizí, nepřipadalo mi chutné, maximálně esteticky vzhledné. Drží se to i klasického klišé, dobrák drsňák a génius v hlavní roli, pak všelijací nepřátelé, kteří budou restauraci Grand Maison Tókjó házet klacky pod nohy, a naštěstí totálně bez romantiky. To už by ten zvláštně napjatý příběh nesnesl. Pokud máte rádi francouzskou kuchyni... koukněte. To samé i v případě oblíbenosti Kimury Takuji. Ale jinak jsou lepší soutěživé seriály z pracovního (kuchyňského) prostředí.