Rok 2020: to nejlepší, co jsem viděla (a škoda že není přeložené)

Jako každý rok se tu vypisuju, co jsem loni viděla suprovýho a co bych chtěla, aby bylo přeloženo. Musím se však přiznat, že úplně nemám tolik času, abych hledala, zda náhodou ta dílka přeložená už byla (i kdybych to věděla, tak o nich stejně píšu), ani nemám chuť to dohledávat, takže letos článek bude spíš ve smyslu „a pokud to není přeložení, tak je to škoda“.

Opět přináším tři filmy a tři seriály a opět se nejedná jen o díla, která byla vysílána, případě šla do kin, v roce 2020. Jsou to prostě ty nejlepší věci, co jsem loni viděla, bavily mě a byla bych ráda, kdyby bavily i další lidi. Řadím je abecedně, nikoliv podle toho, jak moc se mi líbily.

Filmy:

• Dance with me

Další film od režiséra a scénáristy Jagučiho Šinobua. On je v podstatě vždy trefa do černého. Jistě, má své slabší snímky, jako každý, ale velmi dobře umí zpracovat good feel komedie. Tentokrát k tomu dokonce přidal i taneční a pěvecké kousky, které hlavní hrdinka v podání Mijoši Ajaky perfektně zvládla. Jedná se o zábavu na večer pro celou rodinu.

• Honnódži Hotel

Je to opravdu film, který chce na diváka zapůsobit citově (ne originalitou příběhou, ne efekty, ne propracovaností postav) a jak tak koukám, tak se mu to docela daří. Je v tom hledání sama sebe a svých cílů či snů, je v tom cestování časem, je v tom Oda Nobunaga a jeho jeden den, je v tom patetično, ale nikoliv neúnosně, je v tom roztomilá Ajase Haruka, jejíž tajně impulzivní postava se „toho nebojí“. Určitě je fajn vědět, kdo to byl Oda Nobunaga, nejlépe ještě co se říká o jeho bližních spolubojovnících, aby o to byl zážitek peprnější. Je mi jasné, že ten, kdo nezná historii Japonska, nebo alespoň sengoku džidai, si to tolik neužije. Já se díky tomu bavila, bylo to vtipné. A na japonský film mi kupodivu přišlo, že to nemá přetaženou stopáž. Nevím, pro koho tenhle film je, ale dokáže být vděčný.

 

•  Poteči

Pro mě to byla krásná jednohubka. Člověk je tak nějak vhozen do děje, absolutně o těch lidech nic neví, ale postupem času zjišťuje, jaké jsou jejich motivace a hezky se to skládá dohromady, až to vyvrcholí baseballem. Hamada Gaku mi tu přišel velmi dobrý, hrál v podstatě komorní postavu s velkým citovým pohnutím, jenž tak bublá, pobublává, až nakonec dojemně vypění. Do toho mu sekunduje Ómori jako tajemný muž, který se z nějakého důvodu stále s postavou Hamady setkává, a Kimura Fumino, v roli oprsklé a poměrně svérázné Japonky se srdcem tam, kde má být. Je to obyčejný malý snímek, ale strašně mě zahřál u srdce, ačkoliv mě ze začátku mátl.

 

Seriály:

• G sendžó no anata to wataši

Nejprve jsem seriál úplně přehlédla, nepřišel mi z popisu dostatečně zajímavý (přece jenom podobně začínala i předchozí Haruina hrdina v Survival Wedding), ale potom mi byl doporučen, a tak jsem se do něj pustila. Vůbec nelituju. Byl to strašně příjemný a lidský zážitek. Tři lidé v různých životných situacích s různými zkušenostmi se potkají na lekcích houslí a vytvoří trio, které je prostě radost sledovat. Mají mezi sebou zajímavé dialogy, situace nikdy není vyhrocená tak, že si říkáte, že by se to nemohlo stát, zároveň to není nudné, prostě vás baví s nima být. Není to samozřejmě jenom o nich, ale i o jejich okolí, které je doutváří. Je to vlastně výřez do života několika lidí, který se krásně ňahňá a zanechává příjemně teplý pocit. Herecky i režisérsky velmi dobře zvládnuto, scénáristka jim vložila do úst smysluplné řeči, nebylo to úplné tlachání o ničem. Chcete si příjemně odpočinout? Koukněte se.

 

• Koi wa cuzuku jo doko mademo

Neuvěřitelně odpočinková záležitost. Je to jako by vám manga vyskočila z papíru a odehrávala se vám před očima. Máme tu hrdinku, která se zamilovala na první pohled a tahle láska ji dovede k výběru, co dál dělat a stává se sestřičkou. Když se po škole opět potkává se svým princem, je z něj démonský doktor, před kterým se třese celé oddělení kardiologie. Tak nějak. Seriál má jedno klišé za druhým, ale jsou tak pěkně udělaná a netrvají zbytečně dlouho, že se u toho divák pobaví. Navíc ústřední dvojice je neuvěřitelně roztomilá, asi tak od třetího dílu to navíc mezi nimi začne příjemně jiskřit. Tohle je přesně ten typ seriálu, co spadá do té puberťácké kategorie „kjáááá, kawaii“. A pak že Japonci neumí romantiku.

• MIU 404

Seriál, o kterém jsem se již zmiňovala, a tak se tedy (ráda) zopakuji. Nogi Akiko prostě nezklamala. Ona svému řemeslu rozumí a ví, co chce moderní divák. Nedrží se starých osvědčených postupů, dělá si nové cestičky a stereotypy a klišé používá jako boty, nikoliv jako křižovatky. MIU404 byla zábava, napětí, dojetí a posun (skvěle vše promíchané a správně dávkované; chytré a vtipné dialogy plynou z úst postav, kterým to věříte). Nejenže tu nerušily špatné herecké výkony, naopak herecké výkony směle podporovaly své dané postavy, které se neustále vyvíjely. Ústřední dvojice/čtveřice policistů měla mezi sebou skvělou chemii a hlavně všichni byli v rámci mezí své postavy rozumní, lidští a napravitelní. Ajano a Hošino byli skvělými parťáky a já jen doufám, že je brzy spolu v těchto rolích zase uvidím. Prostředí, zasazení, nástroje, kolegové, oběti a pachatelé i náhodní kolemjdoucí do toho všeho zapadali a Nogi Akiko je nikdy neodhodila po jejich použití. Věděla, že tam jsou, že je divák zná, a tak se pro ně nebála sáhnout. Do toho nám vytvořila chytrého záporáka, o kterém lze delší dobu přemýšlet. A aby Nogi Nebyla u konce, ještě to všechno vytvořila ve světě, který je nám známý z jejího předchozího seriálu Unnatural. Zde si dokonce dvě postavy střihly cameo. Strašně mě to bavilo. Bylo to napínavé, svěží, zábavné i drsné. Jo a Suda Masaki tu mluvil svým ósackým přízvukem. Kdo to je tenhle ten chlap?! 

 

A co vy? Jak jste na to v roce 2020 se seriály či filmy? Co na vás zapůsobilo? Co si pustíte znovu?