14. 10. 2018 – O ťapkání

Fish, Bára a Tom dva ráno zmizeli do kšá do Nikkó. Já, Tom jedna a Krista jsme se rozhodli, že pojedeme do Jokohamy navštívit muzeum instantních nudlí! Nalodili jsme se na obyčejný vlak na stanici Ueno. Cože znamená obyčejný? Že nejede rychle, ale staví na každé zastávce, takže se naše cesta do sousední Jokohamy docela protáhla – poučení pro příště.

Na pěkném jokohamském nádraží jsem ukořistila razítko, protože bez toho to prostě nejde, a vydali jsme se směr muzeum. Tedy snad. Asi. Kdo ví, kam jsme vlastně šli. Prostě jsme tak nějak bloudili. Chodili mezi mrakodrapy, kolem dětských hřišť – snad si japonské matky nemyslely, že si jdeme očíhnout dětičky, ačkoliv Tom jedna se netají tím, že se mu japonská děcka líbí... – přes přechody vedoucí podle našeho názoru nikam, ale drželi jsme směr, asi, Minatomirai.


Nakonec docela uťapkaní jsme dorazili do muzea instantních nudlí, které bylo plné dětí. Takže jsme je mohli zase okukovat, tedy ty nudle. Bylo vidět, že muzeum je spíše pro děti, ale mohli jste si stáhnout aplikaci a dozvědět se o historii instantních nudlí nejen z klikyháků, ale nabízelo to i angličtinu. Pokochali jsme se proměnou obalů nudlí v průběhu věků, vyfotili se v kuchyni tvůrce instantních nudlí a já si nachytala pár razítek s kuřátky.

Úplně nahoře byla část s restaurací, která se tematicky i interiérově dělila dle nudlí z různých koutů světa, které nabízela. Porce byly menší, takže pokud jste se chtěli pořádně najíst, chtělo to vybrat si alespoň dva druhy. Lepší pro zvědavého, horší pro jeho peněženku. Po dojedení jsme se vydali zpět do přízemí muzea, kde byl prostor se suvenýry. Stejně jako jinde v muzeu to bylo přecpané rodiči s dětmi. Rychle jsme to vzdali a vydali se pryč.

Naproti muzeu byl zábavní park, takže jsme se tam vydali, abychom se projeli na ruském kole, díky čemuž jsme měli výhled na moderní Jokohamu. Tom jedna, vzhledem k jeho strachu z výšek, opět – stejně jako v roce 2017 v Ósace – vypadal, že má těžkou zácpu. Zajímavostí může být, že o rok později v Sapporu, když šel se mnou a fishem na ruské kolo, tvářil se, že už má maximálně zaražené prdy. Chlapec se vyvíjí!

Po jízdě jsme se vydali projít kolem řeky, Tom jedna to po nějaké chvíli vzdal a šel se najíst, takže jsme si s Kristou daly krátkou dámskou jízdu. Došly jsme až ke známé lodi Nipponmaru. Obyčejně se dá projít, ale zrovna ten den byla uzavřená a probíhal zřejmě velký úklid. Tak jsme si ji nafotily jen z venku a vracely se zpět k zábavnímu parku druhým břehem a kochaly se vším, co jsme potkaly.

U zábavního parku jsme se potkaly zase s Tomem jedna a vydali se na horskou dráhu. Na ní jsem zjistila, že je mnohem lepší při jízdě křičet, že si to člověk víc užije. Dřív jsem si myslela, že to dělají lidé jen ze strachu, ale on je fakt pak lepší zážitek z jízdy. Aneb jak mě jokohamská horská dráha naučila životní moudro.

Bohužel já se pak vydala s Tomem jedna zpět na hotel. Krista ještě zůstala, aby se prošla kolem, neboť místo skýtalo ještě spoustu krás. Třeba moře. Došli jsme na nejbližší vlakovou stanici, ze které nám to jelo přímo na Ueno a rychleji než ráno. Bohužel mi nastupovala migréna, jinak bych si samozřejmě Jokohamu užila víc. Musím se tam vrátit, abych si ji pořádně prošla! A ne jen kolem dětských hřišť...

Na hotelu jsem hned zapadla do postele a snažila se bolest zaspat. Občas to pomáhá, když to člověk podchytí včas. Mně se povedlo, takže když jsem se probudila, měla jsem zdravý hlad, a tak jsem si dala nezdravé jídlo – symbolicky instantní nudle. Pak jsme všichni pohromadě zašli na večeři, na které nám fish, Bára a Tom dva povyprávěli, jak se jim líbilo v Nikkó.

Jakmile jsme měli plná břicha, nedalo se jít jinam než do Book offu (knihy z druhé ruky), kde jsem si pořídila jen pár svazků mang. Přece jenom výlet se chýlil ke konci, takže bylo načase zaplňovat kufr. Pořídila jsem si pouhých 37 svazků. Jak jsem zmiňovala; jen pár. I tak jsem byla velice spokojená. A nejen já, nákupní horečka zachvátila téměř každého a neodcházelo se s prázdnýma rukama. Z Book offu se stala jakási naše svatyně. Jakmile je v nějakém městě, kde přebýváme, měli bychom – musíme! – ho navštívit. Už jen abychom se pokochali policemi mang. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.